Šumava - cesta vody

Datum: 06.09.2024
Autor: Mapař

pátek

V nočním lese u potoka se něco leskne až téměř svítí. Lámu si hlavu, co tam může být. Odlesky jsou dva. Pak si uvědomuji, že jejich vzdálenost je dost typická a přechází mě chuť to zkoumat blíž. Nejsem jediný, kdo se tu dívá. A možná ani ten největší.

Pokračuji po cestě, kterou jsem nikdy nešel. Nezdá se, že by ty oči šly za mnou.

Občas zhruba kontroluji směr dle Polárky, ale hlavně měřím dle hodinek. Ty mi napoví, kdy mám hledat důležitá rozcestí. Křížení Schwarzenberského plavebního kanálu potvrzuje, že jdu dobře. Mám bezmála 30 let starou mapu, takže některé cesty už jsou značeny jinými barvami.

Po odbočce z údolí je cesta jednoduchá: Pořád rovně nahoru až k hranici. Krátce před čárou zahlédnu první dnešní meteorit. Docela slušný šutr. Bylo vidět, jak se v atmosféře drobil na roj svítících teček.

Ve chvíli, kdy se cesta stává prudší, slyším v lese šelest. Je to divné, protože mě je slyšet určitě a lidské kroky jsou dost typické. Raději se uchyluji k technikám Bene Gesserit a použiji Hlas. Podle výzkumu u napajedla (http://www.rhinoresourcecenter.com/pdf_files/169/1697875212.pdf) by to fungovat mělo. Člověk má mezi velkými savci tu nejméně lichotivou pověst ze všech.

Hraniční cesta už je horší. Neženu to a dávám si raději bacha. Ospalý jsem dost. V jedné části vypadá ta hromada balvanů jako špatný vtip.

Konečně jsem u vrcholové skály. Do půlnoci může zbývat půl hodiny. Akorát na to, sebou někam fláknout a do svítání chvíli chrápat. Nad hlavou se přes oblohu táhne "mrak", který se nechce nikam hnout. Do takových detailů naší Galaxii tam dole nikdy neuvidím. Převládá tam všude názor, že noční osvětlení je jakýmsi "veřejným blahem". Tady mohu ještě před usnutím vidět další ne úplně malý meteorit.

sobota

Někdy před pátou se ozývají v několikavteřinovém intervalu zvuky, jako když kopnete do matrace. Poslouchám ve snaze zjistit víc, ale plete se mi do toho tlukot vlastního srdce a letecká doprava.

Den tu začíná brzo. Nejsem jediný, kdo si chce počkat na východ slunce. Než se rozední, je vrcholová skála obsypaná lidmi. Místy je dole v údolích přízemní mlha, ale v nadcházejícím horkém dni tam dlouho nezůstane.

Říkám si, že další nocoviště přeskočím. Posledně to tam bylo samá myš. Mám sice rád myši, ale nemám rád děravý stan. Na trojmezí zmizí první litr tekutiny z mých 3,5. Před polednem v Novém Údolí přecházím Vltavu a směřuji k méně navštěvovaným částem Šumavy. Dalším nocovištěm má být to u Strážného. Tam jsem v minulosti nenarážel na myši. Možná se o ně starají ty zmije, z nichž jsem minule jednu potkal.

Zatím trčím na odpočívadle a čekám, až Slunce bude níž. Konečně jsem zde na Šumavě potkal vlka ... ve svých trenkách.

Cestou ještě doplňuji vodu. Tentokrát s filtrem. V nocovišti u Strážného mám 2,5 l vody a 1 l čaje. Být to na Arrakisu, tak jsem asi velký kápo. Bude to pohodlně stačit až na Bučinu. Tam je zdroj vody přímo pod nosem.

S nastupujícím soumrakem se na nocovišti schází víc lidí. Je zde klidný příjemný večer.

neděle

Od Kapličky vyrážím jako poslední a to ještě po přesunu věcí z nocoviště na sluníčko. Je to tam před zraky kolemjdoucích skryté bohužel i z východu.

Cesta se docela vleče. Míjím zaniklou obec Horní Světlé hory a narážím na mrtvého slepýše. Okusím omamnou chuť a vůni lesní jahody. Sporadicky jsou k vidění brusinky a dokonce pár použitelných borůvek. Ne, že by se to vyplatilo. Víc energie spotřebuji na jejich sběr, než jimi získám.

Poslední pauzu dávám na rozcestí Žďárek. Papírově bych měl být minimálně na Knížecích pláních, ale v tom vedru se to vleče. Zatím jsou tu mými jedinými svršky boty a trenky. Kdybych cestoval v noci a spal ve dne, elegantně by to vyřešilo jak mokrý stan, tak potřebu vody. Ale už zítra bych měl mít vody víc než dost.

Ještě za Červeným potokem před Knížecími pláněmi narazím na výnosný porost brusinek. Část už je sice přezrálá, ale zbytek pořád ještě na několik hrstí vydá. Přichází vysoká oblačnost a žár se mírní.

Míjím velmi chutně vypadající hovězí. Z tohoto směru přicházím přímo kolem vodního zdroje na Bučině a není třeba pro vodu běhat extra. Zítra bych měl zažít hodně mokra, velký lavor jídla, pivní sklenici pro dospělé a kolem 25-ti kilometrů.

Na Bučinu přichází večer ještě 3 mladší táborníci na cestě v opačném směru. Hoch chce jít zítra do Strážného a děvčata snad ještě dál. To si docela troufají. Certifikované šumavské počasí má přijít už v noci. Pak už jen jít se v noci ze stanu vycvrkat je Johnny projekt.

Během nočního bubnování bezpočtu kapek vymýšlím, jak sbalit vnitřní část stanu jako první. Dřív než se během balení celty zmáchá. Jinak jsem se inspiroval technikou, kterou zde vidím jak u hocha, tak u děvčat: nezavřené stany. Nechávám i já vnitřní stan otevřený a vnější mírně pootevřený. Vítr musí proudit.

pondělí

Ráno nemám vnitřní část stanu zadýchanou. Je to jediné místo, kde je ještě sucho. To je přitom pořád řečí o dnešní mládeži. Tihle jsou nějací dobří. Ráno se za deště dokázali sbalit a zanedlouho mizí.

Dokončuji projekt s kadibudkou a laboruji s uchycením stanu. Skutečně se podaří sbalit vnitřek tak, aby nad ním stál vnější stan. Večer bych neměl uléhat do bažiny.

Po deváté většinou prší jen mírně. Jde se poměrně dobře a až do blízkosti Modravy jsem napočítal 0 pocestných. Vezmu si chvilku na převlečení do trenek, protože by nebylo úplně ono, kdyby mi při objednávání jídla vypadly dírou v rozkroku koule. Tady už vím, kam jít. Jako maják na půli cesty mezi Novou Pecí a Nýrskem svítí do dáli pivní sklenice pro dospělé - tuplák. Zároveň se tu lze za prachy dobře najíst a ušetřit si tábornickou gastronomii ve větru a dešti.

Tentokrát se daří vyhandlovat exkluzivitu na terase. Exkluzivita má prý nějakou souvislost s tím, že dopoledne pršelo, ale nebuďme malicherní.

Další cesta na Poledník ubíhá svižně. Je zajímavé, jak v tomto frekventovaném místě déšť vylidní cesty. Na úseku od Javoří Pily až téměř k Poledníku další čistá nula pocestných.

Pár lidí se sejde až nahoře. Německý pár, který zde bude nocovat, ujišťuje že v noci bude pršet méně. Nakonec si zahraji na hocha od Bobří řeky a jdu z pod střechy na hojně zalévané tábořiště. V tom už dnešní stanová výbava docela pokročila a jak se s tím naučíte, můžete ... přežít.

úterý

Ráno prší z počátku méně. Tábořiště se nevyprazdňuje úplně rychle. Zopakuji si trik se sbalením vnitřního stanu a natahám věci pod přístřešek, kde je mohu sbalit v suchu (neplést s teplem - je 11,5°C a vítr).

Déšť znovu mohutní. Tvrdnu pod střechou tak dlouho, že ještě zastihnu nejen provozovatele prodejny, ale i další ze šumavských přízraků: Autobus na vrcholu Poledníku. V něm převážně důchodci. Raději nezkoumám, zda ten spoj přijel z Modravy, nebo z Druhé Strany. V obchodě plná pohotovost, protože dnes je to zřejmě jediný kšeft.

Po desáté je už jen mlha a vítr, takže se dá jít. Párkrát zmoknu až později. Vodu dnes naberu už na svahu Poledníku. Na zelené zkratce je výborná studánka (https://en.mapy.cz/turisticka?source=base&id=1896425&ds=2&x=13.3812752&y=49.0663020&z=19). Je to takový zdroj, že filtr je bezpředmětný. V údolí se na několik prchavých okamžiků zjeví sluneční paprsky, asi jako když v Dokonalé bouři se na chviličku protrhly mraky. Od jezera Laka mě zima a vítr brzy vykopnou níž směrem k nocovišti.

Pomalu se rýsuje plán na zítřek. Ostrý je sice na hraně, ale při počasí méně šumavském než dnes bych tak mohl mít vše, co jsem zde letos chtěl.

středa

I dnes zi zopakuji trik s balením vnitřního stanu nejdřív. Je zima, vítr, občas sprchne. 2 lidé z tohoto nocoviště půjdou také k Čertovu jezeru, ale jinudy. Mizím nahoru na červenou do svěžejšího vzduchu a krémovější mlhy.

Silnici mezi národním parkem a CHKO překračuji někdy po 11. hodině nechávaje za sebou říši pod kontrolou Johnny servis.

U Čertova jezera mi letos přijde nějak míň vody (ale ve zdejších podmínkách je to jen o seřízení propusti). Zanedlouho minu i to Černé. Počasí definitivně přistupuje k taktice plošného pokrytí a místo příležitostných sprch máme jednu permanentní na hranici mrholení a normálního deště.

V protisměru narážím na skupinu vypadající jako sportovní třída, nebo něco na ten způsob. Jdou z Ostrého a tam by dnes pedagog nevyhnal psa, natož normální třídu. V mlze je vidět maximálně restaurace pod vrcholem a při vyškrábání se až ke kříži jde o to, vracet se s celými kostmi.

Nijak se zde nezdržím a pokračuji dál cestou po státní hranici. Pak se dá na vhodném místě sejít na asfalt a tento manévr ušetří asi 4 km. V promočení vás tato cesta šetřit nebude. Prochází se úzkými uličkami ve vzrostlém borůvčí - vzrostlé myšleno místy až po prsa. Když se dostávám zpět na červenou a míjím Zadní Chalupy, šrotuje mi ve zdejším marastu hlavou, co jsem zapisoval o odjezdech. Všechno vybavení je úplně mokré. Kdyby poslední vlak odjížděl ve 20h... Vyndám tahák, na kterém je napsáno 19:00. Pak kouknu kolem sebe.

"Cesta vody nemá začátek ani konec. Je kolem tebe a v tobě."

"Ale krucinál! Voda má být dole a ne chlístat shora!"

Přesunu se blíž k Nýrsku, kde si za šera v temném deštivém lese mohu vychutnat transcendentální zážitek vlezení do mokrého spacáku v mokrém oblečení. Nejbližší startovní okno do země zaslíbené je v 8:57 dalšího dne.

čtvrtek

Takto brzy jsem zde na cestu ještě nevyrazil.