 |  |  |  |
 |  | ||
Datum: 17.11.2009
Autor: Mapař
V Sušici mám 2 hodiny na přestup. To je tak akorát na to, aby se o něco málo nevyplatilo dojít do Kašperek pěšky. Napadá mě zajít do nějaké hospůdky. Takový grog a smažený hermelín… Jenomže státní svátek tomuto úmyslu nepřeje. V těch pár otevřených restauracích vidím cenovky jak odkoukané z turistických menu v Praze. Nakonec nalézám něco stylového hned u náměstí. Malá místnůstka, u piva pár štamgastů a kuchař má volno. S výjimkou absence jídla to úplně připomnělo takové to domácké posezení v hospodě U lesa. Vychutnávám si grog a čekám na autobus. Jednak mám dost zásob, na večeři mohu zajít v Kašperkách a dost možná bych se před návštěvou u Hedviky neměl nacpat.
Autobus z Kašperek odjíždí v něžných 8:48. Čas téměř odpovídá počátku někdejších nedělních vyjížděk. Dnes udělám krátký výlet do cca 25 km kolem Černé hory k prameni Vltavy. Tyto končiny jsou opuštěné. 20 km jsem ušel po značce a potkal jsem 3 lidi. Tomu bohužel odpovídá dopravní obslužnost. Bylo nutné dojít na autobus až do Filipovy hutě.
Plán na další dny začíná mít jasnější podobu. Dokupuji zásoby a balím na pár dní. Počasí má být bez jediné chybičky. A najednou to přijde. V došlé SMS mimo jiné stojí:
„… jinak pry karavela nepojede na akacu. S kym tam jedes?“
V boxu by takový úder mohl být hodnocený hodně vysoko. Zájezd na nejvyšší horu Jižní Ameriky. Pár desítek tisíc utopených ve vybavení. Samozřejmě s Karavelou. Co se stalo? Nedojde k potřebnému minimálnímu obsazení zájezdu. Dva přihlášení lidé mají tak trochu zaječí úmysly. Deklarují, že by si zařídili vše sami, aby nemuseli platit nic navíc. Jenom by ten svůj zájezd chtěli mít paralelně s tím, který vede Laďka, aby mohli využít jejích služeb. Myslím, že kdyby je Laďka pověsila za koule do průvanu, mohlo by to být vyřešeno k jejich úplné spokojenosti: Také by si připadali zbytečně vysoko, také by jim byla zima a vyšlo by to úplně nejlevněji.
Dozvídám se, že uzávěrka přihlášek na Ladčinu verzi Aconcagui je v neděli. To odpovídá plánovanému návratu do Prahy. V kanceláři Karavely už nikdo není, takže stav mohu ověřit nejdřív zítra. Kódy pro finanční převody v případě nějakého rozhodnutí jsou v Praze. Pobočka spořitelny v Kašperských Horách má otevřeno až v pátek. Jsem v prdeli a mohu se těšit na zítřejší začátek výletu.
| | | |
| | ||
Do Karavely se daří dovolat až po deváté. V té chvíli už sedím v autobuse do Srní. Je to horší, než jsem myslel. Pokud ti dva opravdu zdrhnou, není šance, že by se někam jelo. Zbývá čas, ale na tohle se lidé nepřipravují pár týdnů. Alespoň ne ti, kteří vyhledávají služeb cestovních kanceláří. Obratem se snažím vyměnit cestovku. V Srní posílám zprávy Laďce a čekám na návrat autobusu. Jak se blíží čas odjezdu, ze zoufalství zkouším volat. Bez odpovědi není jasné jak dál. Autobus nechám odjet a vydávám se na cestu k 25 km vzdálenému jezeru Laka. Nakonec se daří Laďku kontaktovat mailem odeslaným z firmy. Slibuje, že na konci uzávěrky se na to podívá. Do té doby nemohu udělat nic. Ponechala mi tak téměř nezměněný puťák Šumavou.
I dnes jsou cesty prázdné. Co jsem opustil Srní, potkal jsem snad 5 lidí, včetně těch v Prášilech. Lezavě mokrá Šumava bude pár dnů vysychat ve vzácném azuru pozdního podzimu. I zvěř je z toho nějaká zblblá. Ke dvěma srnám jsem jasně viditelný došel po cestě na 30 metrů. Teprve pak si něčeho všimly a líně se vzdálily. Počasí je důležité, protože proti mokru na spaní nic nemám. A kdybych měl, těžko bych to mohl v Šumavském parku použít. Nezbývá než doufat, že vždy půjde hodit po setmění spacák do nějakého turistického přístřešku, na lavičku atd. Působí to trochu provokativně, ale tím nic neporušuji. Ráno stačí dostatečně brzy sklidit a beze stopy se vypařit. Usínám na pohodlném místě asi kilometr od jezera Laka.
 | |||
Ráno je chladné, ale horký čaj z termosky a několik vrstev oblečení to spraví. Veškeré náznaky přenocování mizí. U jezera počkám, až slunce bude nejen svítit, ale i hřát. Prozatím lze na listí najít námrazu. Ve čtvrt na deset procházejí za mými zády první lidé. Mají sebou 2 psy. Po noci, ve které nebylo slyšet jediného živého tvora, se začíná ozývat zpěv ptáků. Po půl desáté se dávají do práce dřevorubci. V 10 odcházím po červené.
 |  |  |  |
Na hřebenech je čím dál větší teplo. U Ždanidel mám na výběr ze dvou cest. Sejdu k Prášilskému potoku, abych mohl pokračovat chladivým údolím. Nedaleko Prášil přichází chvíle pro rozhodnutí. V neděli mám být v Praze, což by znamenalo odjezd nejlépe v sobotu večer. Kontroluji jízdní řády a zjišťuji, že v sobotu se do Kašperek pořádně nemám jak dostat. S jedinou výjimkou: Ten samý spoj, kterým mám jet do Prahy. Tím pádem nepoužitelný. Musím se stavit pro věci.
Zbývá několik variant:
Svěťák ve 24 h chůzi je u mužů něco přes 200 km. Na druhou stranu: Tyto rekordy se zřejmě nedělají v pohorách s velkým batohem a v kopcích. Můj cíl je daleko skromnější. Dnes mám ujít zhruba 50 kilometrů. Menší zátěžový test. Uvidím, v jakém stavu dorazím do cíle. Nachcípaný jsem už zhruba týden. Doufám, že v přijatelném.
Prášilské jezero vynechávám. Stejně je jen jezerem uprostřed mrtvého lesa. Na hřebenech by šlo dobře točit béčkové postkatastrofické filmy. Holé vyvrácené pahýly stromů kam až oko dohlédne. Nikde ani živáčka. Na podzim žádná zbytečná barva. Převažuje šeď. Stačí už jen dodat hrstku přeživších ohrožených nebezpečnými mutanty.
Poblíž Poledníku dělám poslední větší přestávku. Chléb, voda a paštičky rychle mizí. Čaj nechávám, až bude hůř. Stejně tak hroznový cukr. Vydávám se na jihovýchod k Javoří Pile. Kolem Poledníku krouží někdo s letadlem. Slunce mizí za obzorem a u Roklanského potoku jsem za šera. Modravou procházím už za tmy a konečně se otáčím na jih ke Kašperským Horám.
Nejtěžší zkouška má teprve přijít: Asi kilometr před Antýglem jede naproti autobus. Vím, že tyto spoje se nahoře moc nezdržují. Zanedlouho musí jet dolů. Na zastávce v Antýglu se dívám na jízdní řád. Je 18:17 a poslední dnešní autobus je tu v 18:20. Mám v nohách 35 km a 15 zbývá. Když nastoupím do autobusu, zkazím pokus…
Pokračuji do údolí Vydry. Tohle bolelo až doslova. Někdy po 35 km se začínají hlásit paty. Po těch desítkách tisíc došlapů bych se ani moc nedivil. Udělám menší přestávku na trochu jídla a pití. Za Turnerovou chatou už začínám měřit vzdálenosti dle hodinek. Za Čeňkovou pilou se snažím přesunovat došlap z pat více dopředu a odpočítávám minuty. Vím, že kilometr ujdu za 10 až 12 minut. Než dojdu do Rejštejnu, snažím se trochu hýbat prsty u nohou. V chladném údolí Losenice nasazuji bundu. Z Rejštejnu zbývají asi 3 kilometry do kopce. Cesta nahoru je požehnáním pro omlácené paty. Zpoza zatáčky se konečně vynořují světla Kašperských hor. Už se jde opravdu špatně. Na chvíli se zastavuji a odesílám SMS. Vzápětí mě zalévá chlad. Je to jiné, než běžné prochladnutí při zastavení. Evidentně mám zimnici. Přihazuji do kotle trochu hroznového cukru a dojdu zbývajících několik set metrů.
A závěry pokusu? Vím, že 50 už je na mě hodně, pokud jsem i předchozí dny dost chodil a jsem navíc nemocný. Také jsem se dozvěděl, že před přespáním venku se mám takovým skopičinám pokud možno vyhnout. Měl bych totiž v cíli dost problém vyhledat místo na přespání, něco uvařit, připravit věci na ráno atd. Zde naštěstí stačilo dožahnout obsah termosky, přistrčit k posteli talíř se zbytkem jídla, svléknout oblečení a do rána se vypotit pod duchnou (a občas natáhnout ruku do toho talíře).
 |  |  |  |
 | |||
Odjíždím ze Šumavy s hezkými zážitky a růžovoučkým čuníkem pro štěstí.
 | |||