Holocénský park

Datum: 19.11.2022
Autor: Mapař

S bílým koněm jsem sice 8 dní ve skluzu, ale už je to tady. V tomto počasí raději chodím. Asi už začínám zapadat do teplých bačkor. Dopřeji si procházku ke 30-ti kilometrům přes Šobes hezky v teplíčku bundy, klídku a pohodě pěkných, blbě jetelných cest. Hned na začátku odbočím u Dyje na Žlutou kolem přehrady. Bohužel v tu samou chvíli, kdy tentýž nápad má nějaký Pražák, co se v lůně přírody rád poslouchá. Podle akcentu a oblečení bych to hádal na Žižkov.

Naštěstí není rychlý a jeho skupince brzy zmizím ve vyjasňujícím se bílém dnu. Na cestách je poměrně dost lidí. Co také čekat za prvního sněhu?

V nezvyklém terénu dokonce o pár metrů minu Sealsfield, než si toho všimnu a vrátím se. Mločí údolí na druhém břehu je dnes výraznější jako barevný zářez proti bílé ploše. Po nějaké době konečně dojdu k Šobesu a doputuji lesy ke střelnici.



S bílým koněm jsem se o 8 dní zpozdil.U přehrady nacházím pomíjivou krásu zimního klenotnictví.Konečně trocha slunce po předchozích dnech.Mločí údolí v dnešní bělobě hezky vynikne.
Zdejší letní byty už jsou opuštěné.

Na Mašovické střelnici je vybudován Holocénský park s naklonovanými exmooraptory. Kilometry elektrických ohradníků, varovné cedule s utrženými končetinami, možná by se dal najít i příkop a počítač, který to všechno řídí.

"Na ničem jsme nešetřili. Z této atrakce budou mít radost hlavně děti".

Zde už jsem na návratovém kurzu a procházím kolem ohradníků. Co na ně zkusmo sáhnu, tak by zde exmooraptoři měli být. A po pár krocích to najednou přijde: Porost se rozestoupí a celá krvelačná smečka je přede mnou. Ani se nehnu, protože doufám, že co se nepohybuje, to nevidí. Exmooraptor se kouká na mě a já na něj.

Udělá pár kroků dopředu.

Proč mě? A udělám také pár kroků. Exmooraptor se přiblíží až blízko k elektrickému ohradníku, tak se tedy přiblížím také. "Když už to má přijít..."

Stojí skoro metr od drátů, dívá se a čeká co bude. Naznačím mu, že by se hodil ještě krůček. Dokonce položím na ohradník ruku, ať vidí, že se nic hrozného neděje. Ale jemu se úplně na dosah drátů nechce. Pomalu natáhnu ruku, abych ho nezaskočil. Je možná zvědavý. Zůstává v klidu, neuhýbá a nechá se pohladit. Pak si možná říká, že dnes už bylo pokusů dost a rozpačitě se o pár kroků stáhne. Nebudu zbytečně otravný. Pořídím na památku pár fotek, mávnu mu na rozloučenou a pokračuji na dlabanec*

Exmoorští poníci jsou zde nasazení na spásání vysoké trávy, která jinak potlačuje vzácnější květenu, jako vemeník zelenavý, vstavač kukačka, růže galská, koniklec velkokvětý, atd. Podle popisu by měli být spíše doplňkem péče o louky a odhaduji, že při jejich pořizování hrála roli bezúdržbovost. Jsou to divocí poníci.



Konečně potkávám zdejší divoké exmoorské koně.

* Ač to možná nevypadá, tento odstavec byl bez žertů. Cvičná otázka: Kdo je na vrcholu celé evoluce? Pravdivá odpověď: Všichni tvorové současnosti. Každý má za sebou stejné miliardy let vývoje. Každý je co nejlépe přizpůsoben své roli a nemůže být ve své nice méně vyvinutý, protože by byl natošup nahrazen těmi vyvinutějšími tvory. Zkusme zaujmout roli koně. Obývat stejné prostředí jako on (i přes zimu), živit se jako on. Nezbude z nás mastný flek. Když se pokusíme obsadit niku - například - střevní bakterie, budeme trpět jen pár minut. Na rozdíl od té velryby, ve které to budeme zkoušet. Když tučňáka císařského, pak naše životnost na pláních Antarktidy bude asi podobná, jako ve střevech té velryby. Závěry za DŮ :)