Velo Camp 2014

Datum: 08.05.2014
Autor: Mapař

Zatím ze zvědavosti nakouknu na letošní Velo Camp pořádaný klubem. Vím, že odjezd je v 10 hodin. Nezní to zle, ale v protivětru mám co dělat, abych to na 10 h stihl. Pokud vše půjde dobře, mohl bych další dny vypomoci s vedením některé skupiny. Čekám tu více známých tváří. Nakonec tu krom Čestmíra poznávám Jirku Šrůtku, Scottyho a Radka Stojaspala.

Velo Camp není nějaká nahodilá akce pro veřejnost. Je to regulérní služba. Očekával bych zde nějaký méně výrazný počet lidí, ale součástí instrukcí je rozdělení jedoucí skupiny do několika hospod, aby to bylo možné v reálném čase stihnout. Ze základních parametrů akce bych předpokládal, že se zde jezdí celkem normálně.

Hned na začátku je rozdělení na krátkou kolem 40 km a dlouhou kolem 80 km. Po cca 20 km do Vranova volím dlouhou. Dlouhá se dále dělí na rychlou a pomalou verzi. Volím rychlou, přestože by mě měl pohled na nabušené závodní chrty varovat. Skupině koluje v žilách místo krve testosteron. Je tu jen jediná růže mezi trním.

Jirka Šrůtka zdě dělá trasera. Má k tomu hezký pruhovaný dres vzbuzující otázku, za co to ten úkol nepodmíněně vyfasoval. Sám na startu tvrdí, že bude rád, když to ujede.



čtvrteční zahájení

Nezbývá než přiznat rychlé tempo už od začátku. Ale zatím dobré. První půlkilometřík zajížďky po špatném odbočení lze zatím brát s humorem. Cesta jako taková je velmi atraktivní. Lepší, než bych na přesun mezi A a B volil já. Když se někdy dostávám na vzdálenější místa, jsem zvyklý bez skrupulí použít asfalt.

Dál si pamatuji spíše docela divokou jízdu, než vychutnávání přírody. Vzhledem k volbě dlouhá a rychlá je to ale celkem pochopitelné. Za chodu naprosto ztrácím přehled, kde jsem. Stoupám od Nedveky k Bukovině a jen sleduji jezdce před sebou. Dokonce i samotnou Bukovinu poznám až dodatečně.



zastávka v BozkovštejnuBukovina

Trochu se ještě chytám u obce Rozkoš. To bych asi měl, když jsem tudy v určitém období jezdíval na Jihlavu. Dál se noříme na turistickou značku kolem Rokytné. Chytá mě morbidní zájem, co se zde od dávných dob změnilo. Turistickou cestu kolem Rokytné si totiž pamatuji jako specialitu pro opravdové fajnšmekry. Pro normální lidi jsou nezanedbatelné části blbě schůdné.

S úlevou konstatuji, že některé jistoty v životě přetrvají navěky. Stezka kolem Rokytné, je zrovna v tom stavu, jaký si pamatuji (a po jakém jsem kdysi proležel zbytek dne polomrtvý v posteli). Pár brodů, pár nesprávných odbočení a znovu ty samé brody, návrat z kopce, který jsme předtím namáhavě vyjeli, znovu kolem toho samého dřevorubce. I když v tom bych měl Jirku hájit. Lidi bych místy, jako je toto, také neměl šanci provést bez chyby. Navíc tempem o kterém se už začíná ukazovat, že na něj v delších trasách nemám.

Cesta si začíná vybírat svou daň. Ve skupině se začíná rozmáhat nutkavá vize pěny. Pěna má být na vrcholku sklenice a pod pěnou má být pivo. Vedle pěny má být položen talíř a na talíři maso, knedlík a buď dobroučké zelí, nebo svíčková omáčka a na plátku citronu ležící brusinečky. Díky předchozím nesprávným odbočením začíná kolovat legenda o skupině na pomalé verzi. Ta už má sedět v hospodě napitá a knedlíčkem vytírat zbytek omáčky. Vize nás spolu se špatně průchodným terénem vynáší nahoru z údolí Rokytné. Skrz žaludeční šťávy ale vidím zvláštní pozici slunce. Je zhruba poledne a nápadně často máme slunce za zády. Projíždíme vesnice, ve kterých je živo jako ve státní svátek. Síly mi dochází a vidím, jak mě ta růže mezi trním bez problémů předjíždí.



Ale cesta vede po žluté!Ale cesta vede po žluté!

Nakonec se v Přešovicích daří najít jednoho člověka, který ví o otevřené hospodě. Okamžik pravdy. Na rozdíl od Jirky či Scottyho jsem nadoraz. Také mě čeká cesta domů. Ukáže na jih a možná budu pokračovat se skupinou. Ukáže jinam, a ...

Ona hospoda je zhruba 3 km na sever. Jsem vycukrovaný, dehydrovaný a všeobecně na sračky. Příliš rychlé. Znojmo je na jih. Pokud teď pojedu na sever, byť do hospody, čeká mě ta samá cesta na jih. Krom toho mám určité pochybnosti: Představte si jak cca 30 patřičně vyhladovělých a žíznivých cyklistů konečně zastaví u malé vesnické hospody, v okruhu nejméně 10 km jediné otevřené. Napít se nebo padnout. Od výčepu vyjde zasmušilý majitel:

"A jejda. Vás je. Zavolám holky, aby pomohly. Bohužel už budeme muset doplnit zásoby. Piv vyjde možná 15 kousků. Tak se nějak dohodněte, kdo je dostane." ...

U Hungry Games, které by po tomto nastaly, být nemusím. Obracím kolo na silnici vedoucí za sluncem a vleču se vstříc světlým zítřkům.

Na závěr lze doufat, že všichni účastníci dosáhli svého životního naplnění v hospůdce, což by mohlo dát šanci, že z Jirky pořád ještě zbývá víc, než ohlodané kosti. Stejně tak se sluší poděkovat personálu u benzinky stojící Jevišovické hospody, od něhož jsem ve státní svátek dostal jídlo a pití navzdory probíhající rekonstrukci. Bylo tak možné se s plným břichem svalit do trávy a hodinku počkat, než se budíky dostanou zpět do zelených čísel a odjet domů...

... a v pátek si dát něco něžnějšího. Třeba procházku z Vranova do Znojma.



čas si zchladit nohy