zdravotní do přírody

Datum: 28.03.2020
Autor: Mapař

Těším se do kanceláře, kde "padla" udává zcela jasně jízdní řád. Na home office u toho někdy sedím ještě déle. Konečně opět víkend a mohu vymyslet (samozřejmě až po brzkém ranním nákupu) nějaký oraz.

Letos poprvé v kraťasech. Mobil přepínám do režimu stealth a směřuji kamsi na vysočinu. Uhlířské Janovice jsou jasné. Uvidím, jak se mi dál bude chtít.

Brouzdání po lesích jsem si užil posledně. Chtělo by to zkusit jiný repertoár. Je krásně. Počasí jako stvořené pro volný prostor a daleké obzory. Ti motorkáři na cestách to asi vnímají podobně. Vím že v dosahu je jedno místo, kde jsou lesy, spousta křišťálově průzračné vody a nikdo zbytečný. To by stálo za kousek popojetí.

Protože nemám najeto a bude to trochu delší cesta, držím se raději asfaltu. Na pár místech chvíli váhám, ale slunce ukazuje směr jasně. Konečně po zdolání posledního "houpáku" odbočuji ze silnice na lesní cestu. Voda není daleko. Cesta k ní je trochu prudší, ale konečně se rozvalím v úkrytu na sluníčku a dám si dvě jablka.

Dnes ani uprostřed klidu a přírody, na pláži vedoucí do průzračné vody, nenastává nirvána. Něco chybí. Někdo. Zlatíčka. Kdyby tu tak mohla být se mnou.

Tak šup, šup. Na co ještě čekám? S novým elánem se pouštím na zpáteční cestu. Elán se rychle přizpůsobuje (ne)tréningu, ale přece jen se dohrabu do Janovic a pokračuji na sever. Podzimní krajina by byla na cestování pohostinnější, ale buďme rádi za jaro. Konečně poslední kopec. Předjíždí mě klučina na nějaké plečce, tak si jen říkám: "Dej si kilo a zkus to znova." S vidinou zlatíček konečně překonám kopec a dojedu domů.

Uklízím kolo a teď už je jen jedna věc, která by mě dokázala chvíli zdržet od naklusání do dveří a vřelého objetí: Nutela šikovně ukrytá před zlatíčky.



Odpočívám u vody.V dálce někdo je.Odpočívám u vody.