Temná kletba Kriváňa

Datum: 04.07.2017
Autor: Mapař

Vlak se dává do pohybu. I tentokrát mířím do Liptovského Mikuláše a doufám, že zpět budu nasedat až ve Štrbě. Dnes je to nějaké jiné. Asi si budu trochu nadávat, že nejsem doma v teple a pohodlí a neužívám si toho, jak mi to doma roste (například papričky). Ale vím, že by mi pořádný výlet chyběl.

Cílem je opět dosažení vrcholu ... Kriváňa. Nejsem ale takový blázen, abych opakoval předchozí itinerář. Chaty jsou v Roháčích nesmysl. Jsou jednak daleko a nejsou z pohledu přespolního tak funkční, jako ve Vysokých Tatrách.

Vlak zatím načas v 5:40 zastavuje v Mikuláši, takže mám rezervu 45 minut na autobus (Má stání asi 50 m od budovy nádraží.)



Začínám, kde jsem minule skončil. Na zastávku Žiarská dolina se dostávám hladce.

Původní začátek neopakuji a budu na předchozí cestu navazovat. Ze Žiarské doliny vystoupám na Baranec. Převýšení cca 1400 m mě stojí několik čokoládových tyčinek přibalených extra moji Kytičkou. Plánuji letos využít i ovesné vločky, ale zatím se do toho nehrnu. Celkově jsem toho z batohu oproti minule dost vyházel. Přibyl jen drát na improvizovanou Faradayovu klec. V případě blízkého zásahu by snad při vhodném použití dokázala odvést krokové napětí pryč.

Baranec při bližším pohledu překvapuje. Považoval jsem ho jen za alternativu cesty údolím, ale klesání za vrcholem Barance vypadá naživo dost výrazné. Špatná zpráva pro opakované co nejdřívější nastoupání.

Byť Roháče nejsou příliš frekventované, sám tu nejsem. Z Liptovského Mikuláše se mnou přijela skupina turistů a občas se míjíme. Je znát, že mám letos lehčí batoh, ale nemohu se měřit s lehkooděnci.

Konečně se dostávám na horu Plačlivé a mohu se vydat na hřebenovou magistrálu. Ta začíná Ostrým Roháčem. Velmi ikonická hora ...



Žiarskou chatu vynechávám a rovnou stoupám na Baranec.Nechápu, že by někdo takovou houbu jen vytrhl a zahodil.BaranecŽiarske sedlo je příjemnějším místem pro oddech.
zbytek cesty do Žiarskeho sedlaRoháče nejsou navzdory své odlehlosti opuštěné úplně.Údolí by se mělo jmenovat Klokavské záhrady. I zde je dost nízko sněhové pole.

Některé úseky Ostrého Roháče jsou jištěné řetězem. Ale jsou i takové, na kterých se snažíte nějaký řetěz najít - marně. Jak jste jednou na hřebeni, tak Ostrý Roháč se docela špatně obchází. Museli by jste až dolů do lesa a stoupat na Jestřábí vrch.

Nahoře dávám pauzu před sestupem. Dostávají se přede mě lidé s dětmi. Využívám tento vzácný okamžik k focení. Být tam Barnevernet, tak tatínek asi přijde krom dítěte i o výrobní nástroj (jistota je jistota).

Konečně jsem z Roháče dole. Dnes už to na žádné nadlidské výkony nebude. Volovec vynechám, když do dalšího sedla vidím snazší cestu kolem plesa. Z mého místa vypadala cesta do sedla jako trasa zelené turistické značky, později se ukázalo, že to je prostě jen cesta. Značka je o dost dál.

Přítomnost potenciální medvědí kořisti v podobě kamzíků trochu znervózňuje, ale přece jen jsem dost vysoko a je teprve začátek července. Žádné borůvky ani nic dalšího zde není. Asi by tady být neměli.



Cesta vede skrz tenthe vrcholek. Ber, nebo nech ležet.Výhled na druhý vrchol Roháče. Zatím se neslaví. Ještě má být návrat dolů.Počítám že na přechodu Ostrého Roháče by se Barnevernet rád vyřádil. Tatínkovi by odebral jak dítě, tak i výrobní nástroj. Jistota je jistota.Doplním vodu a později u dolního Jamnického plesa potkávám poslední pár se zavazadly. Slečna se usmívá jak Mona Lisa. Co takhle odpoledne takto daleko od zázemí budou asi dělat?

druhý den

Ráno si popojdu k sedlu před Jestřábím vrchem, abych dnes spláchnul další nudné stoupání a přes polskou stranu si připravil pozici k tažení na Popradské pleso přes Hincova plesa. Cestou míjím jednoho kamzíka.

U sedla před Jestřábím vrchem koukám na hřebínek a hřebínek kouká na mě. Nabízí jednu úzkou cestu. Nalevo od ní je NIC, napravo tak 45°. Přidejte trochu otlačené nohy, těžký náklad, úplně vyspalý nejste a celkový dojem doladíte trochou větru. Když trochu zabalancujete, tak vám nějaké lezecké zkušenosti budou úplně na nic.

Dejme tomu, že bych se přes hřeben nějak přeplazil. Co dál? Přiblížím si protější serpentiny objektivem. Zařezávají se do protější stěny celkem pravidelně. Až na ... ten nejpříkřejší kousek, který vypadá rozdrolený na suť.

Tak dost. Tohle už nestojí za to. Zbytek Roháčů škrtám a zaměřím se rovnou na Kriváň.

Lépe se to řekne, než udělá. Jen dostat se až odsud na magistrálu je výprava. Samotná magistrála je teprve začátek. Co dál?

Pokračovat rovnou k silnici a pokusit se něco chytit? Bližší pohled na mapu mluví proti. Kombinace hotelu Kriváň a autobusové zastávky je jen o kus dál po magistrále. Respektive by tomu tak bylo, kdyby v poslední části cesty nezmizela magistrála v polomech. Značení je úmyslně zamalované. Náhradní cesta vede k silnici.



Ráno vyrážím k Deravé abych mohl pokračovat přes Jestřábí vrch. Vítá mě kamzík.Takto zblízka už ztrácí Jestřábí vrch svoji přívětivost.S těžkým batohem bych ve větru balancoval na úzkém hřebeni.Až bych se dostal přes hřeben, čeká mě minimálně jeden příkrý svah s cestou rozbitou až na suť. Samozřejmě také s těžkým batohem.
V lese se cesta postupně mění na civilizovanou.

Po necelé hodině na hlavní mezi auty se na mě usmálo štěstí - alespoň to tenkrát tak vypadalo:

U zastávky stojí člověk a říká, že za 2 minuty to (snad) jede. Pokud mám možnost dojet až ke Štrbskému plesu na křižovatku důležitých turistických cest a tam se někde ubytovat, nebudu řešit hotel zde. Skutečně se objevuje bus a nastupujeme.

Hurá! Konečně u Štrbského plesa. Perfektní výchozí bod ke Kriváni!

Hned nacházím jeden hotel. Dokonce i s volným místem na dnešek, tak sáhnu pro peněženku.

Není na místě.

Vysypávám celou horní kapsu batohu na zem. Peněženka nikde. Ani prachy, ani doklady. Že bych ji nechal v autobuse? Cestou zpět se ještě dívám po zemi, ale to je v mumraji u Štrbského plesa celkem směšné. Autobus zde pořád je a za chvíli se tu objevuje i jeho řidič. Pouští mě dovnitř.

Nic tu není.

Další možnost: Když jsem si na poslední chvíli připravoval drobné, strčil jsem pak peněženku nejspíš do kapsy. Velmi dobrá příležitost k vypadnutí nastane, když zvednu nohu na schod autobusu.Zastávka by jinak byla dost na samotě, kdyby kolem ní nevedla docela frekventovaná silnice. Úspěšnost tak do 10%.

Řidič jede za hodinu zpět a vezme mě s sebou. Zkusím doufat. Teď jsem u Štrbského plesa. Ať už na té zastávce peněženku najdu nebo nenajdu, skončím zase někde u silnice v prdeli. Zatím buďme realisté. Zvednu telefon a nechávám květinku zablokovat platební kartu.

Na zastávce vystupuji, ale ať koukám, jak koukám, peněženka nikde. Takže v řiti. Opět telefon a blokuji u spořitelny občanku. Teď zbývají 2 věci: Občanku dostat mezi zmizelé i mimo rámec spořitelny a sám se dostat z téhle díry ke trati. Mačkám 158 a doufám, že od rozdělení zůstalo alespoň tohle číslo.

Zůstalo.

Po nějaké době přijíždí k zastávce vůz se dvěma policisty a zapisují si údaje. Nevím jakými kanály v takových případech chodí informace o zmizelých dokladech až k nějakému centrálnímu seznamu, ale snaha byla. Co dál? Šel by přesun někam k nádraží? V tom jsou policisté ochotní. Bohužel jsou limitováni tím, kam smějí jet. Nebude to stačit na Liptovský Mikuláš, ale dostávají mě k nádraží v Liptovském Hrádku. Ale díky za Liptovský Hrádek. Z 35 km se stalo 15. Při 5 km/hod má Květinka poslední informaci potřebnou k nákupu elektronické jízdenky. Seřizuji čelovku na blikání a vydávám se na svůj poslední dnešní pochod. V krásných 1:29 mi jede vlak domů.

Co dodat? Samozřejmě úplná spokojenost. Za takovou adventuru by jistě leckterý znuděný milionář vyplázl větší prachy než já. Po vychladnutí chodidel zbylo završit celý zážitek nahlášením zmizelé občanky někde tady na služebně a pak to jen v klidu dorazit na úřadě.

Kriváň tedy i tentokrát odolal, ale už vím jak na něj. Stačí tam jít skrz rok 1981. Tehdy ještě zakletý nebyl:



Kriváň