Dlouhý tunel za světlem

Datum: 28.10.2022
Autor: Mapař

3 dny volna v kuse. Kdy, když ne teď?

Je sice mlha a mží, ale ráno dopumpuji kolo a v 9:40 se vydávám na cestu. Bude to delší, tak se držím co nejpřímějšího asfaltu. V Lesné odbočím na Šumnou. Pořád se nemohu zbavit mlhy a silnice je dost frekventovaná na to, abych vypnul blikačku.

Za Štítary provoz konečně ... úplně zmizí. Od léta je pořád obsazený ten zlatokopecký zábor s opravou silnice. Na jednom místě je hluboká jáma napříč, tak to obejdu přes pole a pokračuji po dopravně vyčištěné cestě. Už mohu vypnout světla.

Poznávám pár odboček. Původní dopravní špek na nepřehledné křižovatce k Bítovu je pořešený a hlavní cestou je nyní ta průběžná. Zrychlování kola pak naznačí, že jsem přejel vrchol kopce a měl bych sestupovat kamsi do šedavé hlubiny k Dešovu. Štěstí, že tu cestu docela znám.

Dle předpovědi měly být ty znojemské podmínky vázány na Znojemsko. A ono e-e. V Jemnici je bílo úplně stejně. Světla už jsou opět zapnutá, protože cesta na Dačice je poměrně frekventovaná. Každou chvíli mě něco míjí. Stačí to zde k tomu, abych provoz viděl a byl viděn, ale celková orientace chybí. Jako bych se nemohl hnout a přejezd hřebene vrchoviny byl dvojnásobný. Konečně vidím město veliké a projíždím kolem kostky cukru.

Tak jo. Teď Lipolec, Markvarec, Valtínov. Sem s tím. Asi budu mít v Kanadě takové bílé, zádumčivé počasí. Co naplat?

Zatím mi to jede celkem dobře a za Valtínovem kolem 13. hodiny najdu odbočku ke Zvůli. Sjedu ze silnice a po 70 km bílého humusu přichází zázrak, za který by se nemusel stydět ani Kim v Severní Korei: Dolů na trávu obalenou kapičkami vody sesílá zářící svůj parsek. Ještě kousek popojedu a vidím kus modrého nebe. Samotná Zvůle se koupe ve slunci a lidé se koupou ve Zvůli.



Obloha je plná příslibu něčeho lepšího, než je šedavý závoj mlhy.Zvůle je zalitá sluncem. Dokonce se zde ještě koupou lidé.Zvůle je zalitá sluncem. Dokonce se zde ještě koupou lidé.V dáli se trhají zbytky mlhy.
Tuším, že s Kytičkou jsme chodili do vody někde zde.V létě by to bylo prima na rozplavání. Teď také, ale s defibrilátorem.

Na chvíli zastavuji a dám si dlabanec. Dny se krátí a nechci se zdržovat obědem. Cestou už byla většina jablek v příkopech, ale na stromech se přece jen něco najít dalo - přinejhorším by byly ty příkopy. Makové buchtičky zbodnu všechny a 2 plátky chleba nechám na později.

Záhy se přesvědčím, že má mapa už je jaksi zastaralá. Zde se opravdu horlivě "zachraňovaly lesy" před kůrovcem a je zde ledacos jinak. Mapu proto používám v kombinaci se sluncem coby kompasem, abych opravdu směřoval přibližně na jih. Pak se na mě usměje štěstí a po své pravé ruce uvidím Ďáblův chléb. Tento skalní "pecen" je na mé někdejší trase. Skutečně se u něj podaří najít pěšinu z dávných časů. Jen ten les okolo jaksi zmizel. V okolí je pár osamělých stromů. Většinou modříny. V téhle pozici to asi mají za pár a první větší vítr je sundá.



Značky jsou teď jinak, než v prastaré mapě. Ale podle slunce je tohle na jih.Vypadá to, že ve spoušti zanechané při zachraňování lesa, se podařilo najít Ďáblův chléb.Modříny sice byly ušetřeny, ale první pořádný vítr je sundá.Tohle by normální člověk nevymyslel.
Na chvíli dávám orientační. Bojím se pohnout, aby mi motýl neuletěl. Ale když ho později posadím na prst, musím ho dost prudce vyhodit nahoru, aby vůbec odletěl.

Někde kolem Mosteckého polesí se dostávám na modrou, která mě dovede až do Rožnova k bizonům. Bizoni dnes mají důstojnější výběh a restaurace se zdá otevřená. Ale vše potřebné mám, tak jen na chvíli usednu u jezírka Bochník. Celé jezírko má pěknou slušivou úpravu a vede do něj sypané molo s lavičkami a totemem mezi nimi. Dokonce zde lítá vážka, ale tu se mi (na kartu) dostat nepodařilo. Odmítla pózovat.



Dnes mají bizoni v Rožnově důstojnější výběh.Rybník Bochník u Rožnova je pěkně upravený a s lavičkami na vyhlídkovém molu.

Pstruhovec tentokrát bude na závěr. Hezky pohodlně si k němu sjedu shora. Stromy u něj (které zbyly) dostávají sytý podzimní odstín pod azurovou oblohou. Samozřejmě nevynechám své dva objímací oblíbence. Voda v potůčku už vypadá opět čistá, tak dopiji láhev a naberu. Jeden z chlebů mizí. Je čas jet.



Za rozcestím opouštím asfalt a sjíždím dolů ke svým objímacím stromům.Za rozcestím opouštím asfalt a sjíždím dolů ke svým objímacím stromům.obvyklý klid a pohoda u Pstruhovceobvyklý klid a pohoda u Pstruhovce
Ještě bych si měl užít slunce. Už brzy zhasne.Ještě bych si měl užít slunce. Už brzy zhasne.

Kolem Stálkova už jsou zase cáry mlhy, Slavonice nemají slunce vůbec. Jako bych měl v batohu slona. Protivítr je sice nepatrný, ale moc to nechce jet. Ve Slavětíně je počasí podobné tomu rannímu. Mohu nanejvýš koukat na cedule začátků a konců obcí. Projedu přes Písečné, Rancířov. S krátkou pěší vložkou překonám vrch Šibeník a sjedu do Vratěnína. Vůbec se to kolo nechce hnout. Krátce před napojením zelené zpět na silnici se mohu potěšit s moc pěknými trnkami. Jsou zde:

https://mapy.cz/turisticka?source=base&id=1718755&x=15.6428617&y=48.8996199&z=19&base=ophoto

Dole přejíždím Dyji a odbočuji nahoru na Stálky. K dosavadní únavě se přidává křeč. "No skvělé." Sice vím, co mám dělat, ale znamená to, že v mlze a nadcházející tmě budu tvrdnout o to déle. Nedá se jinak, než stáhnout výkon - respektive jeho zbytek.

Ve Stálkách se díky bohu trefím na správnou cestu. Totéž se nedá tvrdit o Šafovu. Nevidím okolí a tak místo k vranovskému zámku odbočím na Riegersburg. To bych se asi divil, kdybych tam takhle navečer opravdu dojel. Naštěstí zmerčím zádrhel dřív, než začnu sjíždět z kopce. Nejspíš ještě před státní hranicí. Tak zpět a pokus číslo 2. Tváříme se radostně, šlapeme zvesela. I zde mám pochyby, jestli nejedu na Lančov nebo Nový Petřín, ale je mi to jedno. V obou těch případech dojedu do ... Vranova. Naštěstí objížďky nejsou třeba. Po dlouhém stínu Morie kolo zrychluje, jak cesta začíná klesat k vranovskému zámku.

Takže skutečně zámek. Tady asi nemá smysl něco vymýšlet. Nahoru se dostanu nejrychleji, když vyšlapu serpentiny (a táhlé stoupání nad nimi). Tak opět dřina nahoru. Z Vranova zamířím do serpentin, když tu najednou se mi sedlo zhoupne pod zadkem. Můj zrak padne na zadní pneumatiku.

Kurňa! To byly všechny ty náznaky cestou. Utíká mi vzduch a posledních 50 kiláků jedu se silně podhuštěnou gumou. Co teď? Je tma, zima, mlha, jsem hladový a unavený ... bů, já nechci měnit duši. Leda že by ... Ten únik hezkých pár hodin trval. Narvu tam vzduch s přiměřenou nadějí, že dojedu.

50 pumpnutí a ono to najednou zase jede. Se mnou tedy ne nějak rychle, ale jede. Stoupání do Lesné je dnes nějaké dlouhé. Cestu si mohu prohlédnout už jen podle přízraků aut nosících svoji světelnou stopu. Konečně kolo opět zrychluje (z toho usuzuji na klesání) a objevují se světla Lesné. Poblíž kostela je zrovna nějaký dušičkový / halloween průvod se svítícími lampiony. Za Lesnou má cesta konečně trochu spád a na Cínové hoře se mi po něčem mezi 160 až 170 vlévá nová krev do žil.

Plný výčet fotek je také na https://photos.app.goo.gl/AeUDProuNP3U7jJf7