 |  |  |  |
 |  |  | |
Datum: 05.08.2025
Autor: Mapař
Nejprve k výletu před 21 lety: http://www.mapar.cz/?article=20040826_dovolena
Vyrážím do Brna. Času je dost. Rezerva je dimenzovaná na dva železniční skokany. Konečně se začínám těšit.
Pod Špilasem sháním nějaké občerstvení a hlavně pizzu. Volím quatro formaci, protože její sýr cestou do Rumunska bude nanejvýš zvyšovat svou hodnotu.
Doufám, že v Rumunsku nebude tolik medvědů, jako na Zvonařce žadatelů o drobáky. Dokud čekám sám, tak se jich u mě vystřídá pět. Konečně se v mém zorném poli objevuje další velký batoh a v 17 hodin je odjezd na Bratislavu pro 2 další účastníky. Pak dál noční tmou do Transylvánie.
Den začíná nádherným počasím. Proběhneme od přehrady Sebeș ke klášteru Oasa a někteří do něj i vstoupí ... kvůli vodě. Většina dalšího pochodu je proložena vytvářením obranných formací kvůli pasteveckým psům. Platí na ně větší skupina, hůlky, viditelně nošené kamení na házení (znají od bačů).
Krom těchto adrenalinových vložek se cesta nese v duchu čekání, ne na Godota, ale na Cindrel. Pořád platí, že už ho vidíme, ale pak za ním najdeme ještě vyšší horu. Což bychom pro nejvyšší vrcholek pohoří najít neměli. No a stejně jako v Godotovi, i zde to nakonec nevyjde a zcela dobrovolně odbočujeme dolů. Blíží se totiž pořádná sprcha.
V tábořišti pak zjišťuji, jak stárnu. Mám zabaleno zatím nejpitomějším způsobem. Spacák nebyl v igelitce a je tudíž mokrý. Dám ho sušit nahoru na stan, což se ukazuje být domorodým rituálem na přivolávání dalšího deště.
Nakonec to počasí vzdává a večer trávíme u ohně. Zde se člověk dozvídá věci, o kterých se nemluví ani v hospodě. Například proč jeden nejmenovaný epidemiolog jednal za covidu tak, jak jednal (v terminologii StarTrek byl emocionálně kompromitován). Nebo o obchodu s orgány vyhlédnutých turistů v Albánii.
| | | |
| | | |
Ráno stoupáme co nejúsporněji na Lotru v oblasti vrchu Cristești. Voda byla cestou na svahu. Protože jdeme stále po hřebenech, byla jen na začátku a na konci. Mezi prameny bude přes 20 km. Navlníme kilák nahoru, kilák dolů. Občas nám cestu zamlží mrak, je chladno a větrno, ale neprší. Trošku hezčí výhled poskytuje Piatra Albă.
Takový skoro nepřetržitý pochoďák. Chtělo by to den navíc, nějaké zastávky, borůvky (neplést si je zde s vlochyněmi). V druhé půlce pochodu hledáme altánek, u kterého se máme sejít. Altánek je podobně jako včera Cindrel vždy za tím dalším kopcem. Odpoledne občas potkáme na hřebeni terénní auta.
V závěru se daří nahradit původní tábořiště bez vody jedním zbrusu novým přímo nad pramenem. Povodí sice nemělo nouzi o kraví koblihy, ale když to místo začnou využívat lidé, bude to trochu jiná liga. Uvidíme, jak dlouho zdroj vydrží použitelný. Jinak ta pozice je velmi příjemná a asi i bezpečnější, než původní. Na původní občas zajede auto s řidičem, který si myslí, že je v divočině.
 |  |  |  |
 |  |  | |
Ráno je bohaté na rosu a nedaleko se pasou krávy. Dnes má být setkání s autobusem, přebalení věcí na pochod (u mě nic, protože mám jednu výbavu na celých 5 dní) a hlavně: Autobusová chladnička s pivem. Před sestupem procházíme kolem dalšího stáda krav. Raději si s nimi nic nezačínáme, protože je hlídá býk.
U autobusu sušíme věci z táboření a loučíme se Markétou. Když šla na těžko (byla zvyklá nalehko), ukázalo se, že to kůže na chodidlech nedává. Dokud se na Markétu nepodíval Pavel, nebylo znát, s čím bojuje. Později se s námi na jednu noc setká u dolního jezera ve skalním ráji pohoří Parâng, ale teď šupky dupky do autobusu trochu vydechnout na hotelu.
Denisa je tím pádem bez rodičovského dozoru a bude zde skládat trekovou maturitu. Stan a případné další maličkosti už bude mít ve vlastním batohu.
Od autobusu dál máme kus ideální cesty: Po hladkém asfaltu z mírného kopce. Ale to nepotrvá dlouho. Odbočujeme. Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína a šedé šmouhy kreslí do vlasů. A z hvězdných drah má šperk co kamením se spíná a pírka touhy z křídel Pegasů. A záhy má i pěkný pramen vody. Pak se odbočuje k salaši s brynzou, sádlem, cibulí a něčím silnějším. Na to, že se máme jen napojit na Parâng, je trasa docela překvapující: Kopec, kopec, kopec. Dnes to bude asi 17 či 18 km.
V závěru Pavel s všeobecným souhlasem vymýšlí vrstevnicové stezky a zkratky. Konečně sestoupíme k silnici, ale jen proto, abychom vystoupali další krpál vedoucí k tábořišti. V naprostém souladu s Murphyho zákony je lepší zdroj vody dole.
Cesta nahoře přechází napříč elektrickým ohradníkem s varovnou cedulí. Jak jsem naučený od nás, tak zaváhám, zda nemám sejít zpět dolů k silnici a najít jinou cestu. Nakonec otevřu ohradník, projdu, zavřu a sáhnu na drát. Výběh je zcela zjevně prázdný. Vystoupám na označený kopec a dole je skutečně slíbené tábořiště s jezírkem (bahňákem). Snažím se k němu dostat co nejdřív, abych se mohl omýt, aniž bych vzbuzoval veřejné pohoršení. Prvním u jezírka nebudu. Zpoza svahu hory vypluje náš průvodce, čímž se kopec ukazuje obejitelným.
No nic. Šup tam. Voda se neukazuje nejhlubší. Kolem 30-ti čísel max., ale hloubku zachraňuje vrstva bahnité rašeliny pod ní. Občas stoupnu na něco pevnějšího. Možná lebku ovce, psa, nebo bači. Do vody nelehám. Jen si omyji příslušná místa a vyperu trenky. Pitnou vodu se s menšími potížemi podaří nalézt poblíž a večer končí u ohně. Zítra bude odpočinkový den.
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  | ||
V 8:30 balkánského času odcházíme odpočinkově stoupat a stoupat. První dobrý zdroj vody míjíme cca 400 metrů od tábora. I když na dnešek máme jen 7 km, neváhám dotankovat na plnou kapacitu 4 litry. Bude výheň. Další zdroj leží až před jezerem a na hřebeni nenajdu nic.
Krajina se stává skalnatější, ale pořád jsou zde louky a hřebeny jsou schůdné. Není to podobné Roháčům. Ty jsou nižší, chladnější a méně skalnaté. Nejsou to ani Vysoké Tatry, protože jejich hřebeny jsou neschůdné a nahoře téměř nemají vegetaci.
Dnes jsou zastávky a kochačky mnohem velkorysejší. Konečně při nich něco víc pojím. V sedle je možnost volby odskočit na Paringul Mare nalehko. Jeden vznikající vztah k této variantě se nakonec ukazuje platonickým. Zabralo by to asi 5 hodin. Cesta navíc protíná stádo ovcí.
Sestupová trasa se nakonec ukazuje být identickou s trasou před 21 lety. Když jsme tenkrát stanovali u horního jezera, bylo jím nejspíš Zănoaga Mare. Nikoliv Vidal. Odtud se k hlavnímu Lacul Gâlcescu přechází do vedlejšího údolí prakticky bez stoupání. U Lacul Gâlcescu nějací lidé sice jsou, ale lze rozvalit stany a pupek kousek vedle, trochu se opláchnout (zdejší rybičky šílí hlady) a konečně dochází i na ty borůvky.
Mezitím tábořiště padá do stínu a je zde ještě nějaké maličká výprava na vyhlídku. Prý je to tam hezké. No nevím. Po předchozích dávkách na těžko dávám přednost borůvkám. Tábor je stíněný z východu. Předpokládám odchod s mokrým vybavením a je mi to jedno. Poslední den se na suchý stan nehraje.
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  | |
Mám lehké spaní. Do noci občas proniká zvuk, který mám potíž nějak spojit s větrem či ostatními táborníky. Při tom množství pastevců by tady asi žádný "brum, brum" neměl přežít. Ale prověřujte to v noci zašitý do stanu. Na hlavě připravena čelovka nastavená na maximum, v hubě píšťalka a ruce kudla. A samozřejmě sladké sny. Ráno se dozvím, že tu běhala liška.
Stan byl suchý jak martini. Kolem jezer Vidal a Pencu procházíme k příkrému stoupání na hřeben. Ve svahu příjemně překvapuje vydatný zdroj čisté vody metr nalevo od turistické trasy.
Na hřebeni tentokrát žádní koně. Škoda. Teoreticky by ještě mohli žít ti samí, kteří zde byli minule. Rád bych jim dal ty čtyři mrkve, které pro ně nesu už přes třetí pohoří. Ze sedla pak zamíříme na Mohoru a pak dolů ... "nejen duše, ale i tělo má své potřeby". Čeká nás tam frekventovaná Transalpina s hejnem restaurací. Pivečko a guláš je taková jistota. Z konverzace lépe zasíťovaných kolegů slyším, že u nás je kolem 35°C. Galán s Lenkou na pastvě asi dostávají zabrat.
Teoreticky je kousek další cesty sestup po silnici, prakticky je vhodné použít jako chodník betonovou odvodňovací škarpu. V sedle nás pak čeká odbočka ze silnice a množství oslíků. Ti někdy podobně jako koně reagují na pozdrav provedený kývnutím hlavy. Netrvá dlouho a čtyři mrkve jsou fuč.
Opět nějaké kopce. Na prvním vidíme stádo ovcí zdánlivě bez psů a dřímajícího baču. Bez psů, dokud Pavel nezačne procházet nedaleko bači. Ale OK. Pokračujeme a už to budeme mít celkem za pár. Jen máme provést sestup temným lesem v první části volným terénem.
Myslím si, že statisticky nejnebezpečnější položkou v tom lese nejsou medvědi, ale padlé kmínky smrků ponořené do mechu. Trčí z nich totiž dost ostrých pahýlů větví. Špatné místo na zakopnutí, nebo jen neopatrný pohyb nohou. Zde mě konečně začíná dohánět dnešní klesání. Prsty na nohách pálí. Naštěstí brzy přicházejí na pomoc zpomalovací pásy malin a borůvek. Postupně se napojujeme na čím dál lepší cesty, až konečně máme před sebou řeku na koupání.
U břehu nějaký olejnatý bordel. Máme popojít kus proti proudu. Domnívám se, že je to kvůli lepší koupačce, ale jde o přechod na druhou stranu. Chybí most. To by bylo v pohodě bez předchozího klesání a těžkého batohu. Ale tohle po těch oblázcích na boso nedám. Hloubka překračuje možnosti pohorek a nabírám. Konečně na druhé straně. Prý asi kilometr odtud u hotelu máme mít koupání. Cindrel, altánek, hotel ... Pomyslím si něco o vrabci a holubu a položím se do vody v kraťasech a tričku, které mám zrovna na sobě a které vzhledem k teplotám budu mít na sobě i v autobuse. Cestou k hotelu a před odjezdem to uschne až na boty téměř úplně.
A Markéta? Od Lacul Gâlcescu došla k hotelu přímou spodní cestou a opět se potkáváme.
Mapa trasy: https://mapy.cz/s/nanehosone
Plná galerie: https://photos.app.goo.gl/VAGiUuBjNvxSukps5
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |