vyhópsnutí na Praděd

Datum: 28.12.2021
Autor: Mapař

Chce to na den změnit prostředí. Mrknu na pár stránek, zabalím batůžek a brzy ránu zajdu na nádraží, kde hlavní koridor je pozemská obdoba teleportu. Trocha čekání je až v Zábřehu na Moravě a pak vyrážím do Koutů nad Desnou. Vlak mě dostane k Pradědu tak daleko, jak daleko vedou koleje. Dál už po svých.

Z krátkého pokecu z vlaku jsem vybaven tipem na odlišnou cestu k Pradědu - po modré. Tentokrát jsem bez lyží a modrá je prudká lesní cesta zdolatelná právě tímto způsobem. Prý by dokonce měla být v tom sněhu schůdná. Mám o čem přemýšlet.

Nejprve ji uvažuji využít k sestupu. Pak mi šrotuje v hlavě povrch vysoko položené zelené, když nemám lyže... Tak tedy z Koutů po modré. Snadno se dostanu kolem spodní nádrže Dlouhých Strání přímo pod Praděd a pak se uvidí.

Cesta k Dlouhým Stráním je až překvapivě málo frekventovaná. Jsou to sice nějaké kilometry, povrch silnice na běžky není, ale i tak. Teprve, když před 11h odbočím ze silnice nahoru po modré, nalézám pár turistů. Cesta je bohudíky prošláplá. Jinak by teď v zimě byl problém s jejím neztracením. Většinou se klikatí na hraně příkrého údolí zvaného Divoký důl. Viděl jsem zde i turistu s mačkami. Sám si myslím, že mačky nutné nejsou, ale dávat si majzla určitě ano.

I když Divoký Důl tvořil většinu převýšení, zdržení na rovnějších ale vyšších a zasněženějších úsecích mu zdatně konkuruje. Limit na Praděd pro bezpečný návrat mám 12:30 a čas nemilosrdně pádí (na rozdíl ode mě). Když vysoko v řídkém lesním porostu potkávám 2 sestupující mladíky, v naději se zeptám, jak daleko je běžkařská cesta.

"To je tady kousek, asi 200 m." Už začínám pookřávat, když přiletí oprava: "Asi 300 m." Samozřejmě se bavíme o cestě do kopce, kde záleží na každém správném šlápnutí v nedbale proražené cestě (zde nahoře už často bývaly používány běžky).

Při dosažení hlavní už nezbývá ani celá půlhodina. Naštěstí je povrch úplně tvrdý. Zapracovaly na něm rolby, lyžaři i pěší. Pokračuji tedy docela rychle. Je zajímavé, že ačkoliv byl všude jinde klid, na posledních 50-ti výškových metrech Pradědu vítr fouká jak vzteklý. Ve 12:25 jsem tam, kde jsem chtěl být, tak si konečně dám jídlo a pití - to svoje z batohu. Mám zafixovánu dřívější zkušenost s nepřehlednou situací v restauraci, kdy se ani nepodařilo objednat. Tak jsem na to vybavený.

Žádné velké zdržování. Cvak, cvak a tradá dolů. Až k rozcestí se rozhoduji, zda se odvážit na nevyzkoušenou zelenou. Perfektně pevná a přicházejí tudy pěší. Jdu na to.

Mohu se zde pohybovat rychleji, než jsem doufal. Minu Švýcárnu a u Petrovky s úlevou nalézám dobře prošlápnutou zelenou značku, která mi oproti běžkařské variantě ušetří asi 2 km. Do Koutů nad Desnou, potažmo na nádraží se nakonec dostávám v úplně nesmyslnou dobu a stíhám vlak ve 14:50.