Tatranský masakr RegioJetem a pohorkama

Datum: 04.07.2015
Autor: Mapař

Ve středu večer sedím na zahradě a za okolností, které jsou nad rámec těchto stránek se rozhoduji odklidit se na víkend do Tater.

Přeskládání nejdůležitějších věcí a vyhledání spojů tak, abych se v pondělí dostal do práce, se událo hodinku na to. Další den se v práci dozvídám, že v pondělí má být někdo upálen a slaví se to státním svátkem. Tím líp. Po Tatrách den veget. Už jen potřebuji eura, tak jdu vybrat banku.

Nalezené spoje jsou noční - jak už to na této trase bývá. Dívám se na návaznost Poprad - Starý Smokovec. Chci vyjít brzy ráno. Přichází v úvahu jen spoj RegioJetu. Nevidím piktogram pro lehátko. Asi nelze mít vše. Plán na sobotu je totiž následující:

Vysmahnout ze Smokovce přes Hrebienok do Veľké Studené doliny, přejit sedlo Prielom, na magistrálu se vrátit u Sliezského domu, přejít přes sedlo Ostrvy k Popradskému plesu a padnout vysílením na Chatě pod Rysmi.

No nic. Lehátko nebude. V pátek ráno jsem na Hlaváku zaběhl pro lístek, extra se zeptal, jestli je to opravdu až do Popradu (stál 252 korun) a mazal do práce. V práci jsem se dozvěděl, že na RegioJet se kupuje týden až měsíc dopředu, a že současná nabídka volných lístků pro tento spoj je 0.

Není špatný. Poprvé například zažívám to, že do Tater dojede něco načas. Pití je, jídlo je (pěkná velká porce sushi za 80 kč). Ale málo platné. V nočním spoji sebelepší servis nenahradí obyčejnou rozvrzanou postel.

Po svezení tatranskou železnicí vyrážím kolem půl sedmé ze Smokovce po zelené značce na Hrebienok. Po chvíli nadzvednu sluneční brýle a zjišťuji, že mi ta zelená nějak zmodrala. Mapa tvrdí, že to bude o kilák delší a pod 100 výškových metrů navíc. Zanadávám, a jdu dál.

Konečně se nořím do Veľké Studené doliny. Netrvá dlouho, a míjím místo někdejšího posezení s kytičkou na kameni uprostřed potoka. Dál už je to pro mě nové. S překvapením zjišťuji, že by nebylo úplně ono tlačit mermomocí poupátko na Zbojnickou chatu. O těch těžších místech jsem nevěděl.

Ale nakonec jsem okolo 2000 metrů a ilustrační fotka ukazuje, jak si v těchto vedrech žije výš položená společnost.

Jak vidíte, je to celé o tom položit se dostatečně vysoko.

Sedlo Prielom mi dnes připadá obtížnější, než kdysi. Možná je na začátku léto přisypáno trochu víc sutě. U slézání na odvrácené straně si nechávám trochu čas promyslet kroky. Asi stárnu.

Východnů Vysoků škrtám z dnešního seznamu. I tak mám na jediný den naloženo minimálně dvojnásobek toho, co kdysi. Při sestupu na Sliezsky dom začínají nohy i mozek protestovat. Později na magistrále párkrát vezmu botou kámen, párkrát trochu vyrovnávám balanc. Víc varování netřeba.

K Popradskému plesu přijdu v 17 hodin, takže bych Chatu pod Rysmi stihnul s rezervou za světla, ale cestou je místo, na kterém bych se neměl ocitnout v tomto stavu. Zaparkuji tedy v těžké civilizaci horského hotelu.

"Máte jedno lůžko na jednu noc?"

Taková ta normální objednávka, na kterou jako na smilování čeká snad každý hoteliér - s brokovnicí pod pultem.

Tady v pohodě. Na přespolní jsou zdá se zařízeni. Ok. Je to velký pokoj pro více osob, ale na druhou stranu: Ve kterých hotelech se vzbudíte s tím, že na protějším lůžku se rozvaluje nějaká pěkná ženská? Mimoto jsou záchody přímo v budově, mohu použít sprchu a mají zde velmi dobré hotovky.

Po snídani vyrážím na Rysy. Dnes naprosto nehrozí, že bych šel sám, i kdybych o to sebevíc usiloval. Nepospíchám. Hajany na kolečkách mi jedou zpátky až těsně před půlnocí. Bylo to sice dražší, ale těším se na schrupnutí. Postupně se vyškrábu k Žabím plesům, bezpečně projdu nejnáročnější úsek pod chatou a od chaty bez zastávky pokračuji nahoru.

Rysy mají 2 vrcholky. Původní záměr rozcapit se na neoficiálním, ale vyšším a kochat se pohledem na dav dobývající ten nižší nevyšel. Obsazené jsou oba. Toto poledne jsou Rysy asi o metr či dva vyšší, ale chůze po té měkké, dosud se mrskající hmotě je náročná na rovnováhu. Cestou zpět si pod Rysy dávám čaj a nechávám se nadzvedávat pohledem na to, jak si jiní lidé s pocitem samozřejmosti poroučí kofoly a piva. Tuším, že by nebyli tak rozmlsaní, kdyby to nahoru měli táhnout na svém vlastním hřbetu.

Z potůčku u Žabích ples beru vodu a dávám si hodinku pauzu. Je na co se dívat. Se stoupající nadmořskou výškou stoupá i krása přírodních scenérií.

Pak už jen po zbytcích nohou přeskákat kamení na Popradské pleso, Štrbské pleso a do Štrby si dopřát zubačku. Štrba se nese v duchu uklidňujícího retra, když na nádraží zaslechnu něco jako "Vlak z Bratislavy mešká 120 minút." Ten můj přijíždí načas a cestou nabere zpoždění tak akorát k dospání do růžova.