nejede

Datum: 06.02.2013
Autor: Mapař

Lidí na tramvajovém nástupišti přibývá. Než lézt do hlubin zastávek metra a pak z ní plavat nahoru, volím svezení pěškobusem. O necelých 500 metrů dál blikají světélka a stojí předchozí tramvaj. Samotného mě překvapuje, že stíhám dojít dřív, než odtamtud zmizí. Právě odjíždí sanitka a řidič nikam nespěchá. Pozice tramvaje je zaznamenána křídou a skvrna pod koly je zasypána nějakým materiálem.

V sobotu si spravuji nervy přesypáváním obyčejné hlíny. Po večerních šichtách pro změnu za světla. Asi hodinu po obědě konečně vyklápím na zahrádku týdenní jubilejní 30-té kolečko dobré ornice vydloubané z cca 150 metrů vzdálené hromady. Čas nehraje roli. Měsíce běží a výška zahrádky se přibližuje výšce chodníku.

Jsou chvíle, které trochu ponoukají k zastavení a pohlédnutí na celé to mraveniště z trochu větší dálky. Třeba k tomu, jak moc nám všechny ty nesmysly pomáhají doopravdy. Co je doopravdy tím důležitým. Čím dál víc to na mě dělá dojem, že v běžném životě je jen nemnoho věcí, kterými nám pokrok nějak dlouhodobě pomáhá a většina věcí více či méně souvisí s konkurenčním bojem.

Jako dnes. O konkurenci je 99% dopravy. Proč se tolik lidí denně snaží co nejrychleji dostat z místa A na místo B? Že ano? Na jedné straně se (na čas) podařilo vyšachovat dost nemocí a vyzkoušet si pár "zázraků". Současně jsme si na té druhé vytvořili zbrusu nové evoluční tlaky. Obávám se, že tento styl pokroku trochu zklamává.