 |  |  | |
Datum: 06.03.2010
Autor: Mapař
Celá story kolem zimního výletu do Vysokých Tater začala v roce 2009. Tehdy byl na období od 20. 2. do 27. 2. naplánován zimní výcvikový kurz v okolí Brnčálky.
Situace se mění doslova na poslední chvíli a 21. 2. (!) přijde dopis začínající takto: „Ahoj, právě jsem přiletěla a zjistila, že je v Tatrách již týden lavinové nebezpečí č. 4 a situace se nezlepší. Nevěděla jsem to, takže vám teď rychle píšu, protože v těchto podmínkách nemá smysl jet na výcvik do zimních Tater.“
To samozřejmě potěší, když předtím stihnu nakoupit nějaké vybavení. Například cepín, mačky a podobně. Ale dobře. Je zde další rok a 15. 2. přichází nová nabídka. „Ahoj, kdo máte zájem o výcvik v zimních horách – čtěte přílohu a odpovídejte okamžitě, musím na chatě Při Zelenom plese potvrdit do středy rezervaci.“ Termín je od 27. 2. do 4. 3. 2010. Obratem potvrzuji velkým, tlustým, červeným písmem a zanáším si Tatry do kalendáře. Snad nebude stejný pech 2x za sebou.
Nebyl. Tentokrát se akce zasekla na minimální účasti. Jsem jediným přihlášeným. Už vidím trochu rudě. Tím spíš, že limit minimální účasti se podepsal i na letošním odpálkování Jižní Ameriky (a to ještě ve dvou variantách cesty). V dobách krize jsou takové výlety první obětí. Doporučuji Laďce, ať se vykašle na lidi a ptám se na minimální počet – peněz. Bohužel, nějak to nefunguje. Dost by se mi ulevilo, kdyby Laďka byla alespoň trochu sobečtější. Zdroje tu prostě jsou. Pro tyto účely prakticky unlimited. Ale snaha je. Napoprvé mi jako instruktora doporučuje Martina. Má to háček. Martin se netrefí do vyhlášeného termínu a já už dovolenou zarezervovánu mám. Druhý pokus zdánlivě vychází. Instruktorem má být Aleš a to ve správném týdnu. Vzápětí se dozvím, že Aleš má čas od neděle, přičemž já bych musel být už další pátek v práci. Takhle ne. Kapituluji a dovolenou o týden posunu, byť s odřenýma ušima. Teď už vychází něco použitelného a tahle varianta Alešovi vyhovuje.
Nebude to sice nejlevnější, možná trochu dekadentní dopřát si osobního instruktora, ale vše jedno. Jedu a oficiálně ruším finanční krizi. S oběma rozhodnutími můžete nesouhlasit, můžete proti nim protestovat, ale to je tak všechno, co s tím můžete dělat.
Dopřejeme si pohodlné prospání cesty ve vlaku a v sobotu 6. 3. vidíme z autobusového nádraží v Popradu zasněžené Tatry v oranžovém jitru. Vlak dodržel jízdní řád perfektně. Včetně půlhodinového zpoždění známého z léta. Na autobus k Bílé vodě (kousek za Tatranskou Lomnicí) ani tak dlouho nečekáme.
V nižších oblastech zažíváme úplné jaro. Převážně odkrytá půda a perfektně schůdná cesta. Dělám jednu věc, kterou vás na žádném horolezeckém kurzu nenaučí: Výzbroj na průchod tatranskými lesy (jedny oplatky a velkou kudlu) dávám do pohotovostní polohy. Ale je to v klidu. Medvědí stopy cestou vidět nebyly. Jenom stopy, které mohly patřit rysovi. Jen jeden kousek náledí. Jinak absolutně nic, co by cestu nějak komplikovalo.
Zanedlouho už se ubytováváme na chatě v podkroví, které znám z léta. Odpoledne věnujeme prohlídce údolí vedoucímu k Jahňacímu štítu a nácviku zacházení s pípaky. Dozvídám se něco o dosahu, rozestupech a zkoušíme si sondy. Jediné, co ponecháváme bez vyzkušení, jsou lopaty. Myslím, že na zemědělce jsem si lopat vyzkoušel dost. Aleš upozorňuje na aktuální vlastnosti sněhu. Vrchní část tvoří desku plovoucí na měkčím materiálu. Sníh zřejmě několikrát zvlhnul a následně zmrzl. Tahle nenápadná informace později ovlivní způsob mého pohybu po zasněžených svazích. Další věc, které Aleš věnoval pozornost, byl pohled do svahu po Kolovým sedlem. Ten se mu z hlediska nebezpečí lavin moc nelíbil. Pár drobných sesuvů zde skutečně je. V plánu na zítřek je první vyhlášená část programu: Jahňací štít.
| | | |
Na Jahňací štít máme jít přes Kopské sedlo (po hřebeni – mezi turistickými trasami to nehledejte). Efektů je několik. Vyhneme se lavinově trochu problematickým svahům pod Kolovým sedlem a strávíme na cestě minimálně 8 hodin. Spíš 10 a v nejhorším by to mohlo být 12.
Jestli v původním materiálu bylo uvedeno „všechny výstupy se uskuteční pouze za ideálního počasí“, tak tenhle by ani nezačal. Skály mizí v mracích, docela dost fouká a ráno ukazuje teploměr nějaké divné hodnoty typu „-18“ a podobně. To jen tak na zahřátí. Když po červené dojdeme do doliny Bielych ples, nic zlého netuše se vydám po stopě nějakého zákeřného lyžaře. Ten krvelačný týpek úplně ignoroval turistickou cestu a místo toho si udělal stopu někde mezi klečí. Kdo si něčím takovým neprošel, ten nepochopí. Když ve sněhu půjdete po obyčejné cestě, tak se budete bořit. Co když půjdete mezi zasněženou klečí? Z nějakého boření nemusíte mít obavy. Kdepak. Budete se rovnou propadat. Je tomu tak proto, že pod zasypanou klečí jsou hojné vzduchové kapsy.
Aleš s pozoruhodnou vytrvalostí razí cestu, ale i tak se brzy naučím stromečky nenávidět. Nezřídka se pohybuji po čtyřech, abych rozložil váhu. Když se konečně ukáže nějaký prostor bez stromečků, tak nezaváhám. Raději na potoku postavím přechod ze sněhu, abych se na volné místo mohl dostat nejkratší cestou a nic neobcházet.
Pod Kolovým sedlem nazouvám mačky, zatímco Aleš se spolehne na cepín. Vyhne se jak žlabu s možností laviny, tak bohužel i nedaleké dobře schůdné turistické cestě. Alešova šikovnost, s jakou se vyškrábe na zledovatělý svah jen za přispění cepínu, je sice fascinující, ale zároveň z toho pohledu trochu mrazí.
Konečně v sedle. Protože jsem si z domu nevzal do Prahy kuklu a nemám ji proto ani tady, tak mě ledový vítr pěkně trápí na obličeji. Šála není všemocná. Dokonce mě v jednu chvíli Aleš upozorní na bělající nos. Trocha zakrytí a použití nosu výhradně k výdechu to naštěstí vyřídí během desítek sekund. Vážnější je potřeba narvat pod bundu další svetr. Zkuste si sundat bundu a manipulovat s oblečením, když do vás při -17°C šije prudký vítr. Dooblékl jsem se, ale vůbec se mi to nelíbilo. To také byla dnes poslední chyba k zaznamenání a příštímu zlikvidování, protože po chvíli chůze sedlem Aleš zavelí k návratu. Otáčíme se v 10:12. Časově lze za dobu zcela bezpečné otočky považovat poledne, ale díky mrakům ani nevíme, do čeho vlastně jdeme.
Bereme roha. Tentokrát se tlačíme na severní část údolí mimo kleč a snažíme se trefit turistický rozcestník u plesa. Mimo to měl Aleš na sestup sedla nasazeny mačky. A výsledek se dostavil. I když si cestou dáme svačinku, u Brnčálky jsme v 12:12. Jediná šance se do večeře neužrat nudou je dát nějaký odpolední program. Aleš nabízí Kozí štít. Jdeme.
 |  |  |  |
Stoupání nad Brnčálku zažijeme ještě mnohokrát. Samotná cesta na Kozí štít vypadá zpočátku lehce. Jen se protlačit zasněženým korytem nahoru. Až sem nepotřebujete prakticky nic. Na druhé straně o kus dál bude další koryto, které vede až k vrcholu. Potíž byla zde. V jednom jediném místě si nejsem stoprocentně jistý vyhoupnutím se na další stup. To by bylo v pohodě v místech, kde je pod tím stupem rovná zem. Lze to zkusit. Ale s tím, co je dole, to mohu zkusit leda po přikurtování na lano. Aleš tuto zábranu nemá a nabízí mi následné jištění shora. Vidím náhradní cestu bez tohoto problematického místa. Ale tento návrh zůstává nevyslyšen. V souvislosti s tím, co se bude dít později, zjevně vyhodnocujeme rizika jinak. Aleše tolik netankuje jeden technický krok, zatímco větší celky a pokud možno zasněžené (byť jinak nemusí být tolik problematické) na něj dělají větší dojem. Naproti tomu já mám tendenci hodnotit riziko vztahující se ke zcela konkrétní věci a u větších celků vyčenichat nějakou možnost postupu. Jinak řečeno: Když už se někde rozplesknete o šutry, bude vám jedno, zda kvůli zdolávání několika set metrové stěny, nebo kvůli jednomu blbému stoupnutí nad prudkým svahem.
Pozoruji lano přibližující se shora a z nudy poklepávám cepínem do kamene v horní části stupu. Znenadání se hrot cepínu propadne sněhem do nějaké škvíry v kameni a drží. Poutko cepínu mám omotané kolem zápěstí. Mám jištění, které jsem hledal. I kdybych se navázal na lano, tak z toho už nic moc navíc nevytřískám. Překonám to jedno místo, udělám pár kroků k lanu, navážu se, a vyjdu zbytek. Možná by bylo vhodnější říct „vylezu“, ale k tomu způsobu pohybu to tak úplně nepasuje. Terén je zjevně dvojkový. Až na ten sníh, ale od toho jsou mačky. Dokonce budu tak nechutný, že za mnohem nebezpečnější dvojku prohlásím tu, kterou jsem kdysi zabalil na Pálavě. Ta tatranská totiž nevede kolem kolmého srázu, a když už vám to někde ujede, máte ještě jakous takous šanci něco dělat. Bez ohledu na zimu, na sníh, na led.
Po vrcholovém fotu otáčíme. Aleš se ohlíží po nějaké vhodné sestupové cestě. Možnosti nic moc. Využiji toho, že jsem na laně a nabízím pokus o slezení té výstupové – pro orientaci ohledně obtížnosti. Pak se zarazím: „Ale nenech se vyprovokovat“.
Sestup byl skutečně bez nějakých problémů, ale přece jen uklidňuje, že se Aleš vyprovokovat nenechal. Vzápětí ho vidím slaňovat. Vypadá to, jako by tam smyčku s karabinou nechal, ale říká, že nahoře nějaké jištění našel.
 |  |  |  |
Dál můžete najít několik dalších míst, kde by vám Aleš v roli instruktora mohl trochu vrtat hlavou. Ale s dojmy opatrně. U Aleše nelze než ocenit značnou pečlivost při přípravě a výdrž. Pokud se na takovém kurzu stane zákazníkem alespoň trochu normální člověk, pak zřejmě nepocítí žádné limity a užije si program do syta. Naproti tomu po prohlídce mých dalších článků si jistě uvědomíte, co se stalo teď. Můžete se dozvědět něco o dvousetkilometrových vyjížďkách uprostřed zimy, o cca 60 MTB maratonech, o bivakování v záhrabu, o výletu na nejvyšší horu Evropy, o nějakém lezení, o 50-ti kilometrové procházce, o dlouhých hodinách probíjení se sněhem atd. Jednoduše řečeno: Místo normálního klioše se na kurz dostavilo monstrum z galaxie X. Říká si Mapař.
Ale to bude výraznější až později. Ve skutečnosti má zdánlivá nevýhoda dost podstatný vliv na výukový rozměr kurzu. Tomu vlivu lze porozumět nejlépe tak, že se vrátíme do 19. a 20. září loňského roku. 19. září jsem byl na jednom laně s Laďkou a o den později (ten den, který v článku zůstal bez popisu) soptí kvůli tomu, že jsem se nic nenaučil. Co se vlastně stalo? Pokud se stačilo soustředit na lezení, tak jsem to tak udělal a pozornost na to ostatní prostě odpojil. A ono to tak stačilo. Nic nenaznačovalo tomu, že bych měl o den později něco řešit, nepadla žádná slova typu „dávej pozor na tohle“. Psychické síly skutečně dokážu šetřit i tehdy, kdy by vás něco takového ani nenapadlo. Právě v odpálení úsporného režimu tkví pozitivum té současné situace. Vždyť je to kurz.
Na zítřek je plánováno nějaké lezení. Tohle jsem do kurzu propašoval coby námět související se zakládáním jištění. Alespoň je nějaká přijatelná příležitost na chvíli odbočit k lezení tam, kde jsem 20. září 2009 skončil. Jen taková malá decentní exkurze. O účasti na nějakých dalších několikadenních lezeckých výletech neuvažuji.
Po pohodovém ranním sbalení výbavy stojíme před kusem lezecké trasy po stěně. Začínám cepínem vysekávat do přemrzlého sněhu dolík pro batohy a jde to neuvěřitelně rychle. Jestli někdy nový cepín, tak jedině tenhle typ. Konečně můžeme začít.
Zřejmě Žeruchová věža. Ve skutečnosti se ten důležitý moment odehrál ještě večer přechozího dne. Jaká je jedna z prvních otázek ohledně jištění, která vás může napadnout? Co třeba něco o tom, kam a jak umisťovat smyčky? Dozvídám se jednu důležitou věc: Že komplexní informace v podstatě NEEXISTUJE. Nanejvýš pár dílčích. Klíčovým principem je zde rozmisťování „od oka“. Můžete samozřejmě použít nějaké obecné triky. Například více jistících bodů bude fungovat na principu teorie spolehlivosti, můžete se pokusit vybrat nějaký dostatečně protáhlý výčnělek a omezit tak vliv chaotického pohybu letícího lana atd.
Z některých věcí, které vidím při praktickém lezení, bych si naopak příklad asi moc brát neměl. Například, když Aleš od prvního jistícího bodu postupuje nahoru tak dlouho, že vzdálenost mezi Alešem a jištěním je větší, než mezi jištěním a zemí.
Samotný pohyb je celkem v pohodě. Když na nějaký hrbolek vrazím mačku, tak ta tam nejspíš držet bude (na rozdíl od gumové podrážky). Při přidržování si lze vybrat mezi prsty a cepínem. Což je vlastně super, protože v prstech moc síly nemám. Železo to jistí.
 |  |  |  |
 |  |  | |
Odpočinkový den. Žádné velké výkony. Jenom si trochu zalézt. Zbývá Jahňací štít a Svišťovka. Jak je rozmístit do zbývajících dvou dnů? Tahle otázka zůstala nezodpovězena až do pozdního večera. Teprve poté je vyvěšena nová předpověď (pokud o ni dostatečně dlouho žádám) a několik grafů rozhodne o následujících dvou dnech. Ukazuje se, že středa má být teplejší. Vítr má být slabší a mraků méně. Středa = Jahňací. Zítra ráno ještě balíme v klidu.
Ona cesta do sedla Svišťovky může začít lezením ledů. Přímo lezení ledů na dnešek v plánu není. S ledem bude ještě cosi jiného. Aleš vybírá nějaké místo, kde se lze přehoupnout přes úvodní prudší úsek. Zanedlouho se protlačíme až na turistickou cestu a využijeme ji. Ze sedla Svišťovky je prvním cílem samotná Svišťovka. Den je nádherný. Je těžké si představit, že by zítřek mohl být ještě lepší.
Obrat. Teď bychom měli jít někam ke Kežmarskému štítu. Před ním je Kežmarská kupa. Tu dáme určitě. A štít? Uvidíme. Cestou na kupu začínám mít pocit jako při vysokohorské túře. Sněhu je zde dost, ale slunce praží pěkně.
Z Kežmarské kupy si Aleš zaběhne obhlédnout přístup na štít. Úsek vedoucí po kamenné desce se mu nelíbí natolik, že Kežmarský štít odpíská. Ten úsek cesty je vybaven něčím, pro co bych se Kežmarského štítu asi tak snadno nevzdal (zarážkou na konci), ale je to vlastně jedno. Jednak je tu jedna zkouška plánovaná na ledu, jednak máme zůstat před zítřkem čerství. Tak tedy k ledu. Po něm jsem lézt už zkoušel. O tohle nejde. O co tedy? Zkoušky jsou dvě: Jednak se podívat na šroub a zavrtat ho tam, jednak bude dobré si na nějaké přijatelné části svahu zkusit pár kroků s jedním cepínem.
Ta první odhaluje docela překvapivou informaci: Pokud bych se z kompaktního ledu hrabal ven, pak se mé šance podstatně zvýší, pokud se o zakládání jištění NEBUDU pokoušet. Proč? Zavrtání šroubu do ledu vyžaduje velikou přítlačnou sílu. Tím pádem bych se při snaze zavrtat šroub odrazil od stěny. Lepší by to bylo v porézním materiálu ledovce.
Druhou zkoušku inicioval přímo Aleš, když mi řekl, ať si do ledu zkusím zaseknout mačky a postavit se. Právě to udělám, ale současně odmítnu nabídku na druhý cepín. Lezení už mám odbyté. Jde o to si očenichat situaci, kdybych se s turistickým vybavením opravdu z něčeho vyhrabával. Udělám pár kroků a ty naznačují příznivý závěr. Při sklonu něco mezi 70 a 80 stupni je možnost pohybu ještě relativně nadějná.
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  | ||
Jahňací štít. Buď dnes, nebo nikdy. Žádný další den na něj není. Čerstvá předpověď ukazuje vyšší podíl vysoké oblačnosti. Nic moc příjemného, ale Vysoké Tatry nejsou dost vysoké na to, aby s touto oblačností měly něco společného. Vyrážíme hned po snídani. V údolí pod Kopským sedlem se zúročují zkušenosti z nedělního pokusu. Snaha držet se turistických tras zlikviduje skoro všechno boření se do vzduchových kapes schovaných pod klečí. Aleš tentokrát nazul mačky už u Brnčálky, takže se mu zledovatělý svah Kopského sedla stoupá mnohem lépe. V sedle jsme krátce po deváté. Svah k Beliankám oživuje stádo Kamzíků. Ti jsou tak namakaní, že nám se o tom může jenom zdát.
Tak tedy hřeben k Jahňacímu. Cesta se postupně mění na náročnější. Párkrát se musíme na hřebeni zorientovat, kudy projít dál, občas se probíjíme sněhem. Domnívám se, že pár desítek metrů pod námi vidím stopy, ale může to být i popadaný sníh. Konečně se probijeme k místu, kde (pomyslně) končí hřeben sedla a začíná výstup na samotný Jahňací štít. Pohled vpřed nevypadá bůhvíjak povzbudivě, ale OK. Pořád je to takové, že by se tím nahoru proplout dalo. Je zde ještě jedna dobrá zpráva. Vidím před sebou borhák a o nějakých 10 až 15 metrů dál další. Alešovi se pohled na hřeben Jahňacího štítu nelíbí zřejmě dost. Mohu potvrdit, že pod sněhem nevypadá jako procházka růžovým sadem.
 |  | ||
Aleš velí k otočce a současně nabízí dobýt Jahňací po žluté přímo od Brnčálky. Dva neúspěšné pokusy asi přece jen ovlivňují rozhodování, protože přístup po žluté původně zavrhoval kvůli nebezpečí lavin. Nicméně od té doby viděl lidi jdoucí právě tudy, svah není tak rozsáhlý, aby se tam rozjelo něco opravdu pořádného a mimo to: Dnes není tolik zahříván. Slunce je limitováno vysokou oblačností a jižní vítr fouká přímo na svah. Udržuje konstantní teplotu sněhu. Otáčíme. U Brnčálky jsme v 11:38. Asi nás zde budou mít za pěkné drsoně, protože v knize túr už máme druhý záznam „Jahňací štít přes Kopské sedlo“. Minutku odpočineme, dáme pitnou zastávku a vzápětí vystřelíme po žluté turistické nahoru.
Po úvodním stoupání si dopřáváme kratičký oddech. Aleš se zmiňuje o únavě. Zpozorním a po zbytek cesty se snažím o udržení Alešovy únavy v mezích. Jednak mám určitý teoretický základ, jednak značnou praxi z cyklistiky. Základem je zarazit hlad a žízeň. Jídla i tekutin je tady dost. Pak jde o omezení výkonu, aby tělo jelo na tukový metabolismus a nesahalo zbytečně po cukrech. Na náročné cestě může sehrát roli i psychická únava, ale tady mohu trochu vypomoci tím, co dělám já. Však my ten Jahňací dáme. Alespoň do třetice a po zasněžené turistické, ale dáme. Před svahem proběhne krátká porada. Je možné se cestou krýt jednotlivými částmi skály, jít po pravé straně úžlabiny, jít po skále vlevo (tuším tam tu turistickou cestu). Prostě něco. Aleš se k mému nemalému překvapení rozhoduje pro průchod po vyšlapané cestě přímo uprostřed žlebu.
Kupodivu to není špatná volba. Sníh je poměrně pevný, jeho podloží hrbolaté, a kdybych se pokusil jít okrajem žlebu, tak budu sníh odkrajovat od skály. Tak tedy středem. Některé stopy už jsou zaváté, ale prorazím je a nechám za sebou celkem pohodlné stupy. Jsme svázaní lanem a jdu první. Netrvá dlouho, a jsme v sedle.
Stop je zde fůra. Zcela zjevně je část z nich výstupová. V lidském životě je pár zlomových momentů: Člověk nejprve ztratí víru v ježíška, potom v čápy nosící děti a nakonec v horolezce. Celá banda horolezců se pokoušela dát Jahňací štít po nepochybně náročné turistické značce.
No dobře. Tak je sníh. Dokonce se na pár místech snížím k tomu, že použiji smyčku. Když nahoře obcházíte skály, tak je ten sníh takový, že se stačí na něj blbě podívat, natož blbě šlápnout, a už se vezete po docela prudkém svahu dolů. Dokonce lze s argumentací ještě přitvrdit: Je celkem fuk, že tu cestu zvládám já, pokud jsem přikurtovaný k lanu. Jistit!
Konečně se po tom všem ocitáme na Jahňacím štítu. Úspěšnost je perfektní. V návalu euforie nabízím ohledně Jahňacího jen pozitivní zprávy. Něco jako Rudé právo za komančů. To znamená úspěšná cesta z Kopského sedla a zmínka o žluté z historie vymazána. Úplně. Článek, který teď čtete, by vypadal trochu jinak. Žádná jiná verze nikdy a před nikým. Budiž Alešovi k dobru, že tuhle „pozornost podniku“ nevzal.
Přestože jsme se o ten štít pokoušeli v ten samý den ze dvou různých stran, u Brnčálky jsme o půl čtvrté. Čas strávený na žluté značce naprosto úchylný. Podle oficiálních údajů na značení to jsou hodnotu pro letní vycházku tam a zpátky. Přemýšlím, ve které části zasněžené trasy docházelo k zakřivení časoprostoru.
 |  |  |  |
 | |||
Dojdeme až na električku do Lomnice a už se vezeme. Konečně po dlouhé době maká motor. Ne my.