7 dní v Šumavě

Datum: 22.09.2023
Autor: Mapař

... za 1200 Kč.

22. 9. pátek

Osobák má mezi 15-20 minut zpoždění. To bude na přestup v Praze zajímavé. Mašinfíra s průvodčími to dokázali srazit na nějakých 6-9 minut, takže na rychlík do Klatov přesedám normálně.

Už si to Nýrsko moc nepamatuji. Zvlášť ve večerním šeru. V souladu s předpovědí se sháním po dešti a místo toho na západním obzoru vidím kousek modrého nebe a červánky. Chlístat začne, až když nedaleko zříceniny Pajrek zalezu do stanu. V noci se z toho doopravdy vyvine pěkná sprcha. Tentokrát jsem ale ve skutečném stanu, takže se nic neděje. Něco se začne dít, až uslyším nepříjemně blízko jeleny. Ne, že bych neměl rád zvířata, ale návštěvu nadrženého jeleního samce u stanu bych oželel. Člověk je pro něj šelma. Moji přítomnost by tedy neměl vyhledávat - snad.

23. 9. sobota

Ráno si mohu prohlédnout, kde že jsem se to ubytoval. Ze svahu trčí jediná rovná plocha: Zchátralá betonová deska. Možná základ nějaké budovy, na kterou během povolovacího řízení došly prachy.

Pokračuji po cestě dál a najednou narážím na ony noční jeleny - v ohradě. Všude samí samci. Asi si nedělat iluze, že to není pro prachaté střílející přespolňáky. Další trasa kolem zaniklé obce Zadní Chalupy vede k hraničnímu pásu hor. Provoz na ni mi přijde větší, než před lety.

Když už jdu z Nýrska, tak samozřejmě chci navštívit Ostrý. Pokud bych vycházel jen z českých turistických cest, velmi bych si zašel. Přístup na vrchol je nasměrován k Železné Rudě. Kolem hranice ale vede německá stezka. Vše je jen o tom, trefit v terénu nejužší místo mezi naší červenou a hranicí. Pak můžete na Ostrý přijít ze západu.

Ono místo jsem ... minul. Odbočil jsem moc brzy. Ale jak jdete po hranici, tak to je jistota. Není to ten typ trasy, který bývá zvykem někam přeložit. Nakonec jsem na vrcholu, tam zima, vítr, cvak cvak foťákem a padám dolů do příjemnějších končin. U Černého jezera zastavuji a alespoň na chvíli suším chodidla. Dávný strom nad hladinou zůstává. Jen ten záběr je jiný, než v roce 2006. Podobnou zastávku dám i u Čertova.



2006Strom u Černého jezera zůstává. Jen ten záběr je nějaký prázdnější.

Pokud se dnes ještě dokážu doplazit k Alžbětínu, téměř jistě dosáhnu prvního "záchytného bodu" jako v někdejší soutěži "Chcete být milionářem?". Je jím nocoviště Hůrka nedaleko jezera Laka. Nohy proti dnešní vlhkosti neprotestují úplně málo.

Na turistickém odpočívadle u Alžbětínu znovu suším chodidla a přidávám stříhání nehtů. Pak už je to tvrdé počítání minut. 2x po 40-ti udělám pětiminutovou přestávku. Později už se interval zkracuje, jak měknu. Nouzová bivakovací nocoviště jsou dobře označena. Ve chvíli, kdy se k Hůrce dostávám, už nemůže být nouzovější. Nějakým nepochopitelným způsobem se mi daří uvařit jídlo (které ani nemohu vše sníst bez přepnutí na zpětný chod) a čaj na ráno. Je asi zjevné, že budík nenastavuji.



nocoviště poblíž zříceniny Pajrekohrada s jeleny nedaleko NýrskaNa Ostrém se tentokrát moc nezdržím.u Černého jezera
Pokračuji kolem Čertova jezera.Pokračuji kolem Čertova jezera.

24. 9. neděle

Ráno nikdo z okolních nocležníků nespěchá. Teprve postupně to řídne a zůstanu zde se čtyřčlennou skupinou. Dělají přechod Šumavy také, jen to tempo je uvážlivější. Jejich dnešní cíl - Poledník - se mi hodí. Je to zkratkou jen něco přes 10 km. Pokud by mi nestačil Poledník, pak dalším tábořištěm je Modrava. Zapadnout do víru tohoto turistického střediska bude asi noční můrou každého ortodoxního přechodáře. Sám se tam spokojím s pořádnou žranicí, ale neutábořím se tam, pokud nemusím.

Ve čtveřici je jeden manželský pár a s překvapením nalézám 2 lidi z mého oboru. Včerejší utrpení se dnes mění na poklidný výlet.

Nocoviště na Poledníku se plní teprve za soumraku, ale fest. Naštěstí tou dobou už je navařeno, najedeno, vykaděno a uloženo. Oproti očekávání není Poledník v noci sušší. Ráno bude stan stejně mokrý jako v údolí.



Ráno v nocovišti Hůrka je jasné, že se dnes posunu nanejvýš o jedno.Společně chvíli posedíme u jezera Laka.Společně chvíli posedíme u jezera Laka.A zde jsou dnešní sploečníci.

25. 9. pondělí

Na další cestu už se vydávám brzy a sám. Na Modravě jen přibrzdím a někdy po 11:30 už mám na stole před sebou tuplák. Dnešním cílem je Bučina.

Celé je to trochu o rozhodnutí. Nohy mám pořád zdevastované a dost se hlásí levé chodidlo. Nakonec se jdu belhat dál s tím, že do nocoviště je to "jen" 13 km. Před Alpskou vyhlídkou mě dohání ta samá energická paní, která kolem naší skupiny prosvištěla na Poledník. Tempem tehdy dost vzbuzovala dojem, že před Modravou nezastavuje. Zastavila už na Poledníku a v mumraji nahoře jsme se přehlédli.

Ve dvojici ta levá ťapka tolik nebolí. Pramen Vltavy vynecháváme a později rád využiji dobrodinní potůčku vedoucího na Bučině přes hotelovou zahradu.



Ráno na Poledníku není z nejteplejších. Vyrazím dál bez nějakého zdržování.Údolí Roklanského potoku je tradičně krásné.Údolí Roklanského potoku je tradičně krásné.

26. 9. úterý

Opět se rozpojujeme. Paní jde víceméně to samé co já, ale má být v pátek v práci. Se zaníceným levým chodidlem by to byla vražda. Mimo to zřejmě není o co stát už proto, že mládežnický oddíl pochodující souběžně s námi na Strážném nejspíš bivakovat nebude. Kde se asi tak může utábořit ...? Po včerejších večerních diskuzích bych mládeži s chutí dopřál nějakou ranní písemku z matematiky.

V dnešním pohodovém režimu propluji krásnou a jen minimálně navštěvovanou částí Šumavy kolem četných ohrad na dobytek, lesů a luk. Na Strážném jsem po 3. hodině a cítím, že do Nového Údolí bych stejně nedošel. Určitě ne bez rizika pro ťapku. Pořád ji nesmím přepínat. 18. hodina minula. Jsem zde pořád sám. Otlačené zarudlé místo chodidla čistím slinami a suším venku na vzduchu.

Slunce zapadlo. Objevují se dva imagos a jedna slečna. Jeden z příchozích už předem oznamuje, že chrápe a že budeme mít noc za prd. To se bohužel i potvrdí. Alespoň zde tentokrát není moc vos.



Jitro na Bučině. Na noc se nastěhoval celý oddíl mládeže.Přes Knížecí pláně pokračuji na Strážný, coby nejméně romantické nocoviště.Šumava je zde jiná. Místy vypadá víc jako vysočina.Šumava je zde jiná. Místy vypadá víc jako vysočina.
u zaniklé obce

27. 9. středa

Ráno si přispím a pak se pokusím sušit co jde. Nocoviště je z východu šikovně zakryté stromy, takže čas příjemně běží. Na cestu se vydám téměř v 10 hodin. Pro úsek 13 km není kam spěchat.

Zanedlouho ještě na západ od hlavní silnice narážím na mladou zmiji. Chvíli váhám, zda mám skutečně takové štěstí. Podívám se zblízka a ono je to tak. Zmije udělala působivé obranné klubíčko a kouká na mě. Skoro z pohledu toho malého drobečka cítím strach. Měla by ho mít, ale její problém je úplně jinde. Leží uprostřed cesty po které právě přijíždí traktor sekající okolní porost...

Do ruky asi ne. Vedle ulomím klacík a snažím se hádě odšoupnout. To se nakonec na něj aktivně zavěsí ocasem, takže hurá! Zmije je natošup mimo cestu a alespoň prozatím v bezpečí. Mohu podejít silnici a vypadnout z těchto hlučných míst.

"To jsi byla statečná, že jsi to tak dlouho snášela. Už se lepšíš. Zatím si hezky odpočiň. Do půl máme čas. Ty samozřejmě taky, aby jsi nežárlila. To od tebe bylo hezké, že jsi kamarádce pomohla, jak to šlo."

Je kolem jedné. Sedím vyzutý na sluncem zalité zelené pastvině a promlouvám ke svým oběma nohám, kdy levá se ještě hojí z prvního dne a svoji silou vypomáhala pravá.

"Až dorazíme domů, dopřejete si koupel v opravdové vaně. Žádná sprcha."

Cestou si ještě přibírám litr filtrované vody, ale později z Vltavy doplním nefiltr na vaření. V Novém Údolí u nádraží zkusmo mrknu na nabídku restaurace, ale je to ten styl "kostka ve skluzu ... 200 Kč". Na Modravě za ty prachy alespoň něco nabídli. Tady hotovost nerozfofruji. Vlastní zásoby to jistí.

Je 18:22 a nocoviště je (i tentokrát) osamělé. Tedy až na jednu výjimku: Zdejší čtyřnohý maskot. Původně to vypadalo, že spatření myšky je šťastná náhoda. Během vaření mi naopak začalo připadat, že šťastnou náhodou je její nespatření. Očividně je na lidi a jejich dobroty zvyklá víc, než by měla. Bude hezké, když ráno nebude stan děrový. Zatím je děravá igelitka ponechaná půl hodinu bez dozoru a sušenky vevnitř načaté. Zkouším výkupné. Když vidím další obří sušenku bleskurychle cupitat přes cestu, vykoukne z lesa ještě jiná myš.

"Kde je ta zmije, když ji potřebuji?"



ráno na StrážnémJak to malé štístko vzít pryč z cesty, aby ho nepřejel traktor?Zmije se za klacík zahákovala ocáskem a nechala se odnést. Teď by měla být chvíli v bezpečí.Pokračuji na Nové Údolí.
Dávám pauzu a slibuji ťapkám vanu. Ve zdejší oblasti je hodně pastvin.

28. 9. čtvrtek

Zmije se sice nepřiplazila, ale přicházejí další dva táborníci k rozdrobení soustředěného myšího nájezdu. Stan mám ráno mokrý, jak salát sklizený za ranní rosy. Nocoviště je zastíněné tak, že dnešní sušení proběhne až po poledni na hřebenech na lavičce v Německu.

Zatím se přibližuji ke stoupání na Třístoličník a s určitým roztrpčením zjišťuji, že právě v tuto chvíli motorák přivezl várku hlučných turistů naladěných na tu samou cestu. Větší část čaje dosud mám, tak jen v nejbližším čistém potoce doplním litrovku vody.

Konečně je přede mnou hraniční hřebenovka. Ťapka se na kamenech drží lépe, než jsem doufal. Po poledni Třístoličník mám. Silnice, restaurace, davy. Ani nezpomaluji a pokračuji na Trojmezí. Celý tento hřeben je Šumavský Václavák. Nafocení svítání nad Plešným jezerem se povedlo kdysi a nejspíš už nikdy takto opakovatelné nebude.

Za Trojmezím netrvá dlouho a mám Plechý. Od něj klasicky na Stiferův památník. Od památníku, to je zajímavé, žlutá míří jinam než dle mapy z let 93-96. U žluté je psáno 4,5 km k jezeru. Směrem původní žluté míří zážitková trasa o délce 1,5 km k jezeru. Určitě chci zažít kratší cestu. Je zároveň čas dívat se po další vodě. Nocoviště se blíží.

Jezero jako zdroj při bližším pohledu vylučuji. Teď už přituhuje. Cesta k tábořišti dle mapy přetíná nějaký čůrek. V zoufalství z jeho louže beru nefiltrovaný šumavský ležák (barva odpovídá). Proslýchá se, že 500 metrů pod tábořištěm je prý kohoutek s užitkovou vodou. Vem ho čert. Na vaření to stačí a už nikam nejdu.

Nocoviště prázdné není. Udělám pokus a nepoužiji vnější plášť stanu. Možná nebudu tolik mokrý.



Nové Údolí nebylo z nejsušších. Za Třístoličníkem dávám pauzu a zbavuji se vody v zavazadlech.Na Trojmezí se rozloučím s Německem a budu pokračovat kolem Rakouska.Celá trasa je Václavák. Záběr vrcholku Plechý je docela výmluvný.ohlédnutí k Trojmezí
Stiferův památníkPlešné jezeroútesy nad Plešným jezeremPlešné jezero se jako zdroj vody nehodí ani pro vodu na vaření.

29. 9. pátek

Celta hovící si v batohu opravdu mokrá není. To ostatní je skoro stejné. Včera jsem hochům od Dona Jerryho zapomněl dát výpalné a výsledek se dostavil: Ve stanu mám díru a mohu shánět záplatu. Doma ještě uvidím, zda v batohu nemám mrtvolu. Když jsem batoh v noci vtahoval do stanu, tak jsem do něj zabušil.

Co dnešní čaj? Čichnu k němu, ochutnám. Zdá se OK. Vaření breberek asi zabralo.

Po zelené frčím přímou cestou na nádraží a ústním podáním "z generace na generaci" se dozvídám o výluce, o které IDOS mlčí. 2 informační letáky na nádraží si protiřečí, tak považuji za pravdivý ten novější. Náhradní spoj naštěstí jede na čas a zanedlouho mažu do Budějovic. Včetně jízdenek a žranice na Modravě jsem se Šumavou asi na 1200 Kč.



Poslední šumavská noc. Myš ještě na poslední chvíli stihla udělat do stanu díru.