Šumavou

Datum: 02.08.2019
Autor: Mapař

Pět sekund - 4 - 3 - 2 - 1 - zážeh.

Ne, takto jednoduché to není. Cesta na Šumavu bývá trochu složitější. Třeba zrovna Modrava. Na nějaké spojení v pátek večer zapomeňte. To je nad rámec sci-fi. Místo Modravy je proto Alžbětín. Horní Planou měním za Stožec, protože do něj se stihnu v úterý dostat.

V kupé potkávám nějakou slečnu s domácím úkolem z Angličtiny, nebo chlapíka se zevnějškem a detaily jednání policejního důstojníka, co si po telefonu objednává nějaký stručný jednostránkový materiál na nějakého Hrušku (nebo někoho se jménem jako ovoce).

Ale toto osazenstvo se kompletně mění v Rokycanech a jen doufám, že v Klatovech bude slíbená návaznost Existuje sice náhradní varianta, ale dvouhodinová sekera před temnou výpravou na Poledník by se mi úplně nelíbila. Dojít je nutné až nahoru, jinak bych Poledník přecházel zítra za bouřky. Doprava nakonec klapne na 1- (pár minut sekera) a v 8:20 se nořím do opojného lesního světa cvrčků.

Je teplo a dusno. Tričko s krátkým rukávem je akorát pro ten pocit, že na sobě něco mám. V teplém a vlhkém lese voní zeleň, půda, ale houby zatím ne. Po deváté už mi dělají potíže barvy, po půl desáté v černobílém světě nočního lesa příležitostně zažehnu čelovku. Kolem desáté minu jezero Laka, kde se za svitu čelovek zdržuje jakási mužská společnost poblíž nocoviště. Dál pokračuji na Poledník, kde mě na začátku cesty straší ukazatel:

"Je to 19 km. Zvaž své síly. Vrať se zpátky k zemi."

"Pche, na zem bude dost času v hrobě! Znám zkratku."

Okolo 23. hodiny se dostávám na dno - k samému potoku pod poledníkem. Stačí chvíli následovat jeho proud, přejít lávku a po zelené vzhůru. Tma krátce před půlnocí odkryje odraz od zadních světel zaparkovaného auta. Je přímo na cestě. Mám projít kolem něj. Při průchodu nakouknu dovnitř, ale je prázdné. Nezůstaly tam ani kusy střev nebo utržené končetiny. Nic nezbylo. Les měl velký hlad.

Krátce před koncem stoupání se na křoví pomalu pohnulo a ze tmy se vyloupl jeden ze Šumavských nočních přeludů: Vydatný pramen vody kousek pod vrcholem. Asi nad tím nemám přemýšlet a mám se napít. Třeba to ti z auta udělali také tak ... Osvěžen pokračuji a skutečně se dostávám na Poledník - rozcestí. Hurá, bylo to dobře! Takto se to dělá. Zbývá mi už jen dojít pár set metrů trochu zanedbanou cestou a jsem tam.

Půlnoc minula. Snažím se přiblížit k poledníku. Už proti noční obloze vidím jeho tmavou siluetu. Čím blíž jdu k němu, tím víc uhýbá. Cesta se mě snaží vrátit pod kopec. Co teď? Mám jít a hledat vysvětlení na rozcestí? U pramene? U prázdného auta?

Tak snadné to tomu lesu neudělám! Opouštím cestu a postupuji pomalu a metodicky napřímo k siluetě věže. Po nějaké době překonám celou vzdálenost a pod nohama opět nalézám ten asfalt, který by měl na Poledníku být. Později se ukazuje, že jsem se z rozcestí vydal mezi polomy po zážitkové cestě. Název tedy nelže.

Nyní hypotetická situace: Měli jste budíček v 6:10. Celý den jste v práci něco řešili, pak se přesunuli vlakem do Alžbětína, ušli 18 km na těžko a o půl jedné v noci jste u rozhledny. Budete geroj a půjdete na nocoviště s vědomím že v noci bude lít? Nebo budete měkejš, co vytáhne spacák pod střechou rozhledny, neřeší blbosti a jde chrápat? Přiznávám se k variantě B, ve které jsem se očividně shodl s naprostou většinou dnešních nocležníků.

Ráno se ze spacáku na lavičce vedle mě vylíhne hezká lesní víla. Také se zbytkem party dělá přechod Šumavy - v opačném směru. Ráno cedí o sto šest, ale nakonec je počasí skousnutelné a mohu pokračovat na Modravu. Celé dopoledne si dává déšť pohov. Cestou si dopřeji pár borůvek a dokonce lze najít i brusinky. Na samotné Modravě se plody lesa ocitají pod ochranným příkrovem dvojitého tataráku a jednoho tupláku (tak má vypadat pivní sklenice pro dospělé).

Ve chvíli, kdy vyrážím na Bučinu, si obloha vzpomene, že má pršet. Docela to zdržuje: Bundu nahoru a dolů, pod strom, na cestu, pod strom... Chvíli se to zdá dobré a začínám doufat. Nedaleko Alpské vyhlídky se otočím a vidím dál na západě nízké šťavnaté mraky přikrývající les. Tady je čisto. Snad jsem tomu ušel.

Jo, ušel! U pramene Vltavy je tato domněnka uvedena na pravou míru. Obracím se na ducha východu. Ten mi našeptává, že po 20. hodině už jsem "za vodou". Zatím sedím v přístřešku u pramene a představuji si promoklé tábořiště. Tahle představa je přebita dvojicí s velkými batohy a velkým, mokrým, trochu dotěrným psem. Oproti těm pár metrům čtverečním v téhle sestavě tábořištěm jistě nic nezkazím. Kolem 18. hodiny přestává pršet, takže mohu dojít ten kousek k Bučině. Tohle už je na samé periferii exponované oblasti Šumavy, takže by tu měl být ...

Jednou jsem viděl fotku odněkud z Číny, kdy "pár" lidí vzalo stany a jelo si užít přírodu a klid. Do západu slunce ja na tábořišti zhruba stejný počet kg lidského masa / metr čtvereční, jako v tom čínském horském údolí. Na rozdíl od číny, zde psi bohužel nejsou ve formě nakrájených plátků.



natáčení pro ČT na PoledníkuJdu z Poledníku na Modravu.borůvky pod PoledníkemJdu z Poledníku na Modravu.
v údolí Roklanského potokuv údolí Roklanského potokuv údolí Roklanského potoku

I když má být dnešek krátký a pohodový, ráno mizím ve zrychleném režimu. Ustupující mlha nejprve cestou odkryje zbytky po těžbě kamene, později živou překážku na cestě. Z ohrady se nějak dostal moc hezký kus hovězího. Nutí mě to chvíli přemýšlet o rozložení sil, ale je to jen odrostlejší tele. 200 kg asi mít nebude. I tak, už něco začíná být znát: Fotím zbývající kousky v ohradě a slyším nějaké bručení. Býček se mě snaží hypnotizovat přes plot. Další kilometry po červené budou přehlídkou zaniklých vesnic a borůvek. Je dobře, že se mohu loudat a užívat si. Poté, co jsem během pátku a soboty urazil během 24 hodin k 45 kilometrům, už nemám tah. Potřebuji vydechnout. Počasí mi dnes dává čas, protože první sprchu mohu čekat až někdy za hluboké noci. Horší je až očekávání sprchy z pondělí na úterý. V úterý má být od 8h krátké okno za zdrhnutí ze Šumavy. Uvidím.

Zatím si užívám hezkého večera na tábořišti u Strážného. Dost času do sebe dotlačit načatý uherák, udělat si čaj, vše vysušit a podobně. Pominu-li trochu nepříjemnou společnost vos, dlouho to vypadá, že budu sám. Až kolem sedmé se objevuje něco, co zprvu pokládám za školní družinu, zájmový kroužek, nebo něco podobného. Teprve později mi dochází, že to skutečně jsou oba rodiče se všemi svými dětmi - s pěti holkami, abych byl přesnější.

Stíny se protáhly někam k obzoru a část původně modré oblohy zaplavily mraky. Chvílemi je osvítí vzdálené zablýsknutí, ale není žádný zvuk. Později celá scéna zanikne a je jen klidná zatažená noc. První kapky pocítím na tváři až před rozedněním. Co z počátku vypadá jako krátká záležitost pro pár kapek, se nakonec mění v regulérní slejvák. Jeden z takových, že navzdory dusnu zavřu stan. Bývá to finito. Voda, co se do něj nedostane z venku, se do něj stejně dostane zevnitř, protože ji vydýchám. Ráno je skutečně vylézání ze spacáku nápadně podobné vylézání z bažiny.



tábořiště BučinaPokračuji přes Knížecí Pláně.telata pod Bučinouna Knížecích Pláních

Mraky, dusno, jemné mžení. Takový den zbývající program vyjasňuje. Do Stožce už odtud dojdu. Stačí se jen nezdržovat. Po 6 vykouknu ze stanu, po 7 opouštím nocoviště abych si užil ještě poslední procházku. Včerejší odpočinek mě dnes odměňuje druhou mízou. Jde se úplně lehce. Na červené míjím cedule, na kterých je popisováno převádění lidí za železné opony i s nákresem obvyklých tras. V lesích u Nového Údolí konečně vidím alespoň suchohřiby. V 10:30 jsem ve Stožci na nádraží. Pokud mají ty rozvrhy dávat smysl, měl by jít úterní jízdní řád použít i v pondělí ... a on skutečně jde.



u Strážnéhokonečně přes Studenou Vltavu