 |  |  |  |
 |  | ||
Datum: 12.02.2012
Autor: Mapař
Mnoha fotografiemi opět přispěl Leoš. Viditelné z podpisu.
My cyklisti jsme nějací divní. Zatímco rosničkáři a velká část národa se těší na teplotní rekordy, my jsme spokojeni s tímto dnem takový, jaký je. V sobotu odpoledne odpaluji jeden kartáčový náboj SMS pozvánek na Vranov a při příjezdu k Dyji se chvíli na place sluním sám. Leoš nezklame. I když má s dneškem trošku potíže, je zde na čas. Už to chvíli vypadá na cestu ve dvou a najednou po měsíční proluce vidíme Tomáše.
Proč jsem vlastně posílal tu smršť pozvánek? Vranov je zamrzlý tak, že lidé bruslí od přehrady až někam k Bítovu. Jak často se můžete setkat s takovou šancí na vyjížďku po ledě? Jednou za rok? To sotva. Řekl bych: pět let minimum. A to ještě není všechno.
Led vás udrží. Fajn. Jenomže v roli cyklisty potřebujete, aby:
Tyto dvě podmínky splňuje led, na kterém je cca 10 čísel prašanu. Ten to kolo trošku zafixuje, ale pořád ještě se v takovém materiálu moc nenadřete. Kombinace obojího se se štěstím dočkáte tak po deseti letech. To už stojí za trochu nepohodlí.
Jsme 3, k přehradě ano, tak tedy jedem. Zpočátku do Gránic (Tomáš kolem muzea), Hradiště, troška zazmatkování, kdy se na chvíli rozdělíme, Králův stolec a pak o kus dál sjezd k přehradě – Znojemské. Ano. Je to po mém včerejším výletě na Vranov dost podnětný doplněk a v duchu si říkám, jaký je Tomáš geroj, když chce dát na nedělní vyjížďce obě přehrady po ledě. Co si tak matně pamatuji, taková vyjížďka v historii ještě nebyla. Na Znojemskou přehradu se lze dostat bez potíží. Ten praskající ledový povlak u břehu je jen takový bubák, který zbyl po ustupující vodě.
U široké louky se ukazuje, že Tomáš nezamýšlí dát obě přehrady, protože nemá najeto. Škoda. V té chvíli ještě ani netuším, jak je argument s nedostatkem tréninku nedůležitý. O sobě sice vím, že jsem šel spát ve dvě hodiny (a to fakt že vím), ale ještě mi v té chvíli není známo, že Leoš šel spát ve 4. Myslím, že Tom mohl jet s námi úplně klidně.
| | | |
| | ||
No dobrá. Tomáš odjíždí po ledu někam směrem k Obří hlavě a my stoupáme od široké louky nahoru. Když nahoře míjíme bunkr, je nyní z jeho pozice jasné, jak to tenkrát bylo perfektně vyladěno: Nahoru se vybelhá nepřítel zdecimovaný kopcem a z bunkru vyletí rána z milosti.
Dál si s podobných spánkových příčin jdeme dost na ruku, protože svorně hledáme nejsnazší způsob, jak se na Vranov dostat. Pravověrný biker by se z pohledu na ten asfalt asi šel ožrat, ale účel světí prostředky.
Po sjezdu ke Granátce Leoš vyhmátne cestu, kterou se v zátoce dá plynule sjet až na led. Žádné sesedání. Prostě tam vjedete a bez zpomalení valíte někam do otevřených prostor jezera. Je zde všechno: led, sníh, bruslaři, běžkaři, letečtí modeláři, paraglidisté, rodiče tlačící kočárky, ... chybí snad jen roztleskávačky.
 |  |  |  |
 |  |  | |
Ze spánkových humanitárních důvodů projedeme jen hlavní jezero. Most přes Švýcarskou zátoku lze nafotit z míst, kudy normálně plavu bez foťáku. Na pláž se pak daří z přehrady plynule vyjet. Proč na pláž? Restaurace U Převozu. Vepřo-knedlo-zelo, česnečka, a něco na zahřátí. Třeba pivo. V provozu jsou právě ta monstrózní kamna, která kdysi Čestmír použil po neplánovaném zahájení plavecké sezóny. Jsme přímo u nich.
Máme to. Nejledovatější nedělní vyjížďka v historii. Nikdy předtím jsme v neděli nejeli po obou přehradách. Navíc podmínky jsou dost luxus. Slunce, moc nefouká, relativní teplo (cca -7°C). Zbývá se jen nějak dopravit domů. Jeden krátký smrťák od Granátky na Onšov (takzvaná bezbolestá) a pak už jen jet a jet převážně z kopce s podporou větru. Do Hajan přijíždíme dřív, než stihneme usnout za řídítkama. Je na co vzpomínat.