Indalo

Datum: 12.09.2019
Autor: Mapař

Órió startujem! Tentokrát rodinná dovolená, směr Alméria. Kdybychom chtěli ještě víc na jih, tak leda někam do Malagy nebo Gibraltar. Nebo Afrika - samozřejmě. Ze samotné Almérie se pojedeme zchladit pár kiláků na sever do Mojácar Playa. Je zde rozlehlý hotel se zajímavou místní architekturou s nabídkou all inclusive (včetně pípy).

Celý region Alméria má všudypřítomné logo Indalo. Indalo je prehistorický magický symbol nalezený v jeskyni "Los Letreros" v přírodním parku Sierra de María-Los Vélez. Indalo má původ v Levante ve Španělsku a sahá až do roku 2500 před naším letopočtem. Piktogram byl pojmenován na památku svatého Indaletiuse a znamená Indal eccius (Posel bohů) v Pyrenejském jazyce.

Legenda říká, že Indalo byl duch, který dokázal držet v rukou duhu (tedy oblouk nad hlavou muže). Indalo bylo přijato jako oficiální symbol v provincii Almería.

Na přistání máme takovou bouřku, že to stálo za zmínku i v českém zpravodajství. Ale nad samotným letištěm to vypadá v klidu. Ne tak první dny na moři, u kterých zařídily vlny naprostou zbytečnost potápěčských brýlí. Pobřeží kolem Mojácar Playa je buď písčité, nebo se tam vyskytují jakési prapodivné (vysvětlím později) kamenné desky s trochou podmořského života. Před samotným hotelem je molo. Výborná věc. Vytváří prostor natolik chráněný, že se v něm mohou cachtat prťouskové i za velkého vlnobití. Navíc jsou kolem něj za klidné vody k vidění rybičky. Ne sice tolik barev jako v tropech, ale něco málo ano.



na plážina plážiVlny jsou pořád velké.Vlny jsou pořád velké.
vnitřek rezortuúsvit

Máme zde 2 týdny. Jednou přijde den, kdy vařené mušle ztratí svoji vůni, víno svou chuť a z jídelny se stane vězení. Pak jediné co zbývá, je vypadnout někam do okolí. Pokud máte dojem, že jste něco takového už slyšeli, nemýlíte se:

Jednou přijde den, kdy kameny ztratí svůj třpyt, zlato svůj lesk a z trůnního sálu se stane vězení. - proslov krále ve filmu Barbar Conan.

Zde pár věcí k vidění je. Staré městečko Mojácar, do kterého se lze dostat místní MHD. Památky, křivolaké uličky a daleký výhled do okolí. Je na úpatí horského pásma. Dále přístav (velké nákladní lodě) a trhy ve městě Garrucha. Také v dosahu MHD. V autobuse se platí za nasednutí a je jedno kam jedete.



návštěva starého města Mojácarnávštěva starého města Mojácarnávštěva starého města MojácarGarrucha má přístav pro velké lodě.

        Garrucha - Některé lodě už trochu přesluhují.

Pěší možnosti také nejsou úplně k zahození. Přes pobřeží vede turistická stezka Sendero la Mena - Macenas. Pokud z Mojácar Playa půjdete po pobřežní promenádě na jih, nakonec za dalším molem skončíte na parkovišti před skalami, prolezete křovím a jste na ní. A teď už lze tak zlehka doporučit normální boty. Nejprve procházíte skalní část. Stezka je i pro cyklisty, takže v pohodě. Stabilita kamenů nad hlavou moc důvěry nebudí, takže piknik bych v tom úseku nepořádal.

Skalní část není dlouhá a než se nadějete, jste na další pláži. V těchto místech celkově není tak rušno (mnohem méně ubytování dál od vody) a je to spíš takové klidnější údolí. Na druhém konci pláže je pevnůstka Castillo de Macenas. Byla postavena v druhé polovině 18. století a měla za úkol bránit pláž před pirátskými útoky. Měla kapacitu dvou 24 liberních děl. V roce 1993 byla prohlášena za kulturní památku.

Když půjdete (nebo si povezete zadek autem) ještě dál podél dalších pobřežních skalisek omývaných křišťálově průzračnou vodou, dojdete k Torre del Pirulico. Tato strážní věž byla postavena mezi 12. a 14. stoletím. Obnovena v roce 2009. Na mě dělala dojem dělostřelecké věže s jednou střílnou a horní kruhovou vyhlídkou, takže nalezená informace o jejím stáří mě dost překvapuje. Vedle Torre del Pirulico je skála s vodní jeskyní.

Torre del Pirulico už je dostatečně daleko na zařazení zpátečky. Abych neměl obě cesty úplně stejné, odskočím si od rozcestí nedaleko Castillo de Macenas do kopců na první ze dvou vyhlídek. Píše se zde, že je od rozcestí něco přes 800 m daleko, takže je to taková malá domů. Otevírá se mi pohled přes moře až dozadu k hotelu, ze shora na Torre del Pirulico, na pobřežní vody začínající těmi divnými kamennými deskami, které se před hlubší vodou ztratí ...

CVAK!!!

Skoro to bylo slyšet. Musel jsem být dost natvrdlý, když jsem celou dobu nevěděl, na co se to vlastně dívám. Jak jsou tato místa už dost na jihu, tak kolem značné části břehu se rozkládají pozůstatky korálových útesů. Teď na běžných koupacích místech žádné rostoucí korály nevidíte. Současně ale může mást, když za této situace narazíte na nějakou barevnou rybičku, kterou by jste očekával spíš v nich.

Inspirován z výletu natáhnu plavky, brýle a jdu se koupat nikoliv k molu, ale na druhou stranu pláže ke "korálovým útesům". Kamenné desky občas porostlé chuchvalcem něčeho na způsob vodních rostlin. Ryby skoro žádné. Kde nic, tu nic. Asi zpět k tomu molu. Zklamaně se vracím, když tu najednou ... perutýn o velikosti kapra. Není zde tak barevný jako v tropech, ale jak si hraje s chvostem ploutví (vybavených jedovatými trny), není pochyb. Ryba, které se rád vyhne i žralok, není metr pode mnou úplně příjemná společnost a klidím se odtud. Znova si najdu čas až další den. Tentokrát nenalézám perutýna, ale prohrabávání podmořských skalisek nese další jedovaté ovoce: ropušnice. Jak se později dovím, především univerzální predátor perutýn je ve středozemním moři problém a začíná se proto upozorňovat na jeho hlavní achillovu šlachu - výborné maso.



Procházím skalní část Sendero la Mena - Macenas.Procházím skalní část Sendero la Mena - Macenas.Castillo de MacenasTorre del Pirulico
jeskyně u Torre del Pirulicovyhlídka z Torre del Pirulicovýhled na Mojácarpobřeží za Torre del Pirulico
CVAK!!! Konečně mi dochází, co jsou ty kamené plotny u břehu. Samozřejmě zbytky korálového útesu.Toto údolí působí trochu bokem dění.

Každé rybičky jednou končí a nastává transport k odletu. Konečně si prohlédnu krajinu za denního světla. Opouštíme suché oblasti stíněné horským hřebenem a dostáváme se blíž k Almérii. A zde je něco, co jsem skutečně ještě neviděl. U nás můžete někde v sadech vidět krycí sítě, někdy i dost rozsáhlé plochy. Stejně tak nějaký pokryv na poli pro jarní plodiny. Na tyto maličkosti můžete klidně zapomenout. Představte si nějaké menší údolíčko (třeba to mezi Vysokými a Nízkými Tatrami) kompletně pod igelitem. Vlastně jsou to stavby místo (nepochybně dražších) skleníků, které slouží k regulaci teploty a nejspíš i k udržení poměrně vzácné vody. Evidentně sklizeň několikrát v roce. Až na zboží bude něco o importu ze Španělska, lze mít představu.