z Vrchlabí na Sněžku a zpět

Datum: 30.11.2019
Autor: Mapař

Využiji volný den (opravdu volný). Už jsem nějakou dobu nebyl na Sněžce. Co s tím uděláme?

Vypadá to jasně: Koleje vedou do Vrchlabí. Jedině tam nemusím předem shánět lístky na "dálkové" busy (dálkové v rámci ČR). Ráno v 5:40 jsem tedy na nádraží a v 5:55 mi to jede. Přispat do šesti si mohu v pondělí do práce. Teď mě čeká tvrdá makačka.

Ve vlaku ještě dolaďuji detaily. Jakou nejlogičtější řešení se jeví využít hladce navazující místní bus do Špindlu. Na mapě to vypadá krásně - dokud nenarazím na poznámku o uzávěrce cesty v zimním období. Ona je sice uzavřena z důvodu lavinového nebezpečí a zatím nemá co padat, ale vysvětlujte to někomu blbému a snaživému, kdo na ní může stát.

Co s tím? Ze Špindlu vede obchůzka po modré. Ta je v klidu. Zároveň je natažená tolik, že by se dva mohli hádat. Jet až do Špindlu a vyrazit po ní, nebo stoupat hned z Vrchlabí? Při nástupu do autobusu kupuji za 12 Kč lístek k odbočce na Strážné a vyrážím po červené z Vrchlabí.

Až do Strážného přybývají výškové metry velice rychle. Ve Strážném hledám další stoupání a ono je to mírné klesání. Asi půldruhého kilometru vede po silnici, tak přecházím na indiánský běh. Pak kolem pracujících dřevorubců zpět do lesa a znovu velmi rychlé přibývání metrů.

Brzy se objevují planiny a na nich horské chaty. K jedné vede padělaný turistický ukazatel červené. Nazval bych ji Chata u Podvodníka. Pravá červená nikam neodbočuje a přivádí mě až k něčemu, co zprvu pokládám za Výrovku, ale mate klesání cesty za ní.

"Aha. Výrovka je až ta další v tom dolíku."

Zamířím k ní. Z Vrchlabí jsem vyrazil v 9:40. Odjíždí to v 16:36. Pokud se mám vrátit s nějakou minimální rezervou (budu na hadry a půjdu pěšky úsek, který jsem dřív jel busem), mám být na Sněžce do 12:40 - a pak hned vypadnout. V této chvíli mi na to zbývá zhruba hodina. Vyhrabu se na planinu, profrčím kolem Luční Boudy a mažu k závěrečnému stoupání. Minuty mažou také.

Na takových zprofanovaných místech je k vidění ledacos. Třeba maník, co schází dolů vysvlečený do půl těla. Zatím tedy na té horní půlce, ale to do příštího roku jistě doladí. Protože si nepotřebuji hrát na tvrďáka, tak naopak nasazuji bundu. Zatím jsem teplo získával vysokým výkonem, ale na Sněžce to přebíjí vítr.

Konečně nahoře. Je přesně 12:40. To znamená schovat se do závětří boudy, třesoucí se rukou otevřít batoh, nalít do sebe půllitr přeslazeného pití, vdechnout jeden kuřecí wrap, na japonský způsob vytáhnout foťák, udělat cvak, cvak a vypadnout. Alespoň mám na to krásný slunečný den.



V závětří budovy fotím ještě třesoucí se rukou první snímek.na Sněžcepohled na tundru s Luční BoudouNa vrcholku už Zima začala.

Nyní si uvědomuji, že rozhledna, kterou jsem dřív z nevyspalosti pokládal za Praděd (ty Jeseníky jsou ale blízko) je Ještěd. Znovu potkávám toho napůl vysvlečeného člověka, jak jde nahoru.

Konečně na rovné zemi. Příroda zde umlátila sníh tak, že se povrch moc neliší od asfaltu. Jinak by nebylo možné jít tak rychle. Přesto už ztrácím sílu běžet. Poměrně dlouho tundrou kolem Luční Boudy, ale pak se cesta konečně sklopí dolů a jde se snáz. Cestou potkávám úplně normální vůz sanitky směřující k Luční Boudě. Možná se někdo vysekal na kluzké cestě na Sněžku, nebo je na vrcholku jeden případ akutního podchlazení ... přičemž po jeho snášení na nosítkách přibude pár zlomenin.

Dostávám se k Výrovce, pak k Chalupě na Rozcestí (ona domnělá Výrovka) a pokračuji po červené dál. Za chvilku se dostávám na ... rovinu. Co to je? Jsem přece na červené. Rozkládám mapu, abych cestu identifikoval. Napravo i nalevo terén klesá. Jsem na nějakém hřbetu ... Liščí Hřeben.

Do pytle! Od té chaty vede ještě jiná červená. Nikde žádná zkratka. Musím se vrátit. 10-15 minut zdržení. To ten spoj může pohřbít.

Opět na rozcestí a tentokrát po správné červené. Jdu dolů a sníh mizí. Jen je třeba obcházet náledí a vidím někoho, jak (naštěstí bez následků) sebou švihne. Klesání se stává prudším a náledí definitivně mizí. Konečně u silnice. Zbývá nějakých 80 minut a ukazatel mi říká něco o 8,5 km. Živím se nadějí, že tu kilometráž někdo měřil z pohodlí auta a na silnici do Strážného nasazuji indiánský běh.

Následující klesání ze Strážného je tak prudké, že se běžet nedá. Maximum možného dosáhnu snížením těžiště a dlouhými kroky. Protější sjezdovky rychle stoupají nade mě. K hlavní silnici přicházím právě včas, abych shora viděl nějaký autobus přijet na zastávku a zase odjet. Nedá se nic dělat. Bude to potřeba dorazit celé. Zbývá asi půl hodiny. Na rozdíl od autobusu neběžím nějakou vyhlídkovou cestou okolo, ale i tak se město zdá nepříjemně dlouhé. V poslední části už posílám indiána k šípku a přecházím na regulérní běh. Dnešní program je napnutý jako tětiva Oddyseova luku.

S pocitem vykoupení zahlédnu autobusové nádraží. Ještě zavřený vlak čeká asi 300 metrů za ním. Konečně jsem ve dveřích čekárny s pohodlnou 13-ti minutovou rezervou do odjezdu. Bylo tu krásně. Abych nebyl takový krkoun a podpořil rozvoj zdejšího kraje, zajdu k automatu na kafe a utratím u něho celých 25 korun.