Novohradské hory - na vlnách podivna

Datum: 16.02.2018
Autor: Mapař

pátek

Kolega se při pohledu na můj batoh ptá, kam pojedu.

"Leopoldov v Novohradských horách."

"Leopoldov? Ty brďo! Tam jsme jako děcka měli tábor. Dlouho jsme tam jezdili. Později tam někdo koupil pozemek a šlo to z kopce."

Z práce dnes padám o dost dřív, abych chytil spoj ve 14:01. Jižní Expres mě má zavést do Kaplic. Odtud za méně než půl hodiny po příjezdu na nádraží má vyjíždět do Leopoldova poslední dnešní spoj. Když si to zběžně promítám na mapách, vidím kilometr z nádraží do Kaplic. V pohodě.

Někde se stala první chyba: Přijeli jsme načas, pár dalších lidí vyšlo z vlaku také, naskákali do aut a zmizeli v prdeli. No nic. Tady je ukazatel do Kaplic a na něm číslo ... 5. Ne, opravdu se nejedná o číslo silnice. "Co to kurňa bylo na té mapě?"

Jdu do Kaplic. Tohle "doma" nezkoušejte. Kamiónová doprava je zde tak hustá, že nejméně v polovině případů nemají řidiči kam uhnout. Ještě v Kaplicích mě kolemjdoucí po dotazu často posílají na nejbližší zastávky, protože autobusové nádraží je až na druhém konci. Beru jejich hru a divím se, jak jsou Kaplice velké. Poslední spoj do Leopoldova je samozřejmě fuč.

S možností něčeho takového jsem ... počítal. Spoj do Benešova nad Černou jede asi za 2 hodiny. Znamenal by dílčí přiblížení k Leopoldovu (po nesprávné straně trojúhelníku). Pokud ale vyrazím na Malonty a za ně, za stejnou dobu se přiblížím podstatně víc. Na těžko mám za sebou 7 km. Kýžené Pohoří na Šumavě může být ... možná 25. Co s tím?

Použij sílu, milý padawane!

Jdu využít sílu a pár dotazů na správnou výpadovku.

Krajina padá do tmy. K síle přidávám čelovku. Občas zkusmo mávnu na projíždějící. Je 18:04. Jsem ještě před Jaroměří a zpoza zatáčky opět auto. Další, teď už jen formální pokus o stop. Když mě reflektory mine, rozeznám jeho barvu.

"Jak poznáte, že vypadáte opravdu hodně podezřele?"

"Na opuštěném místě vám nezastaví ani policajti."

Později to zkusím ještě párkrát. Najednou se něco stane. Přijde řeč nejen o cestování v cizích zemích, ale i o místní situaci v Leopoldově. Kulisami dalšího jednání je na jistém neurčeném místě stavení s obývákem připomínajícím hospodu, studené třináctky k vyzkoušení (piva), zelňačka a multinárodní společnost.

O chvíli později se vydám na cestu, abych provedl korekci a skončil tam, kde jsem chtěl být. Ještě trocha dolaďování pozice, abych nebyl v dohledu z Pohoří na Šumavě. Je jasno, takže spacák je pod širákem v hotelu s tisíci hvězdičkama. Hop do něj a do hodinky ...

"Sakra! Je tu nějak zima!"

Nový má dolní komfort -19°C. Jenomže on není nový - už dost dlouho. Zužuji průduch, přitahuji vnitřní límec a nakonec z části kapituluji. Nebudu s to "uhájit vnější perimetr". Metabolismus nestačí na vytopení celého spacáku. Dávám na sebe spodní prádlo. To naštěstí mám přímo vevnitř, protože ráno do zimy nerad vylézám jen tak. Celý manévr s oblékáním dokázal o trochu snížit pocit zimy za cenu vyhlídky na vlhčí spacák.

To máte tak: Je to prostý vliv vlhkosti a teplotního gradientu. Pokud spacák bude studenější (protože držím teplo spodním prádlem), pak v něm bude mnohem ochotněji kondenzovat vodní pára dřív, než se dostane ven.

Ale vraťme se k mírnému snížení pocitu zimy. Skutečně jen decentní snížení. Zatím se mohu s čelovkou průzorem smutně dívat na propocené vnější vrstvy ležící venku na mrazu a nyní už obalené jinovatkou.

Noc je dlouhá. Občas mrknu na hodinky. Prostor je odkrytý z východu a má být krásné dopoledne. Oblast Novohradských hor se ale ukazuje příliš vzdálená nejen centrální moci vlády, ale i moci Českého hydrometeorologického ústavu. Asi z oblíbených stránek odeberu Aladina a přidám Nory. S blížícím se ránem se zvedá lehký větřík. Neohřeje mě slunce a neuvidím kus modré oblohy. S mraky se zima zmenší, ale na dospání to stačit nebude.

sobota

Před desátou přestanu doufat v zázrak a vyhrabu se ven. Nejprve navštívím Kamenec (je nejvyšší na české části Novohradských hor) a pak se přesunu k bývalé stříbrné huti. Bude to druhá návštěva po mnoha letech.

Cesta na Kamenec nebyla nějak těžká. Zasněžená krajina bývá trochu horší na orientaci, ale jsou zde další hledači Kamence. Společně to jde tak dobře, že ani neminu památný Zerav. U kamence je skalní převis, pod kterým je nedávno použité ohniště.

Zpáteční cesta jde lehce a dokonce mi připadá, že navzdory zatížení (jsem na těžko) ty běžky docela jedou. Když míjím své bývalé noční tábořiště, představa další noci dostává finální tvar: Kašlu na to, že spacák bude ráno úplně mokrý. Zalezu do něj v plné výbavě (krom lyží). Vychrápu se v teple a další noc stejně spím v posteli.

Nyní projedu Pohořím na Šumavě a odbočím na cyklostezku kolem Štukavčího vrchu. I když moc sněhu není, cesta je zde relativně dobrá. Přesně podle předpokladů přejedu planinu, dostanu se do lesa, jsem na rozcestí a mám odbočit ... nebýt těch vrstevnic, tak to sedí. Mám jet dolů přes potok a tahle vede ze sedýlka nahoru. Vykuleně prohledávám mapu: Není, není, není. Vyloučil jsem vše nemožné a to, co zbývá, je: Štukavčí vrch je pořád přede mnou za tímto sedýlkem. Ta cesta doleva je nová. Na mapě vidím rok 2008. Přejedu tedy vrch a pak už to konečně půjde vše z kopce.

Nelze si na nic stěžovat. Cyklostezka vedla spolehlivě a bez dalších překvapení až na místo, které jsem kdysi dávno navštívil v létě. Dosud jsou na turistickém odpočívadle vystaveny některé pálené předměty. Čas pro trochu jídla a zbytek čaje. Z termosky vypiju poslední doušky čaje vyrobeného v práci v kuchyňce, v klídku, hned vedle vyhřátých kanceláří. I když je lákavé zapíchnout to dnes už tady (jsem asi o 180 m níž, než bylo předchozí nocoviště), vzdálenosti tuhle úvahu úplně nepodporují. Zítra chci vstát, sjet do Pohorské vsi a zmizet.

Cyklostezky se budu držet dál, jdu po ní k Huťskému rybníku. Jde to pomalu ale hladce. Na rozcestí stanu už docela unavený, tak si s mapou tříbím koncovku: Nejkratší je po cyklostezce a z ní přejít na polňačku do Pohorské Vsi. Mohu se zavrtat u kraje lesa. Takže to ... ne. Je to jen polňačka. Jak mohu vědět, že tu neřádí nějaký Jack Oplocovač? Pokud ano, bylo by to delší. Tedy zelená.

Projdu tedy kolem rybníka k odbočce zelené a zde ... páska přes cestu. Info žádné. Jen má někdo nějaký psychický problém a natahuje pásky. Pokračuji tedy po zelené, až dorazím na konec lesa a řeším plac k přespání. Nejlákavější variantu v lese dávám k ledu. Jednak páska a jednak začíná sněžit. Těžko říct, jaká váha napadne. Nakonec mám pozici z dosahu velkých stromů, daří se udělat čaj na další ráno a po mnoha nesnázích rozbalit stan, spacák, oklepat batoh a nasoukat se se vším dovnitř relativně suchý (navzdory sněžení).



ráno u Pohoří na Šumavěpamátný Zeravskrýš u KamenceKamenec
KamenecPohoří na ŠumavěStříbrné hutě

Uléhám tedy plně oblečený, relativně v teple a snad už konečně ...

"Proč dýchám tak zhluboka, když jsem v klidu?"

Je mi to nějaké povědomé. Začínám se ptát na cirkulaci vzduchu vůči potřebám pro udržení životně důležitých funkcí. Stan má sice větrací otvory, ale ty mohou být snadno zasypány sněhem, když není vztyčený.

"Tak to tady bylo krásně očištěné."

Část vstupu zkusím rozepnout. Jak jsem v úžlabině, tak ale spoj leží dole na sněhu. I při malém pohybu je pak do něj zaplácnutý. Nový sníh by měl menší průduchy zakrýt. Zkusím, ale vrátí se intenzivní dech. No nic. Odmítám být tím úplně prvním průkopníkem v celé historii, kterého zadusí normální sněžení. Rozepínám tedy vchod úplně a dávám do něj napříč batoh.

"To by mělo stačit."

Výraz je ale "mělo". Nikoliv "musí". Čeká mě další dlouhá noc.

neděle

Kolem 7 hodiny ráno už mě Novohradské hory docela dost přestávají bavit a lezu ze stanu. Tentokrát jsem oblečený i obutý, takže to jde snadno. Hladce se dostanu na silnici a odtud do Pohorské Vsi. Počítal jsem se spojem v 15:41, ale tak dlouho tu tvrdnout nebudu. Vezmu ten první spoj do Kaplice, do Českých Budějovic, domů, do Podolí, do lékarny, do ... prdele. V neděli odtud jede první a jediný až v těch 15:41.

Ale v tom jízdním řádu je prozrazeno víc: Je 9:08. Z 9 km vzdáleného Benešova nad Černou jede v 11:35 autobus do Kaplice. I kdybych ho nestihl, spoj v 15:41 jede přes Benešov nad Černou také. Opět nasazuji batoh, abych se vydal na svůj poslední zdejší pochod.



ráno nad Pohorskou Vsí

Ráj

Jen proto jsem vyšel,
abych hledal dávno ztracený ráj.
Nádherný domov divů,
ten ztracený věk,
který kdys v pradávnu kvetl
a musí, doufal jsem,
kvést kdesi na Zemi dál.
Scestoval jsem však
celý svět a nic nenašel.
Údolí přeúrodná jsem prošel,
nenašel nic.
Usedl jsem i na perutě orlí,
zbrázdil celičký éter
na stříbřité oblačném člunu,
nenašel nic.

Konečně znaven
ulehl jsem do mechu u pramene.
Kde jsi? steskl jsem tich.
Tu pramen z hor náhle mi odvětil slovy:
"Což neslyšíš? Zdraví tě běhutou vodou!"
A skloněn nad kalichy květů zřel jsem,
že plá tam uvnitř,
srdce jímá
svou čistotou nevýslovnou.
A v blažených dětských očích viděl jsem
zářit a smát se sám div života a vím:
našel jsem ráj.

Autor básně Robert Hamerling (vl. jménem Rupert Johann Hamerling 1830 - 1889) byl významným rakouský básníkem, jeho matka pocházela z Pohoří na Šumavě. Ve Stříbrných Hutích prožil u matčina strýce krásné chvíle svého dětství.