poslepu na Hradisko

Datum: 17.11.2017
Autor: Mapař

Při přejíždění Cíňáku se najednou chytám za srdce. Nic tam nemám. V místě, kde by měly být mapy na dnešní cestu, je prázdno.

10:35. Příliš pozdě na vyzvednutí.

To zamrzí. Dneska by to mělo být trochu složitější. Jde o to, se co nejsnáze dostat na kopec Hradisko. Možné přístupové cesty vedou buď přes Dačice, nebo přes Telč. Nechávám rozhodnutí uležet do Štítar.

Za necelou hodinku projíždím Štítary rovně. Pokud si vzpomínám, přístup přes Dačice vypadal dobrý a naopak od Telče je složitější cesta skrz les. Je pochmurné předzimní počasí. Tma, ještě není bílo a už nejsou barvy podzimu. Ve své mladické nerozvážnosti se spoléhám na předpověď z Aladina hlásící srážky až později večer. Mráčky vycítili absenci předního blatníku a první kapičky mě sem tam bodnou do tváře už u Jemnice.

Cestu znám najisto do Dačic. Dál už je téměř neznámá. Téměř proto, že už jsem ji léta páně 2009 takto jel (http://www.mapar.cz/?article=20090214_soukroma). Dnes v Dačicích napoprvé odbočím špatně na Telč. Pak se ale rozestoupí nebesa o po minutí supermarketu vidím u silnice plánek města a okolí. Hradisko na něm sice není, ale ze směru výpadovky poznávám, že musím odbočit až na silnici za kostelem. Pak se jí budu držet a buď to dopadne, nebo ne.

Vzdaluji se od Dačic a minuty do návratu ubíhají. Název "Velká Lhota" v posledních dvou zbývajících mi nepřipadá úplně neznámý, ale jistotu mi přinese až nenápadný ukazatel s nápisem "Poldovka". Nevím co v kraji Vysočina dělá Kladenská zahrádkářská kolonie, ale velmi dobře se to pamatuje. Jsem prakticky na místě. Stačí vyjet něco přes kilák 10% stoupání po signálce, pak chvíli tlačit kolo lesem a je to.

Tentokrát nejsem sám. Ve studené prázdnotě zdevastovaného zbytku lesa na vrcholku potkávám skupinu ve stylu malého školního výletu. Pozvání k ohni přijde vhod. Jsem už docela mokrý. Ve škvírách mezi kameny se drží zbytky sněhu.

Dozvídám se, že si dávají deset kiláků z Řecice přes Hradisko do Řecice. Hádal bych po modré značce. V tomto stylu to může být pěkné. Ale teď ... mažu zpět. Stejně přijedu domů až za tmy.



setkání s výletníky na Hradisku

Velkou Lhotu opouštím sice za světla, ale přece jen je 15:08. Už za hodinu začne krajina upadat do stínu. Protože jsem jedl přímo během zastávky na Hradisku, nezastavím ani v Dačicích. Zbytky denního světla mizí a cestu ukazuji jen reflektory aut. Motoristé se podobně jako Sithové vyskytují vždy dva. Ne více, ne méně. Jeden mistr a jeden ... teplý bratr, co se mu lepí na zadek.

Déšť není výrazný, ale o to vytrvalejší. Brýle nakonec odstrkuji z očí, protože s brýlemi bez předního blatníku nic nevidím. Ve Slavíkovicích míjím zpomalovací semafor nastrčený nějakou buznou. Zneužívání dopravního značení mi jako přínos opravdu nepřijde. Pak se někdy někdo vysere na skutečný semafor v domnění, že je to zase jen nějaká imitace. Příčiny a následky jsou zcela logické.

Překvapuje mě, že neztrácím tah. Jsem sice mokrý a promrzlý, ale Suchou horu vyjíždím úplně normálně i s několika kilogramy vodní zátěže. Dokonce i jindy deprimující dvojici stoupání do Šumné a do Lesné. Až u lázní se z divokého západu na silnici stáhnu a využiji dobrodiní bezpečné cesty skrz park.