 | |||
Datum: 31.07.2021
Autor: Mapař
Ve vlaku se dávám do řeči se dvojicí, která dle "nádobíčka" evidentně plánuje přechod Šumavy. Ještě pár postřehů na cestu a než se stihnu zmínit o předpovědi zítřejšího nedělního lijáku, vpluje za okno cedule "Železná Ruda - město". Beru batoh a zdrhám.
Letos se Šumava nějak zvrhává na náhradní program náhradního programu. Je zde zamluvený pokoj pro 4 a krátce na to odpadá Kytička s píďaty. Ne zcela neodvolatelně, ale odpadá. No nic. Dovolená už je nezbytná. Jdu i tak. Třeba se uvidíme. Pokoj zůstává.
"... a pak rozeber tu bednu a prkna co jdou ještě použít, dej bokem."
Když 3 dny před odjezdem vylévám z gumové pantofle louži krve (v množství zhruba na somálskou prdelačku) a visí z ní nějaký tmavě červený sopel neznámého původu, budovatelské nadšení z rozebírání bedny plné hřebíků mě nějak opouští. Palec sice ovážu, ale na dlouhé šumavské procházky to nevypadá.
Železný oř mě dostává na místo. Krátce po zabydlení se s ohledem na zítřejší liják dobelhám k Čertovu jezeru. Cesta je ještě jednodušší, než jsem doufal. Přejdu most a jsem na modré. Krátce na to na červené a pak už rovně za nosem. Borůvek je dost, houby vídám jen sporadicky. Možná dostaly v předchozích letech čočku. Nejvíc ale překvapují lidé. První 2 kilometry jsem žil v domnění, že jsem na té cestě sám. U jezera je jen hrstka lidí. Buď začínají masově zdrhat "za čáru" (ale to asi ne, i když provoz v Alžbětíně na to vypadá), nebo se do toho vložila elektrokola a lidé se přesouvají na bezproblémové cesty.
U Čertova jezera se mezitím mění počasí každou chvíli. Jednou je to severské jezero čeřené větrem a nad kterým se honí mraky, o chvíli později vykoukne sluníčko, ustane vítr a kačky se producírují jako někde u Lednického zámku. Ale dost bylo courání s tím napíchnutým palcem. Zpátky a do pelíšku.
Teprve večer si v penzionu U Rendlů všímám detailů: V mezipatře velká nabídka map, prospektů a dalších turistických materiálů. V nočním stolku krom avizované informace o Wifi nalézám pěkný přehled už dost nekomerčních informací: Historie Železné Rudy s dobou železnou, skleněnou a turistickou, jízdní řády, zdejší památky, tipy na výlety. Tak tohle není rámec obvyklého.
| |||
Den je přesně dle předpovědi: mokrý. Dlouho jsem si neschrupl do 10h. Neuškodí někde získat krabičku čaje. Otevřené potraviny nalézám rychle. Ještě blok na psaní. V papírnictví otevřené v neděli nedoufám a skutečně ho nenalézám. Na rozdíl od drogerie, kde ten blok mají také.
Teď už si jen udělat mokrou procházku do Alžbětínu, protože na víc to dnes není. Jen najít zelenou - á, tamhle je! Přecházím trať a hledám odbočující žlutou. Nikde. Možná už je zastavěná, tak se posunula výš. Zase nic.
Tak jako tak se mám nahoře napojit na červenou. Dívám se od lesa do údolí, kde se tam někde v hloubce krčí Železná Ruda. Červená nikde. Akorát se objevuje mezera v ohradách pro dobytek. No nic. "Kurz 205, rychlost 2 uzly". Po nějaké době na mokrých loukách konečně nalézám něco, co vypadá jako cesta. Menší cesty se spojují do větší až nalézám červenou a přicházím k rozcestníku.
Super. Jsem kdesi v zelené nicotě, na šipce je "Alžbětín 1,5 km" a kdyby tam bylo "Los Alamos 1.5 miles" bylo by to úplně stejně pravděpodobné. Kde to k čertu jsem a jak jsem se tu ocitl? Protože zde zároveň prochází zelená z Železné Rudy a Ferdinandovo údolí, podaří se rozcestí identifikovat jako Debrník a zodpovědět tak první otázku. Na druhou současný stav poznání nestačí. Bude stačit až po návratu, kdy porovnám papírovou mapu s její mladší on-line sestřičkou: Zelená je přeložena tak, že z Železné Rudy vede druhým koncem na severovýchod a já se proto vydal do protisměru.
Deště zmizely. Alespoň na chvíli. Palec už tak nebolí. Ono to jezero Laka vlastně není tak daleko. Pokud s ním nebude problém, tak Velký Javor je jasný. Ještě nikdy jsem tam nebyl.
Netrvá dlouho a cestou z Železné Rudy se napojím na prastarou stezku k jezeru Laka. Je plná vzpomínek na voňavý noční svět lesních cvrčků, kterým se po nějaké době projde kamsi nahoru a otevře se výhled na údolí. Na začátku mě zde míjí skupina cyklistů z bavorské strany a pak se zase na dlouhou dobu ocitám sám. Cesta začíná klesat a hromadami malin a borůvek se dostanu tam, kde jsem chtěl být.
Staré známé přívětivě vypadající jezero Laka. Tentokrát si na informační tabuli připravilo jedno překvapení: ... kdysi bažina s malým jezírkem uprostřed ... hráz uměle zvýšena. "Takže ty nejsi jezero, ale rybník." Tohle jsem o jezeru Laka nejspíš nevěděl.
Chvíli posedím a pokecám. Čas příjemně plyne. Procházka je prý dobrá k vyčištění hlavy. Když se nad tím zamyslím, těžko říct, co to je. Pokud jedu do České Kanady po opuštěné příhraniční silničce, mozek se vydává na špacír a o dojetí do cíle se stará jakýsi podproces na pozadí. Když jdu zdejšími lesy, tak vnímám vůně, hmyz, ptáky, vítr v korunách stromů ... Asi zůstanu u pojmu "přepnutí".
Nastává čas návratu. Asi jsem mozek vypustil z ohrádky i dnes a míjím odbočku. Ale ta druhá to spraví. Poblíž Železné Rudy můj zrak najednou zakotví na Hřibu kovář vyrůstajícím málem z asfaltu. Pokusím se Kytičku emocionálně kompromitovat a posílám foto s poznámkou "tady to nikdo netrhá" (později se ukáže, že MMS vůbec neodešla). Jako na zavolanou se na cestě vynoří dva lidé, tak s nimi hned mohu udělat pokus. Kde jen mám ty gumové rukavice a provázek?
"Bohužel nemám jak zpracovat. Máte tu houbu."
Podívají se, dokonce i určí a jdou dál. Pokud jsou na tůře, pak s tou houbou nemají jak naložit a prostě ji nechají na místě. Natožpak cyklisté, kteří si jí ani nevšimnou a kterých je tu většina.
 |  |  |  |
Je krásné ráno. Vzácně si pospíším. Přece jen bude kus cesty. Včera jsem se konečně odhodlal sundat obvaz a prohlédnout palec. Ale jo, asi dobré. Na mobilu opět zapínám režim stealth (normální režim letadlo) a vydávám se na misi hluboko do německého vnitrozemí. Alžbětín obejdu lesem a napojím se na "zelenou". Je to značka položeného zeleného trojúhelníku. Ta by měla mířit na Velký Javor.
Značka celkem obstojně provede obcí. Teprve když začnu stoupat od několika baráků nazvaných Arberhüte, zažiji chvíli zoufalství, kdy nevím kam. Naštěstí mapa naznačí, že bych se měl posunout víc na západ. Přijde mi zvláštní, že zde na nejvyšší horu Šumavy nikdo nejde. Hromady borůvek jsou nedotčeny (před mým příchodem). Stoupám dál k jezeru. Cesta se začíná narovnávat. Objevuje se silnice ... tak proto. Je tu jezero se šlapadly, lehátky, občerstvení.
Teď vzhůru. Velký javor je taková Osamělá hora Středozemě. Je sice vysoký 1456 m, ale jeho základna je někde na 700 m. Z dobré pěší cesty záhy odbočuje kamenný hnátolam a pořád ne a ne končit. V jednu chvíli už se domnívám, že vidím vrchol, ale je to jen restaurace kdesi pod vrcholem. Lanovka stoupá ještě o něco výš a pro snazší přístup do restaurace sem vede od její horní stanice VÝTAH. Vzpomínám si na nějaký záběr z USA, kde do posilovny vedl eskalátor ...
Úplně na vrchol naštěstí nevede ani ta lanovka. Vrcholek je tradičně označený velkým křížem. Kolem kříže se pořádá pravá německá coronaparty. Žádné krčení se v koutku. Hezky nástup na eine gruppenaktion. V tom jsme v Čechách ještě 100 let za opicemi.
Konečně si vyzkouším všechny 3 vrcholy Velkého Javoru a mažu dolů. Už si moc rychlý nepřipadám, tak se na chvíli uvelebím u jezera. Kačky jsou zde na lidi docela zvyklé. Když jedné naznačím, že by z toho mohlo něco kápnout, jde po mě. "Ale no tak, kačko. Se mnou by jsi přece nevzlétla a na tsaheylu nejsme vybavení. Tady na Zemi se informace předává jinak." Čas ty oplatky schovat a mazat do hajan.
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  | |
Dnešek je ještě použitelný. Na rozdíl od zítřka, kdy budu moci nanejvýš obdivovat památky. Protože napíchnutý palec ještě pobolívá, nasedám ráno s ostatními důchodci na turistický vláček směřující na Černé jezero. Tak trochu doufám, že bych mohl vystoupit na Ostrý. Udělám u jezera pár kroků a uvidíme.
Ve vláčku kousek ode mě sedí jedna paní s docela cool zrcadlovkou. Co mě ale zaujme nejvíc, je objektiv zcela bez mechanické ochrany UV filtrem. Cítím se trochu jako z chudinské čtvrti, když prý "setový objektiv" není problém.
Černé jezero je v tuto dopolední hodinu krásně temné, studené, s lezavě vlhkým okolím. Ideální podmínky k procházce. Chvíli jdu po červené a najednou: "Kam to klesá? Ostrý je přece nahoře." Sestup k vodopádům je trochu matoucí a protože má mapa není nejnovější, tak to na důvěře nepřidá. Ale minu rozcestí, kus rovně a pak ... vyjít metry které jsem předtím sešel a pokračovat na Ostrý. Za koncem asfaltu se cesta plynule horší až do povrchu nepříjemného pro pěšáka.
Hospoda nahoře je otevřená. Vítr žene natrhané chumáče mraků přes hřeben a chvílemi je něco vidět. Granáty zarostlé v kameni se od minule nepohly ani o píď. Je čas jít. Nádražní hospoda v Železné Rudě má do 18h. Živý a zdravý dojdu až skoro na konec kamenitého úseku a potkávám tátu s klukem a s elektrokoly jak se ... pokoušejí o cyklistický prvovýstup dosud neprobádanou severní stěnou Ostrého.
Pak už jen dlouhá nudle dobré cesty s otevřenými dveřmi zasloužené Nádražní restaurace na jejím konci.
 |  |  |  |
 |  |  |  |
Té restauraci vydržím věrný i další den, přestože menu hotelu Ostrý v Železné Rudě má také svou úroveň. Když vás opravdu přepadne hladová, ceny se moc lišit nebudou. Co může mít na restaurace smysl, je koupit v potravinách pivo a vrazit ho do ledničky. U něj se ty hospodské ceny trochu utrhly.
Čtvrteční způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným - tak mám den pauzu. Zdejší Muzeum Šumavy začíná novější epochou sklářství podobně, jako Cesta do pravěku začíná mamuty. Tedy vlastně předevčírem. Text průvodce se zmiňuje o tom, že bílé sklo se používalo jako levnější náhrada velmi drahého porcelánu. Takže už tehdy fungovalo ono známé "Čím víc pruhů, tím víc Adidas." Z průvodce se také dozvím, že rubínové sklo bylo zabarveno zlatem, modré kobaltem, ale dlouho nemohu najít zdroj zelené. Byl jím uran. Dost sugestivní bylo nasvícení rudy ultrafialovým světle: Kdo má chuť, ať si dá se zelené skleničky jednu svítící štamprdli.
Místo závoje mlhy následují dveře do další historické etapy, plné železné rudy a těžkých kladiv hamrů.
A končíme ... nikoliv u trilobitů, ale u minerálů. Často různé křemeny a vápence. Mimo jiné je na jeden kámen nalepená šipka vedoucí k zrníčku zlata asi za 5 až 10 haléřů.
Pro velký úspěch jezero/rybník Laka ještě jednou. Tentokrát se podaří přímo na místě vychutnat trochu certifikovaného šumavského počasí.
 |  |  |  |