kvantovým kolejováním do Milíčovic

Datum: 03.03.2013
Autor: Mapař

Dávám si limit 14:00. Ve Slavonicích si na náměstí konečně odhrnu rukavici, abych se podíval na hodinky. Je 14:05. Jel jsem jako s hnojem. Na Pstruhovec už nepokračuji.



Brzy bude koupačka.sněhobílé pláže VranovaZ možných návratových cest volím tu kolem zámku.

Den druhý. Neděle:

Vybírám na dnešek nějakou novou barvu skel do brýlí. Božínku ... růžžovoučká. Hurá ke kolu. Je 8:50. Přední kolo prázdné. Ale to přece ničemu nevadí. Na tom světě je tak krásně ... a měním duši.

V 9:00 jsem konečně v sedle a vyjíždím ke kruháku. Přede mnou nějaká cyklistka. Na vyjížďku odtud? Že by Natálka? Přinejmenším ji to tak dobře jede. Ale pohled na její hlavu mate. Na nedělní vyjížďku nejedí snad nikdo, kdo by neměl mozkovnu opancéřovanou dobrou přilbou. Doháním ji. Ne, tuto slečnu nepoznávám. Dokonce zvolí tu správnou odbočku a profrčí přímo kolem místa srazu.

"Už jsem se bál, že to nestihnu."

"Báli jsme se, že to stihneš."



kolejovací - Už jsem se bál, že to nestihnu.

Tak jsem tu správně. Teprve probíhá domluva, kam by se asi dalo. Na srazu je i Marek, ale jen kvůli setkání jako pěšák. Po včerejšku tak skrytě doufám, že nad 50 by to být nemuselo. Už začátek říká jasně, že nebude. Sjezd do údolí Dyje si nelze vyložit jinak. Pokračujeme Gránickým údolím. Na to, jak je po ránu zmrzlé, se zde jet docela dá. Celá ta podestýlka je víc hrbolatá, než kluzká. Takto projedeme kolem města a mineme odbočku k hájence. Zatím celkem OK až na ty hrboly po včerejší štrece. Dokonce i výjezd od potoku nahoru je snazší, než v létě po kluzkých kamenech.

Až pak. Pořád je zde přemrzlý sníh. Není ušlapaný, ale jel tudy traktor ...

Máte tedy na výběr ze dvou kolejí. Jestli má každá 30 čísel, tak je to hodně. Pokud ji použijete (namísto pokusu se probít hutným nepoddajným a ještě přemrzlým sněhem), je třeba jízdu v tom úzkém koridoru vybalancovat. Jak se zapíchnete do toho materiálu vedle, tak v lepším případě jen stojíte. Zhruba 2,5 km po 30 cm široké "lávce". Zajímavé, že stopa se mi drží tím snáz, čím víc mě to sere. Ke konci už valím prakticky bez omezení.

U zaslíbeného asfaltu v Citonicích chvíli počkáme na Tomáše a Drahoše. Už brzy se mé naděje na nějaké normální pokračování rozplynou. Ve chvíli objíždění Citonic spodem ke směru k vodárenské nádrži mi dochází, co bude následovat. A skutečně. Další les, další sníh a další ... koleje. Těch se držíme tak zarytě, že místo na obvyklý výjezd z lesa směřujeme na pole.



Opouštíme Citonice.Opouštíme Citonice.

Ale dobře. Po překonání kvanta kolejí se konečně dostáváme ven na čerstvý vzduch. Projedeme jakousi vesnicí a Tomáš z vlastní iniciativy zvolí polní odbočku směřující domů do Znojma. Nejprve vyrážíme za ním. Polňačka končí v poli. Co bláto? Prohodím, že někdejší Agro Survival Milíčovice už jistě nikdy nepřekonáme. V té chvíli si ještě neuvědomuji, že vesnice, kterou jsme právě projeli, jsou Milíčovice.



Konečně se jedeme pokusit o další Agro Survival.

Povrch sice drží, ale jen proto, že pod téměř tekutou vrchní vrstvou je zmrzlá půda. Necháváme tedy Tomáše hledat štěstí a další cestu v polích a sami zdrháme na asfalt.

Při následné cestě na Olbramkostel to najednou nějak nejede. Kolo klade odpor a plave. Zatracený kevlar! Ochranná páska proti defektům už zase prořízla duši. V Olbramu se tedy dočasně odpojuji já, abych vynechal návštěvu památníku a uhájil nejdůležitější bod každé nedělní vyjížďky. Sice ještě 3x dofukuji, ale v hospodě v Kravsku jsem první.

Když si odmyslíme tu hospodu, odpojil jsem se už nadobro. Má nechuť řešit teď defekt mě uchránila od amoku, který by přišel při zjištění, že duše je profiknutá v místech, kde je záplatování neúčinné. Dokud duše ještě dofukovat jde, dojedu za Mramotice. Pak už to pumpička nebere. Naštěstí mám růžové brýle. Čeká mě tedy příjemná procházka po klidné cestě krásným slunečným dnem.