bílá Mařenka

Datum: 25.01.2025
Autor: Mapař

Ve 12:33 dosahuji Rozkoše a ve 12:44 kraje Vysočina. Později si budu muset přiznat, že jsem to asi přepísk a bude to má poslední zimní návštěva Mařenky vůbec, ale zatím to docela jede. V Jaroměřicích se poměrně brzy podaří najít správnou výpadovku, která mě dál povede zedními silnicemi přes vesnice, kde dávají lišky dobrou noc.

Projíždím přes Popovice, Lesůňky, Šebkovice, Loukovice a Čáslavice. Uvažuji o určité jistotě přes Římov, ale je to bokem s výškovými metry navíc. Pokouším se trefit cestu kolem potoka, ale místo toho zde namísto polňačky vyplave silnice, která by tu dle mapy z léta páně 2010 vůbec být neměla. Její povrch vypadá, že 50 let už má za sebou. Paní, které se ptám, potvrzuje, že do Římova se dá jet po této silnici a na křižovatce doprava. To se shoduje s tím, co vidím u té polňačky. Mě pak stačí zahnout na křižovatce doleva. Tož vpřed. Že by se rozestoupila nebesa a začalo být něco vidět není na pořadu dne.

Naleznu správnou odbočku na lesní cyklostezku a za pár okamžiků si zatančím na sněhu tajícím pod mírně nadnulovým větrem. Většina ještě půjde jet, ale poměrně velkou část už jdu pěšky.

Po všech těch dlouhých kilometrech bych Mařenku málem minul (na mé mapě cyklostezka vede přes vrchol), kdyby mi nebylo následující klesání dost nápadné a nezaslechl jsem hlasy ze svahu napravo.

Takto vyrážím po nejbližší modré nahoru a potkávám sestupující skupinu lidí. Potvrzují, že je to cesta na Mařenku. Trochu (víc) je zaskočí odpověď na otázku odkud jedu ... Na oslavu dobytí Mařenky vzápětí získávám plechovku lahodného nápoje. To bylo milé.

Na místě nepobudu moc dlouho. V údolích je celkem klid, ale tady docela fouká. Jen dám osvěžovací, dojdu nahoru udělat cvak, cvak (věci vzdálenější než 80 metrů prostě neexistují). Dnes se přesvědčuji, že Mařenka asi skutečně má někde píšťaly, přes které hraje vítr. To, co jsem slyšel minule nebylo náhodné kvílení větru v její konstrukci. Dost zdržovaček. Po vlastních stopách beru roha. Dělat to jinak, nebyl by velký problém skončit v nějaké tramtárii a najíždět kilometry, na které už nemám. Dost na tom, jak jsem celý promočený od vody, která tu všude z něčeho odkapává.

Motám se špalírem vesnic dole. Klíží se mi oči a začínám být dezorientovaný. Nedostatek cukru přišel dost brzo. S energií je ta svízel, že jí dost ztrácím přes hlavu. Moirová čapka pod helmou je úplně mokrá. I když u Jaroměřic použiji sladké oplatky, nebude snadné to nějak vybalancovat. Volby jsou v Jaroslavicích nasednout do vlaku (pokud něco pojede), nebo velmi ubrat a snažit se protlouct do Znojma.

Od vlaku mě nakonec "zachránilo" to, že v Jaroměřicích nad Rokytnou žádná vlaková zastávka není. V tom by se mnou možná železničáři nesouhlasili - jsou zvyklí vidět nádraží "Jaroměřice nad Rokytnou". Jenže ono není v Jaroměřicích, ale až v Popovicích. Tudíž jsem ho podle instrukcí "tudy rovně a pak zahnout doleva" neměl šanci najít. Rovněž informační cedule vám moc nepomohou. Když dle nich hledáte nádraží, dozvíte se, že nádraží je úplně všude - rozdíl mezi vlakem a autobusem je zde pod rozlišovací úroveň.

Chtě nechtě do sebe natlačím druhou třetinu oplatků a pomalu se vydávám na Příštpo. Zde už mě limituje i cukání ve svalech. Pomalost je zaručena tím, že nemohu zabrat. To bych se obratem válel v křečích. Ale dobře. To by takový problém nebyl a o to jistěji srovnám cukry. Příštpo je i dalším rozhodovacím bodem. Pokud bych využil modrou ve směru míjejícím Bukovinu, mohl bych se poměrně bezpečně dostat až na spojnici k Plenkovicím. Jenže se na prvním, málo používaném úseku modré mohu v noci, mlze a v tomto stavu snadno zamotat. Druhým argumentem je, že tu silnici mám prakticky sám pro sebe. V té mlze nejezdí téměř nikdo.

Je rozkošné opět dosáhnout Rozkoše. Pozornost je obnovena, výkon zůstane omezen až do konce (ať chci nebo ne). Stoupání v Jevišovicích absolvuji pěšky. Na odjezdu z nich mě křeč donutí slézt z kola a chvíli jít. Ze standardů současné dopravy dost vybočil pozorný řidič autobusu a nabídl mi svezení. Při představě, jak budu do autobusu futrovat totálně zajebané kolo odmítám, byť s velkými díky.

Nakonec se to srovná tak, že část nemalé hloubky Hlubokých Mašůvek už mohu jet a do Znojma dorazit s cca dvouhodinovou sekerou oproti předpokladům.