cesta do neznáma

Datum: 18.03.2023
Autor: Mapař

Mám z toho setkání obavu. Když mě posledně kluk viděl, jak se tulím k jeho holce, tak ho chytl amok. Uhájilo mě jen to, že byl připoután řetězem.

Nesu mu jídlo. Je trochu rozpačitý, než převáží nejsilnější mužský pud: po..., po... potravní. Trošku si to beru, protože jsem vůči jeho holce tehdy použil to samé gesto, které by jistě rád udělal i on: Nehnutě jsem se přitiskl k její šíji, abych cítil její teplo, vůni a tep. Takže zbývá klukovi vysvětlit, že mu holku sbalit nemůžu, protože jsem jiný druh. Pokoušejte se to vysvětlit koni. Dnes mě zabolí, že i když vidím kolík vytržený ze země a kluk je volný, ke své jediné holce nejde. Oba mají 30 let. Kolik času ještě může mít, že tuto jedinečnou příležitost zahodí?

Na polopravidelnou návštěvu ve Znojmě mám konečně štěstí na počasí. Začnu krátkou koupačkou v lomu, dokud je voda takto čistá. Poté trochu delší vyjížďku. Ne až do České Kanady, poněvadž je pozdě. Hýbat se ale chtě nechtě musím, protože mám na červenec objednaný jeden z nejnáročnějších zájezdů cestovky.

Krátce po druhé hodině se dostávám do míst, kde končí Morava a začíná její západní kolonie. Jak jsem to zde vždy profrčel, nikdy jsem si nevšiml, že hned vedle silnice je přírodní památka Kysibl. Tentokrát udělám pár kroků z asfaltu na krásnou louku v mělkém údolíčku chráněném ze všech stran stromy. A to zdánlivě nebylo co objevovat. Tráva se zde teprve probouzí a občas jí prorůstá kvetoucí plicník lékařský. Tož po krátkém odpočinku vzhůru na východ.

Trošku jsem proškrtal původní plán. Než jsem cestou sem přejel řeku, padla mi do oka stezka proti proudu. Pohled shora už mnohokrát dával tušit, že končí v nějakém dětském lágru .. totiž tábořišti, ale nikdy jsem si ji dole neprojel. Takže k řece, přejet most a uvidím.

Opravdu je zde docela slušná cesta. Bez problému pro auto. Po nějaké době narážím na rozcestí. Hlavní cesta uhýbá někam nahoru, což mě nezajímá. Chci zůstat u vody a dojet až do toho lágru. Na to mám trochu slabší, ale pořád dobrou cestu. Tady už začíná velmi silný porost sněženek. Když od rozcestí u nejmenované řeky popojedu ještě asi 100 metrů, mám po pravé ruce i nadále bílý koberec - ale ne sněženek. Je zde veliká hromada bledulí! Tak to nevynechám zastávku.

Po chvíli pokračuji. Sněženek je tolik, že zapomeňte na Šobes. Na opuštěném místě pod skálou cesta končí. Pokud se při této stovečce nechystám na něco hardcore experimentálního, tak už se mohu zvolna vracet. Cestou se koukám po sněženkách a bledulích, když mi najednou zakotví před očima přehlodaný strom a vzápětí další.

Jsou tu. Udělám si pár fotek bobří práce a pokračuji dál, než ...

... si všimnu, kolem čeho jsem předtím bezstarostně projel. Hned vedle cesty je krásný vzrostlý strom nahlodaný tak, že stačí už jen fouknout. V jádru je dokonce puklina, jak začal praskat. Není to úplně příjemná cesta kolem něj.