Zugspitze

Datum: 03.09.2010
Autor: Mapař

pátek

V pátek se setkáváme na parkovišti u Smíchovského nádraží v 18:00. Těžký luxus: Hodina po normálním ukončení práce a jen asi 200 metrů od bytu. Naopak jinou nepříjemnost jsem si způsobil vlastní nepozorností: Hora pod 3000. Paráda, bude to bez sněhu – a nepřivezl jsem si ze Znojma mačky. Takže půjčování maček na poslední chvíli. Nemohu se zbavit dojmu, že Němci mají pod ledovcem Helletalferner ukrytý chladicí systém jako na zimním stadionu, aby neroztál a aby si svou nejvyšší horu psychologicky ještě zvýšili. Musí být frustrující to přímé sousedství Rakouska...

Krom nových neokoukaných tváří (a samozřejmě Laďky) se zde setkávám s Pavlem. Setkání nepochybně příjemné. Pojí nás vzpomínky na zájezd Kavkaz a Elbrus, na kterém jsme si v relativní pohodě podali horu poněkud větší. Tentokrát je na výletě s Petrou. Ta patří právě k těm novým tvářím podobně jako Matúš.

Laďka se tentokrát u řízení nechává vystřídat jedině Karlem, takže strašidlo řízení X hodin na místo Y někde v Německu mohu pro tentokrát vyškrtnout. Stejně by to dnes ani nemělo být možné, protože před odjezdem likviduji zbytek likéru.

Kolem půlnoci nás Karel dostává na parkoviště u obce Hammersbach. Budeme zde přenocovat a ráno už pěšky půjdeme přímo nahoru. Je to takto navečer docela zvláštní místo: Parkoviště, nikde kolem celkem nic. Dokonce ani nějaká pořádná hora netrčí v okolí moc provokativně. Zítra a pozítří bude následovat průchod docela ostrých jištěných cest, ale jediný škrábaneček si udělám hned tady, když bez osvětlení zakopnu u auta o kládu a poroučím se dlaněmi do štěrku.

sobota

Kempování je na tomto parkovišti oficiálně zapovězeno, neoficiálně zde dospávalo do rána více lidí. Přemýšlím, zda nás v noci probudí stylizovaný hlídač parkoviště v dlouhém koženém kabátě a s ostrým vlčákem, ale noc byla v klidu.

Ráno troška mrholení pokrývá spacák. Denní světlo prozrazuje, že v okolí skutečně nějaké hory jsou. Odcházíme po normálním probuzení někdy krátce po 7. hodině. Tentokrát mám výbavičku narvanou do lehkého batůžku za normálních okolností používaného při cestě do firmy. I tak se dovnitř vešel mimo jiné docela dobrý spacák. Protože od Laďky mám zapůjčenou karimatku, je vrcholek bezpečně vyřešen bez ohledu na problémy s rezervací. Přesněji – on je v mém případě vyřešen i tak. Spíše se mi nelíbí ta eventualita, že by mě Laďka odlifrovala na lůžko v teple chaty a sama by si šla „užít“ bivakování do nějaké studené stanice lanovky.

Ale na tohle je ještě brzy. Do soutěsky Höllentalklam se dostáváme prakticky hned a jdeme její studenou sprchou k chatě Hollentalangerhüte. Přímo na chatě je taková poslední výrazná možnost doplnění vody.

Pokračujeme nahoru. Naše skupina je relativně srovnaná, což je na pohodu. Rozdíly v rychlostech přijatelné a máme jakž takž podobné nátury – pro nikoho nebudou příští úseky nějakým nerozlousknutelným oříškem a naopak nikdo nevymýšlí něco úplně extra. K našemu překvapení se občas potkáváme s lidmi, kteří si cestou na vrchol něco extra vymysleli: Návrat.

To trošku znejistí. Dolní feratu už máme za sebou a dostáváme se na čerstvý sníh. Po krátké diskusi se Laďka rozhoduje pro přímé omrknutí situace za ledovcem u horní feraty. Když už dělat nějaké závěry, ať je z čeho. Tento přístup je po nedávné dovče učiněným balzámem. Uvidíme, co bude. Problémem by byla možnost lavin, obtížné prodírání se sněhem, zasypané jištění a podobné srandy. Mačky můžeme použít všichni.

Cesta vyšlapaná na ledovci nás hladce dovede přímo ke vstupu na horní feratu. Respektive vstupy jsou 2. Ta vyšlapaná cesta vede ke vstupu, který má zřejmě celému zážitku dodat horolezeckou patinu: Lano visící z kolmé skály přechází v obvyklé feratové jištění u první šprušle – někde v 5 metrech nad zemí. Představa, jak jednou rukou visím na šprušli a druhou se pokouším zacvaknout karabinu, nebyla nic moc, ale ... O umrněných 10 nebo 15 metrů bokem je na tu feratu prakticky normální vstup. Stačí si k němu prošlápnout cestu. Nebo možná ještě lépe „prošlápnout k němu cestu“. Stalo se. Zbytek výstupu už neobsahoval celkem nic většího k řešení, ale přiznávám, že na pár místech bylo opravdu vhodné si dávat bacha.

Netrvá to ani tak dlouho a skutečně se dostáváme k onomu kýženému okamžiku stanutí na vrcholu. Zde není jen prostý dřevěný kříž. Je tu pořádný kovový macek se žlutým nátěrem.

Počasí nám zdánlivě nepřeje. Ale jak je to doopravdy? Na chatě je dost volných míst, protože dost lidí výstup v tomto počasí vzdalo. Další důvod to v jídelně trochu oslavit něčím silnějším.

neděle

Přemýšlíme o dalším kroku. Bude buď sjezd lanovkou, nebo úprk dolů k autu. Osobně je mi docela bližší ten úprk. Sem jsme se dostali vlastními silami, Ale žádná křeč. Uvidím, jak to rozetne Laďka. Rozhodnutí teď balancuje na hraně. Cestu vedoucí přes Rakousko lze použít k návratu. Záleží, jak to dnes vypadá se sněhem. Celkem jednoduše: Jako včera, akorát je zmrzlý. Jdeme.

Podobně, jako jsme včera potkávali sestupující lidi, nyní potkáváme stoupající. Většinou se zeptají na podobu cesty. Laďka potvrzuje průchozí. V tomhle máme možná nepatrně posunuté názory: U lidí bez maček bych průchodnost terénem tak úplně neodbýval: Například velmi šikmá sněhová pole bez jištění mi přijdou jako téma k zamyšlení.

Po nějaké době jsme konečně zase v teple. Sice neprocházíme hned vedle jezera, takže bez koupačky. I tak nádherný výlet.