střední Podyjí

Datum: 13.07.2025
Autor: Mapař

čtvrtek

Ještě jsem se ani úplně nevymotal ze Znojma a už přede mnou utíká zajíc. Dnešní večer není úplně teplý a trochu fouká. Samečci světlušek nejsou moc zdatní letci, takže v nějaké představení ani nedoufám. Skutečně jsem za celý večer napočítal 7 samiček a to bylo vše.

sobota

Jedu přes Šobes na Vranov celý zdevastovaný, jak jsem na svém webu do 3. ráno měnil verzi PHP. Respektive verze šla změnit snadno, ale pak oprogramovat důsledky. U Lukova mě chytá moc pěkná sprcha, ale stačím se schovat pod nějakou střechu podobně jako ta kočka naproti. Nakonec bez nějakých ambicí se chvilku cachtám v přehradě.

Vracím se kolem Mašovic. No dobře. Ještě jsem se nevzdal naděje, že na střelnici uvidím ve výběhu nějaké holky. Zcela dle očekávání zapadnu do Gránic. To jsem ještě netušil, jaký poklad zde potkám.

Přes cestu se plazí krásná, snad ještě víc než metr dlouhá užovka. V tu samou dobu za ní chvátají dva psi na volno ... tak to o fous stíhám zarazit a poklad tu snad bude i další léta.

neděle

Schází se nás 9. Na období prázdnin docela dost. Bude střední Podyjí. Je rozhodnuto.

I dnes se najde nějaký zajíc. Odjezd z města je doslova dost trnitý. Říkám si, zda v dnešní době místní zahrádkáři projdou svoji příjezdovou cestu a pětkrát cvaknou nůžkami, nebo raději napíší na město. Kdesi v Tasovicích hledáme sjezd k řece, než nám jeden chlapík poradí. U Tasovického jezu pak dává Sváča k dobru historku, jak mu na desce mola při vzepření ujela ruka a dopřál si koupačku i se zlomeným nebo naraženým žebrem, než se tam napodruhé plavným skokem vyhoupnul a přistál opět na tom žebru.

Cestou je chvíli vítaný odpočinek při jedné elektrikářské zastávce, kde se řeší, které jističe jsou které. Jinak většinou polňačky a hodně zeleně. Ani ty zkratky nepoznávám. Když na mapě určujete vzdálenost mezi dvěma body, tak ji obvykle rozložíte a použijete nějaké pravítko. Tady mám ale podezření, že jedeme po cestách vzniklých tak, že tu mapu složíte a pak je vzdálenost mezi body menší.

Týká se to i naší závěrečné zastávky v nezakreslené vesnici podyjského trojůhelníku známého mizením lidí. Jeho vrcholy tvoří Strachotice, Slup a Oleksovičky. Je 10:30. Je zde na okraji obce příjemná hospůdka s venkovním posezením a mini zoo. Vrata nejsou zamknutá a vypadá to zde, jako by lidé odešli narychlo před pár minutami. Kolega volá na nějaké číslo a v 10:40 z hlubin trojůhelníku přijíždí hostinská.

Po nějaké době nastává čas se protáhnout někde mimo silnice domů, do Podolí, do lékárny, doprdele, kam mi zmizeli? Odjezd byl trošku spěšnější a po prvních pár rozcestích pravděpodobnost setkání rychle konverguje k nule. No to je jedno. Jsem kdesi ve středním Podyjí, je kolem poledne SELČ, svítí slunce. Když pojedu, musím mít stín vpravo. Pak snad narazím na něco povědomého.

Rychle se podaří zmizet z asfaltu na nějakou zpevněnou polní. Když to po nějaké době nejde rovně, tak zabočím doprava. Stín zabočí také a pořád zůstává po mé pravé straně. Takto chvíli jedu a časem se skutečně podaří opustit podyjský trojúhelník a ocitnout se na normální cestě vedoucí k Hatím.

Na rozcestích mě ještě čeká zkouška víry: Na dosah vidím město veliké, jehož sláva bude hvězd se dotýkati (málo se ví, že to Libuše hlásala na Načeraťáku). Vzít to krátkou přes Vrbovec, nebo se ještě pokusit zahlédnout exmooraptory u Havraníků?