k bizonům

Datum: 21.05.2016
Autor: Mapař

Konečně jeden z těch krásných dnů. Tak hezký, až mi to v souvislosti s minulým létem dělá starosti. Voda zatím je a prognóza vypadá nadějně. Odchylky povrchových teplot oceánu dávají naději, že u Evropy bude přes léto dostatečný teplotní gradient k přenosu mraků (najdete na stránkách NOAA jako "SST anomalies") a je dokonce i krásně vidět, jak v Pacifiku byl teplý chlapeček vystřídán studenou holčičkou.

Putuji po osamělé příhraniční silničce do České Kanady a myšlenky volně plynou. Jak daleko máme měsíc? Kolem 384 tísíc kilometrů. Zkusme chvíli modelovat. Vezměme si měřítko 1:300000000. Bude se to dobře počítat, protože za 1 sekundu světlo uletí 300000 km, tedy oněch 300000000 metrů. V onom modelu to bude jeden jediný blbý metr.

Země se svým průměrem 12756 km bude zmenšena na míček cca 4,2 cm. Jen nepatrně větší, než míček na pingpong. Při zkusmém ověření rozměru tohoto míčku zjišťuji, že v někdejším pořadu Okna vesmíru dokořán použil Jiří Grygar zcela očividně to samé měřítko. Nejdál jsme se dostali na měsíc. Vydělme tedy 384000000 číslem 300000000. Tak šup šup s tím počítáním. Zatím jsme se prošli jen u dveří naší zahrádky. Nějakých 128 cm od svého pingpongového míčku. Za úplný základ na zahrádce počítejme těch našich 150 milionů kilometrů od slunce. Půl kilometru od svého malého míčku, který je pro nás vším, máme 4,7 metru velkou kouli světla a tepla. Zdroj pro naprostou většinu života zde.

Neptun bychom mohli považovat za okraj naši zahrádky. Zhruba 4,5 miliardy kilometrů daleko od slunce. Seškrtáme trochu nul, ať se nám to vejde do kalkulačky. 4500 milionů / 0,3 milionu. Tak, kdo bude první? Ano, trošku se s tím míčem projdeme, než ho položíme 15 km od slunce.

Podívejme se kousek dál. Jsou-li tam tvorové jako my, jsou-li tam žáby taky.

Osobní domněnka? Ano!

Je život i v nejbližší další soustavě (krom hypotetické Nemesis) u Proximy? Sotva.

A jak daleko máme ji?

4,22 světelných let.

... hm ... aha.

Tak jinak. V našem modelu za jednu sekundu uletí světlo metr. Takže v metrech modelu je to

60 x 60 x 24 x 365 x 4,22

= ...

... 133 081 920 metru.

S modelem Proximy tedy můžeme běhat, kde chceme, ale na skutečnou Zemi se nám ji nepodaří správně umístit. Země má průměr 12756 km, ale model Proximy je 133 tisíc kilometrů daleko. To je z 200 miliard hvězd v naší galaxii ta nejbližší.

Ve sci-fi filmech o mezihvězdném cestování lze většinou ono "sci" v klidu vynechat. Vyslání žijících lidí takto daleko lze vnímat (pokud nepřijde nějaký opravdu přelomový poznatek) spíše jako kategorii "drug-fi" (zhulit se a fantazírovat). Lze se bavit o roznesení života automatickými sondami, ale to je asi maximum možného.

Jsme v tom se svým pingpongovým míčkem sami. S tím samým pingpongovým míčkem, který se nám začíná trošku vařit a na kterém probíhá éra masového vymíraní druhů. Nic jiného nemáme.

Nořím se do lesa. Zpět do svého lokálního času a prostoru. Od rána jsem se nepatrně posunul po povrchu míčku a míjím potok u rybníku Pstruhovec. Trochu pro jistotu jsem si ve Slavonicích dotočil láhev, ale tento potok rád využívám jako zdroj pitné, osvěžující vody. Určitě si ještě zaobjímám zdejší stromy a chci navštívit bizoní farmu Rožnov a přispět k masovému vymírání sežráním jednoho šťavnatého bizoního steaku.

Na to, že je teprve květen, je zdejší ruch dost ostrý. Ještě sice není žádné občerstvení venku, ale uvnitř restaurace se několik vrchních nezastaví. Jako experiment s bizonem dobré. Je to v podstatě dobré, divočejší hovězí. Na každodenní meníčko bych to úplně neviděl, protože dokonce i já vidím rozdíl dát za oběd půl litru zde, nebo 65 korun za vepřo-knedlo-zelo v Podhradí nad Dyjí.

Čas běží a pomalu začíná převažovat myšlenka nedalekou Zvůli vyškrtnout. K návratu se mi víc líbí opuštěná příhraniční silnička na jihu, než se už trochu vysílený pouštět na frekventovanější cestu na Dačice a Jemnici. Otáčím se tedy na tu samou cestu, kterou jsem přijel.

Jíst se vyplácí. I v závěru nějaké kopce ještě vyjedu a neskosí mě dokonce ani půl litru ledové tříště vypité na Vranově. Takže stošedesátečka se nakonec vydařila.