nedělní vyjížďka za historií

Datum: 24.10.2010
Autor: Mapař

Po včerejší necelé stovce zahrnující jízdu podél Želetavky se vydávám na sraz nedělní vyjíždky. A výsledek? Scházíme se ve čtyřech. To už začíná připomínat onen prastarý typ nedělní vyjížďky, kdy se skutečně nějaká skupina sešla. Návrhu trasy se ujímá Tomáš, takže se nemáme šanci nudit. Bude to na nějaká zajímavá místa v lesích. Termín „nějaká“ začíná brzy dostávat hmatatelnou podobu. Je slyšet o „Žlebáku“, o „bunkru“ a o „příjezdu z jihu“.

Zadání je jasné. Sjíždíme do Gránic, abychom se přes Kraví horu dostali k Šobesu. Tentokrát vynecháme jak Sealsfieldův kámen, tak i nepochybně zavřenou občerstvovačku Znovínu na Šobesu. Během stoupání mě napadá nafotit dojezd nahoru. Nakonec to s odřenýma ušima stíhám. Tentokrát jsem zaparkoval už před závěrečnou zatáčkou, ať nefotím pořád to samé.

Ke Žlebáku se dostaneme přímo. Ale pak to začne být opravdu zajímavé. Nedaleko vyústění Žlebského potoku je bývalý bunkr. Někdy ve válečných letech ho nacisté napěchovali výbušninami a pokusili se ho vyhodit do povětří. Když se jim skutečně povedlo udělat díru, tvrdili, že to udělal zásah obyčejným dělostřeleckým granátem. Kdysi tam výbušniny daly dovézt náklaďákem. Ale teď? Mezi značenými cestami byste to pochopitelně nenašli. V podstatě byste to nenašli mezi žádnými cestami. Fyzické ostatky té jediné jsou hustě pokryty padlými stromy. Výraz „padlými“ asi také není zcela přesný: Zvýšená koncentrace všech možných haluzí leží právě na oné cestě – zjevně dílo lidských rukou. Naštěstí sestup netrvá dlouho a jsme u bunkru.

Na tohle stavení "s romantickým výhledem na řeku" by ruská metoda "urááá" moc nefungovala. Po urááá by následovalo "ratatatata" a pak už nic. Ocelová výztuž betonu není ani po letech rezavá. Na straně obrácené k hranici je val, na který by bylo škoda plýtvat munici. Útok bojovými plyny by také moc nefungoval, protože do betonové konstrukce je integrována izolační asfaltová vrstva. Dveřmi by žádný útočník asi vstupovat nechtěl, protože hned za nimi je střílna. Odpálit to nějakou náloží zvenku, případně plamenomety nebo něco takového? Asi ne. Pokud by se tam někdo motal, tak obránci mohou rourou na granáty poslat ven „dáreček“. Rozhodujeme se nepoužít nahoru tu samou cestu. Pokud se dostaneme na Willingerův mlýn, pak už se dá nasednout a jet nahoru. Jedině pro. Taková místa navštěvujeme opravdu vzácně.

Už jsem zapomněl velikost Willingerova mlýnu. Nebyla to žádná perníková chaloupka ale rozsáhlý komplex. Při podrobnější prohlídce je zde nalezen jakýsi sklípek. Na jeho jediném okně je dosud mříž, ale tu lze normálně otevřít. Ukazuje se, že v nedávné minulosti to již někdo udělal a vlezl dovnitř. Na protějším kusu skalní police je dosud kus dřeva. Není jiný způsob, jakým se tam mohl dostat. Protože není jasné, zda sklepení někam vede, podívám se dovnitř také: „Měli jsme tě rádi.“ „Co potom s kolem?“ S kolem nic. Od okýnka na zem to může být kolem dvou metrů, takže se obratem vracím osvícen zjištěním, že chodby nikam nevedou.

Kupodivu ani po opuštění Willingerova mlýnu ještě nemíříme na asfalt. Vyjíždíme sice nahoru, ale zanedlouho jsme opět u Žlebáku. Pak po žluté jakoby k Mašovicím, ale pak zelená na Králův stolec + další netypické pokračování po zelené a pak na žlutou. Když se teď dívám na mapu, vypadá to jasně, ale na místě už jsem neřešil, na které polokouli se vlastně nacházím.

Netrvá dlouho a dojíždíme na Hradiště. Jirka odjíždí domů, takže se v hospodě zdržíme jen ve třech. Účinky této nedělní cykloterapie se dostavují: Konečně mám zase žízeň. V létě mě výlet na sedmitisícovku překalibroval spotřebu tekutin a pak jsem jen čuměl na to, jak jedu dvoustovku s litrovkou pití a v podstatě to stačí. Tentokrát se už pořádně napiji a dám si baštu. Máme za sebou návštěvu krásných míst, ale také výkonnostně docela živý výlet.