žlutá

Datum: 12.10.2014
Autor: Mapař

Žiju v Polabí.

Co s tím?

Neděli mám přece jen volnější, tak spustím mapy.cz. Kupodivu to na vysočinu není až takový flák cesty. Začínám čenichat ve své sbírce turistických map.

Šlo by navštívit oblast Zruče nad Sázavou. Ta je cca 60 km daleko. Představuji si profláknuté místo příliš blízko Prahy a s příliš mnoha návštěvníky. Zakoukám se do mapy ještě jednou. V některých částech vysočiny jsou jen zbytky turistických cest a minimum osídlení.

Velká a Malá Olšina.

Přírodní rezervace s výskytem Bledule Jarní. Čistá voda potoka i jeho zachovalé přirozené koryto umožňují výskyt více vzácných druhů.

Je to asi 7-8 km za Třebětínem, který je sám o sobě také necelých 60 km daleko. Tento typ cesty zní povědomě a kolečko se už určitě těší na pořádný výlet.

Znám se. Všem větším osadám se vyhýbám, protože hledání směru na neznámých křižovatkách městeček zbytečně zdržuje. Takto vypustím Kouřim i Zásmuky a projíždím až Uhlířskými Janovicemi. Dál by to mělo být prudce jednoduché: Po žluté vpřed!

Systém turistického značení je takový, že červená a modrá tvoří ty hlavní páteřní cesty. Zelená a žlutá bývají místní spojky rozličné kvality.

Toto učení se potvrdilo po necelém kilometru v lese, kdy jsem při drkotání po "traktor cestě" nějak sjel ze značky a vidím před sebou louku a za ní silnici. To nasere.

Silnice byla identifikována jako cesta do Sudějova. Ok, tam se na tu značku zase napojím. Zadařilo se a další podivnou věc vidím před Kamennou Lhotou. Podle mapy vede žlutá po hlavní lesní cestě a ta vytváří malý oblouček vlevo. Naproti tomu skutečná žlutá sere na cestu a vede někam doleva houštinou. S blazeovanou shovívavostí vyrážím po hlavní dle mapy. S určitým pocitem překvapení vidím, jak se cesta odmítá stočit zpátky dle načrtnutého obloučku až mě nakonec vyplivne na silnici asi půl kilometru od Kamenné Lhoty namísto přímo v ní.

2. vydání z roku 2000

Jen klid. To je dobré.

Kolem Kopanin se daří projet bez příhod (tak už to po silnici bývá) a nořím se do lesů u Malé Skalice. Až na nějaká bahniště zpočátku dobré. Dám si oddech a seberu pár hříbků. Na posledních stovkách metrů před Malou Skalicí ztrácím značku. Malá Skalice je malá chatová osada se všemi náležitostmi: ploty, blbě se objíždí, nesmyslné vnitřní cesty. Naštěstí je maličká, takže se nějak dostanu na silnici a najdu značku. Dokonce najdu místo, kde po té značce zase sjet ze silnice.

Tím veškeré úspěchy končí. Narazím leda na červenou, ale já chci a chci žlutou! Vytlačím tedy kolo do svahu, kam by ta žlutá měla vést. Krásné strniště, kam oko dohlédne. Dole vede napříč mým směrem potok pro jistotu proložený rybníčkem. Výrazněji napravo jsou chaty a lze doufat v cestu po hrázi. Jedu napravo.

Mizející horizont odkryje kompaktní živý plot kolem té z...é chatové osady, kterou evidentně nepůjde projet. Použiji zbývající výšku a traverzuji svahem nalevo. Tam se lze dostat na místo, kde jeden boční přítok potoka začíná a lze objet. Dál vzadu jsou baráky a pochybuji, že by do nich někdo chodil po svých. Někde před částí obce U Šárů tak konečně nalézám normální silnici do Zbraslavic a dostanu se až na náměstí.

Hurá, tady je žlutá!

O kus dál: Kde je do prdele ta žlutá?

Zběžné ohlédnutí žádnou další značku neodhalí. V zástavbě se tedy pokouším trefit tu správnou cestu. Kontrola dle vrstevnic odhalí, že jsem na výpadovce na Borovou. Zpět. Další pokus vypadá, že by to mohla být ona. Tento dojem sice brzy přejde, ale v Radvančicích se napojím zpět.

Jsem na rozcestí. Mělo by tu něco být. Pozdější kontrola odhalila, že tentokrát jsem byl opravdu trošku nepozorný a rozhozený předchozími zážitky. Pohled na podivný průsek s náznakem cesty přibližně v místech, kde by opravdu měla být žlutá stačil na víru, že to opravdu někdo (ne)označil takto. Možná 10-15 minut trvalo, než jsem z toho lesa opět vystrčil nos, protože to opravdu nikam nevedlo. Lidé, kteří mě znají jako klidného a tichého, by v tom lese byli asi dost překvapeni.

Nakonec se ukázalo, že úplně normální jetelná žlutá s téměř dobrým značením je asi o 100 metrů vedle.

Slunce se sklání a Poupátko bude čekat. Olšinu pochopitelně už nedám. Ale tu zatracenou díru Třebětín, shlížící ze svého povýšeného místa na okolní krajinu (vrchol kopce je na okraji vesnice), si vzít nedám.

Zpáteční cesta se pochopitelně vyhnula žluté velkým obloukem. Jedu sice po asfaltu, ale i tak mám zvláště ze Zbraslavic takový divný pocit.



Třebětín - hříbek nedaleko ZbraslavicTřebětín - Je krásný den. Nic zlého netuše pokračuji na Zbraslavice.Třebětín - Je krásný den. Opoštím kopcovou vesnici.