Objímání stromu na vysočině

Datum: 28.12.2019
Autor: Mapař

V neděli na sraz pěšky. Nějak měknu. Kdysi mě od nedělní vyjížďky odradila trasa více než 200 km předchozí den, nyní stačí trapných 150. Už jen návrat byla pokročilá alchymie s metabolismem.

Už začátek sobotního výletu byl docela tristní. Žádný pořádný tah, ale místo něj výrazný protivítr celou cestu. Jen na Vranov mírně přes hodinu. Proto ani nejedu přes Šafov, ale vzhledem k směru větru zvolím Lančov a Podhradí. Nějak se z údolí vyhrabu na Vratěnín a první zaječí úmysly mám už někde na 50. kilometru na hranici s Jihočeským krajem.

Kolem poledne si v Rancířově otevírám krabičku s obědem. Do Slavonic by to teoreticky měl být kousek. Prakticky se při současném větru a výkonu rvu o každý metr. Někde mezi Rancířovem a Písečným vidím necelý kilák po levé ruce pár maníků, jak po něčem střílí. Buď nějaké povánoční zabíjení zvířátek, nebo vyřizování účtů. Naštěstí jsem daleko a pořád ještě rychlejší.

Konečně jsem ve 13:25 ve Slavonicích. Nemám to otočit? Ale znám se: Když se mi tenkrát nepovedlo Chan Tengri, zkusil jsem Pik Lenina. Jestli by to tady v té zimě mělo být podobné, tak jednoznačně ten Pstruhovec dorazit. K němu se silně vyflusnutý dostavám ve 14:13. Zaobjímám si svůj oblíbený strom, vyliju vodu z termolahve, přeleju namražené slazené pití do termolahve a do hlavní litrovky naberu tekutou vodu z potoka. Zbývající kus vánočky zatím ušetřím. Mám ještě 75 km na to, aby mohlo být hůř. Ani zde zatím není nějaká pořádná sněhová pokrývka. Jen minimální poprašek.

Vyjedu a vytlačím z údolí, dostanu se na silnici a ono to konečně jede. Vítr místo ztišení nebo otočení do protivky duje vytrvale do zad. Sem tam spadne nějaká vločka. Do Slavonic mě to sice odfoukne bez námahy, ale prsty si několikrát dávám do pusy, abych je trochu zahřál. S energií bude potíž. Musím udržovat jen minimální výkon, jinak skončím někde v polích. Něco si bere termoregulace, která později konečně naběhla a zahřála prsty.

Tímto směrem nahrává jak vítr, tak terén. Jsem zavátý až do Vratěnína, kde vyluxuji onu vánočku. Cestou zpět jsem byl na neslazené vodě. Ta slazená čeká na poslední kopec u Vranova v termolahvi.

Na Stálky se údolí vyhrabu až nečekaně snadno. To škrcení výkonu je sice na palici, ale něco to dělá. Dává to pomalému tukovému metabolismu čas trochu stabilizovat cukry. Nahoře už jen roztáhnout ramena a nechat se odnést do tepla k buržoazní žranici na zámku. No dobře – tak alespoň kolem zámku do Vranova. V něm si dám to slazené pití, které jsem uklidil do termolahve, a před stoupáním odlehčím vylitím přemrzlé vody z hlavní lahve do trávy. Teď už jen stačí vydrápat se po serpentinách do Lesné a pak nenamáhat zbytečně brzdy.

V 19 jsem po 10 hodinách jízdy konečně doma a tentokrát bez vlaku. Opět se mohu podívat svým dětem do očí 😊



Na Vranově je dosud provoz.po mnoha útrapách 5-ti hodinové cesty konečně na hrázi