trochu jiná Francie

Datum: 03.05.2018
Autor: Marta 

V minulém roce byla objektem našeho zájmu Bretaň a v letošním roce Normandie. Společným jmenovatelem rozhodně jsou Keltové. Ale v mnohém naše zážitky byly rozdílné.

Bretaň je oblast s krásnými místy, pěknou přírodou, příjemnými lidmi. Je opředená pověstmi o králi Artušovi a čaroději Merlinovi. Dokonce jsme navštívili symbolický hrob Merlina, lidé tam vkládají pod kamínky na papírku psaná přání - mají se prý splnit. Ale krásné jsou i historické stavby jako t. zv. farní dvory obehnané zdí. Uvnitř bývá kostel, kalvárie, pohřební kaple a hřbitov. Vznikaly od 15. do 18. století. K velkým zážitkům také patří Carnac. Je to Mekka megalitické kultury. Nachází se tam kolem 3 000 menhirů. Menhir v bretonštině znamená "dlouhý kámen", je to vždy jediný kámen v kolmé poloze. Dolmen zase znamená v bretonštině "kamenný stůl". Jde o pohřební komoru spojenou s pohřební chodbou. Kamenný stůl proto, že nahoře je přeložený vodorovně kámen na bočních kolmých. Jde o hromadnou hrobku, v neolitu to byl běžný typ pohřebního útvaru.

Když se ale budu více zabývat krajinou, tak za zmínku stojí divoký mys Cap Frehel s vřesovišti, hnízdištěm racků a kormoránů, dále pobřeží růžové žuly a překrásná vyhlídka z nejzápadnějšího mysu Pointe du Raz. Skutečná nádhera a divočina. Po celém pobřeží je spousta zajímavých kytiček, ale hlavně také kručinky - někdy s trny, někdy bez. Jsou to ale celkem nízké porosty. Obvykle žluté barvy, ale ty obrovské plochy, nekonečný velký barevný koberec! Květinám se velice daří, stále má vliv teplý Golfský proud, dostatek vlhkosti. Cestou jsou všude obrovské hortenzie, někde tvoří i živé ploty. Když si představím, kolik péče o ně bychom museli tady vynaložit, ale stejně by byl výsledek nesrovnatelný.

Tak teď bych se už přesunula do letošního května. Tedy k poznávání Normandie.

První zastávkou bylo místo Giverny, kde nějakpu dobu pobýval malíř Claude Monet. Žil tam v zahradním docela velkém domku, uvnitř je zachované vybavení z té doby . Dům obklopuje obrovská a překrásná zahrada rozdělena na zahradu s jezírky a květinovou. Je skutečným zážitkem a některé motivy se objevují i na jeho obrazech. Velmi romantické prostředí. V jeho tvorbě použil jako předlohu i slavnou katedrálu z nedalekého Rouenu. Ve starém městě je označeno i místo upálení Johanky z Arcu.

Zájezd byl poznávací. Jediným místem, kdy jsme se nepřesouvali bylo městečko Bayeux. Tam byly noclehy 2. A to už byl náš výchozí bod pro přiblížení se ke kanálu La Manche a řekla bych skoro k těžišti poznání části válečné akce, která nemá obdoby. Mluvím o operaci Overlord z 6. června 1944. Nedávno to bylo 74 roků. Něco jiného je o této vojenské akci slyšet, číst a úplně jiné to je být přímo v místech kde se všechno odehrávalo. Navšívili jsme 3 hřbitovy - hřbitov Američanů, Němců a Britů. Američanů je tam pochováno 10 000, Němců 20 000 a Britů asi 800. Mezi nimi i čtyři Čechoslováci, protože sloužili ve službách RAF. Britů je tam nejméně proto, že dost jich bylo převezených do vlasti. Vždyť přes kanál La Manche to tak daleko není. U Američanů by to bylo složitější. Francouzská vláda tyto pozemky s hřbitovy poskytla těmto zemím bezplatně a ani je nespravuje. To si dělají dotyčné státy samy. Američan spravující jejich hřbitov musí mít americké občanství a musí být rodilým Američanem. Průvodkyně se zmínila o tom, že se lidé často ptají, jestli ti vojáci tam skutečně leží. Ano, leží. Američané tam mají bílé kříže, které jsou známy i z USA z Arlingtonského hřbitova ve Washingtonu. Pod každým leží jeden padlý voják. Na německém hřbitově je v trávě zapuštěna dlaždice se dvěma jmény a daty narození a úmrtí. Vždy dvou padlých. Takže tam jsou vojáci po dvou. Britové mají náhrobky také popsané jménem vojáka, jeho daty a u čeho sloužil.

Americký hřbitov je nad pláží Omaha kde bylo zahájeno vyloďování a byly největší boje a hlavně největší ztráty. V úvodu padlo asi 3 000 vojáků. Pláži se také kvůli tomu říká "rudá Omaha" podle prolité krve. O okolnostech proč byly takové ztráty - se zmíním později. Ze hřbitova vedou na dvou různých místech dolů schodiště na pláž, branky ale byly zavřeny, dá se však sjít dolů vyšlapanou cestičkou.

Protože datum vylodění spojenců je ještě celkem aktuální, tak doplním některé údaje, které zazněly ve francouzském dokumentu dávaném teď v televizi. Vojáci se dlouhé měsíce předtím připravovali na tuto operaci na jihu Anglie, simulovali podmínky, které na pobřeží Normandie měly být nebo byly pravděpodobné. Byli rozmístěni do 19 přístavů. Do poslední chvíle před vyloděním ale prakticky nevěděli, kde se akce uskuteční. Celkem přišlo do Anglie téměř 1,5 milionu amerických vojáků, Kanaďanů kolem tisícovky. Ti se v Anglii připravovali pod britským velením.

Akce byla původně plánována na květen, ale kvůli počasí musela být odložena. Otázkou byly i další podmínky, jako příznivá doba přílivu a odlivu, svit měsíce atd. Nejpříznivější byly dny 5., 6., a 7. června. (pokud jde tedy o červen). Kvůli prozrazení se ale nedala odkládat dlouho. 5. června byla velká bouře a lodě se vrátily do přístavů. Další den byl o něco příznivější a tak se generál Eisenhower během půl hodiny rozhodl. Bylo úterý a vylodění bylo zahájeno v 03.15. V písemné formě bral veškerou zodpovědnost na sebe. Odhad přílivu a odlivu úplně nevyšel, vojáci se vylodili poměrně daleko od pláže a jak se voda rychle zvedala, tak se museli ke břehu brodit vodou. Tam jich právě padlo nejvíce pod německou palbou, mnoho se jich ale i utopilo.

V nejzápadnější části ještě před Omahou byla americká pláž Utah. Naopak východně za Omahou pláž Kanadská a dvě pláže britské. Jména Juno, Sword a Gold.

Slovo pláž v nás jistě vyvolává příjemný pocit, ale není pláž jako pláž. Tady šlo celkem asi o 70 kilometrů dlouhé pobřeží a po vystoupení z moře bychom toho moc neušli k pevnině. Žádné pozvolné stoupání do vnitrozemí, ale útesy, které mají i výšku kolem 30 metrů. Vojáci měli obrovskou zátěž kvůli vybavení, byly to provazové žebříky, bodce na přidržování se na kolmé skále, zbraně, atd. Nahoře nad plážemi i ve vnitrozemí je ještě spousta bunkrů a stop po tomto spojeneckém vylodění.

Kromě hřbitovů jsme navštívili i přilehlé památníky, kde je výstava vojenství z té doby a velkým zážitkem bylo promítání v panoramatickém (kruhovém) kině. Bylo to tak věrohodné, autentické, že jsem se i několikrát lekla a skoro měla pokušení se utíkat schovat. Od palby děl se skoro otřásal vnitřní prostor kina.

V americkém památníku je uschována i schránka z růžového granitu a v ní je výtisk novin ze dne "D". Možná (spíš i pravděpodobně) jsou tam nějaké další materiály. Schránka má být otevřena po 100 letech, tedy v roce 2044. Nebýt této úspěšné akce, kdoví, jakou podobu by dnes Evropa měla. Ale kolik to stálo životů - z toho skutečně mrazí. Procházela jsem hřbitovem a většina osobních dat vojáků napovídá, že šlo o věk kolem 20 let!



Monetova zahrada s jezírkyMuzeum dne "D"  4. června 1944K pláži OmahaČást hřbitova Amerických vojáků
Část hřbitova Amerických vojákůSchody k pláži OmahaVyloďovací plážeJeden z mnoha bunkrů
Část pláže s útesyJeden z mnoha bunkrůNěmecký hřbitovJeden z hrobů
Hřbitov Britů1 ze čtyř Čechoslováků na témže hřbitově

Teď přejdu od válečné historie k dalšímu poznávání. Dobře bylo, že jsme odjeli poměrně brzy ráno - a to na prohlídku 3. nejnavštěvovanějšího místa ve Francii (po Paříži a Versailles) - a to je Mont-Saint-Michel. Jak známo, stojí na skále v Atlantiku a roli tam hraje i příliv a odliv. Atlantská úžina mezi tímto opatstvím a pevninou byla zanášena pískem, tam je tam vybudovaná malá přehrada /nijak nenarušuje výhled/ která tomu zabraňuje.

Parkoviště je od skály poměrně dost vzdáleno a tak se jezdí jejich speciálními dlouhými autobusy, které po příjezdu není třeba otáčet. Řidič vystoupí a přejde na druhou stranu aby mohl opět jet - tentokrát opačným směrem. Jízda trvá tak asi 10 až 15 minut. Po vystoupení je potřeba ještě jít kus po dřevěném širokém chodníku a potom už stoupat a stoupat. Výška skály je 16O metrů a výstup dá docela zabrat. Proudí tam obrovské davy lidí. Nejdříve se jde úzkými uličkami kde je jeden krámek vedle druhého a od poloviny už začínají výhledy, protože prostor pro chůzi se zvětšuje, schody se všelijak točí. Námaha určitě stojí za to. Vždyť jde i o stavbu, která je zapsána na seznamu UNESCO.

Po sestupu a odjezdu autobusem na parkoviště bylo teprve vidět, kolik lidí se tam chystá. Byly to nekonečné fronty, kterým jsme se vyhnuli časným ranním příjezdem. Ten den nás čekalo ještě přístavní městečko Cancale, které je vyhlášené chovem ústřic. Na mořském pobřeží je spousta stánků kde se ústřice prodávají, prodejci je otevírají a třídí podle velikosti od jedné do pěti. Velikost má vliv i na cenu. Kdo má zájem, tak je dostane naservírované na menším kulatém talíři, který má po obvodu prohlubně tak, aby ústřice se tam udržela a nesklouzla. Protože našinec by si jich tolik nedal, tak bylo doporučeno aby se malá skupinka domluvila a potom se finančně vyrovnala. Prodejci nechtějí dávat na talíř třeba jen jednu nebo dvě ústřice. Talíř by nebyl využitý.

Já tomu zrovna neholduji, nenašla jsem odvahu, ale možná je to jenom předsudek a ochutnání by stálo za to.

V závěru, tedy šlo už o poslední den, jsme navštívili jedno z nejhezčích míst Normandie a to Honfleur. Jde o starý vnitřní přístav. Úzké uličky, břidlicové domy, nábřeží s malíři, dřevěný kostel Clochet de Ste-Catherine, který zvenku nevypadá nijak veliký, ale interiér svojí velikosti překvapí. Viděli jsme jenom zlomek, protože délka pobytu v Normandii nebyla dlouhá, jistě ještě hodně by se dalo obdivovat, tak třeba někdy příště a nebo také jinde, Svět je plný zajímavých míst!



Kostel St. MichelleVzhůru k opatstvíPohled shoraAutobusy vozící turisty k opatství
Prodej ústřicStánek s ústřicemiTalíř s lahůdkouPobřeží při odlivu
Pobřeží při odlivu