Zvůle

Datum: 29.09.2017
Autor: Mapař

Do Slavonic mám posledních deset kilometrů. Přesmykač při řazení přestává zabírat a páčka řazení má vůli. Teprve když se podívám z opačné strany, vidím problém zakrytý předtím řídítkama: Bowden je podélně roztrhaný na cáry. Vnitřní plastová trubička je posledním vojákem v poli, který se statečně snaží napínat řadící lanko. Samozřejmě nemá šanci. S odřenýma ušima udrží stupeň 2.

Stojím před těžkým rozhodnutím. Zdrhnout domů, nebo pokračovat?

Když selže i vnitřní plastová trubička, je možné se přesmykače zbavit otočením na obrácenou stranu. Pak bych mohl v případě potřeby řadit ručně pořádně zaolejovanýma prackama.

"Vpřed."

Cestou do Slavonic přemýšlím za rachotu drhnoucího řetězu co s tím. Cyklo prodejna by byla ideální. Nežiju v dokonalém světě. Musím vymyslet něco jiného.

Po troše vyptávání stanu na prahu zdejší opravny jízdních kol:

PAPÍRNICTVÍ

Kus izolepy odvede svou práci. Pořádným omotáním roztřepeného bowdenu (při zcela uvolněném řazení) zformuji zpět původní kompaktní trubici. Následný test ukáže zcela bezchybnou funkčnost.

Kolečko teď funguje lépe než nohy. Cestou ke Pstruhovci už cítím slabší tah. Málo jezdím. Ale dost bylo výmluv. Dnes chci alespoň ke Zvůli.

Projíždím lesy, kde se oranžové spadané listí mísí s barvou klouzků. Léto už je to tam. U Prstruhovce si bezelstně zaobjímám stromy, než si všimnu, že z druhého konce hráze mě asi někdo viděl. Přes drobnou překážku se dostávám k rybníku u Rožnova. Ne, že by tu nešlo potkat vůbec nikoho, ale v porovnáním s obdobím prázdnin to vypadá jako u stavení v hraničním pásmu za Komančů. Zbývá projet na Zvůli a vymyslet co dál.



Takto vypadá veget.Kus izolepy mě má dostat skrz Českou Kanadu a domů.Po chvíli objímání stromů fotím Pstruhovec.Úplně sám zde nejsem.
Od Pstruhovce budu pokračovat ke Zvůli.Cestou se možná vyskytne pár drobných překážek.I když na pár cyklistů lze u Rožnova pořád narazit.

I zde jehličnany zachraňují zbytky zelené. Je tu klid, ale v chatkách je ještě posledních pár hostů.

Lavíruji mezi Dačicemi a návratem do Slavonic. Pohled na mapu mi úplně nepomáhá. Celkové vzdálenosti se zdají být podobné. Starohobzskou vrchovinu jsem už nějakou dobu nepřejížděl. Ale ... z Dačic na Jemnici je přece jen provoz. Tam dole na jižní magistrále mám klid. Také je docela výrazný protivítr a exponovanost cesty až k Suché hoře se mi moc nelíbí.



Zkratkou se dostávám ke Zvůli. Ani zde už nejsou davy.

Ze současného pohledu jsem si samozřejmě zajel. Nic hrozného, ale nějaké kilometry ano. Cestou ubývaly síly až někam k Vranovu. Serpentiny u Podhradí jsem nevyjel celé, ale ty Vranovské už ano. Nejel jsem přes hráz a ani nemohl. Slyšel jsem něco o tom, že tam stavbaři budou těžit z vykolíkovaného záboru až do 2019. Kolem Lesné vítr utichá a začínám chytat druhý dech. Do konce dnešních 165 km zbývá posledních 17.