Datum: 25.09.2011
Autor: Mapař
V sobotu se vracím z běžné stovečky a na Pražské potkávám Marušku. Sedí v prodejně svého bývalého spolužáka a ochutnává burčák. Za chvíli v té prodejně také sedím a „ochutnávám“ 2 litry dost raritního červeného burčáku.
![]() | |||
Cyklistika je sice celoroční záležitost, ale předstírat ukončení sezóny je také způsob, jak udělat sraz. Určitě tuto akci hodlám stihnout, takže na chodbě stírám včerejší zvratky jen tak zběžně.
Nemá to být sraz ledajaký. Vyjížďka lodí (v zimě to možná dáme na kole), exkurze na přehradě, ochutnávka vín, lanové centrum a slaňování z mostu. Slaňování pochopitelně až po ochutnávce, ať to má švunk. Program naznačuje, že o zájemce by nemusela být nouze. Limit 70 lidí daný kapacitou lodi je skutečně naplněn.
Do toho ještě přeje počasí až nehorázně. Slunečno, teplo, maximálně mírný vánek. Část občerstvení přijela spolu s námi, ale část je k dostání na lodi. Osobně raději využiji kafe z těch lodních zásob, ale jinak už běží první ne(z)řízená ochutnávka.
I když nás zde neženou tankové motory jako na někdejších lodích, cesta do vzdálenějších končin přehrady ubíhá docela rychle. Každý ze dvou motorů má prý výkon 60 kW. Opouštíme hlavní vranovské jezero, abychom si z paluby mohli prohlédnout příbytky na pobřeží. Třeba chatu Mirka Kučery.
Tato loď zde možná není úplně častým hostem, protože maličko zůstává atrakcí. V tom slunci a teple je tu nádherně. Pro mnohé, co nezůstávají nasuchu možná ještě víc, ale dnes to vidím na řízenou ochutnávku a šmytec. Sklenky se naplňují a zase vyprazdňují. Do elektrárny se dostavíme zcela připraveni na odborný výklad. Cesta pokračuje podél rozeklaného pobřeží, na kterém si hrají místní děti, zatímco dospělí někde loví. Možná ti dospělí loví ryby, ale to už je detail.
Konečně uděláme za Bítovem otočku zpět do civilizace. Asi tak v půlce zpáteční cesty vyráží směrem k lodi 2 plně obsazené bojové pramice zdejších domorodců. Naštěstí nejsou dost rychlé. Další příhoda se stala na začátku hlavního jezera, kdy máme v protisměru plachetnici a jde o to, kdo déle vydrží jet rovně.
![]() | ![]() | ![]() | ![]() |
![]() | ![]() | ![]() | |
Tím zřejmě neočekávanějším bodem byla exkurze do vranovské přehrady. Právě ten vyšel tak na půl. V hrázi jsme nebyli vzhledem k probíhajícím stavebním úpravám. Exkurze proto byla zaměřena na elektrárnu. Vranovská hráz je stavbou poměrně starou (byla zde už za války) a hodně pevnou. Veškeré vize o prasklé přehradě lze klidně přenechat filmařům. Přehrada je tak masivní flák betonu, že samotná jeho váha je pro vodu hradbou. Zde se mluví o tížním typu přehrady. Navzdory tomu, že je tak masivní, si její tvůrci pohráli s klasickým vyklenutím přehradního tělesa a jeho zaříznutím do skály – takzvaná klenbová přehrada. Ať tu pojede voda, jaká chce, kombinace obou prvků bude držet.
Ale konečně k té elektrárně: Jsou zde 3 turbíny po maximálně 8 MW. Trošku překvapením byl fakt, že generátory jsou ve skutečnosti dynama. Generují stejnosměrný proud. Provoz elektrárny nezůstal nezasažen 21 stoletím. Dálkové ovládání, přehled o jednotlivých elektrárnách soustavy a podobné věci. Ovládání je jistě svižnější, než kdysi. Jedině dobře, protože vranovská přehrada má v současných dobách i úkoly, na které tvůrci asi těžko mohli pomyslet. Nevěděli nic o počítačovém řízení odněkud z centra, nebo o zajištění průtoku pro národní park.
![]() | ![]() | ![]() | ![]() |
S dost masivním zpožděním opouštíme exkurzi a valíme naplnit žaludky. Tato plnička sice nebude úplně nejrychlejší, ale pak můžeme přejít k dalším atrakcím, kterými jsou ochutnávka, lanové centrum a slaňování z mostu. Vzhledem k tomu včerejšku hodně oříznu především ochutnávku a užiji si tu mírně dětštější část programu.
Sedák je s feratovým setem a kolečkem pro lanovku. Lanové centrum má krátkou, ale pestrou trať. Díky vodícímu lanu zde sice projdou i děti, ale třeba jeden úsek je postaven tak, že pro regulérní způsob postupu jsem já rozpřahoval ruce na maximum. Největší překvápko byl způsob vystoupení, kdy jsem se na lanovce nejprve zoufale snažil mít nohy před sebou (strom se blížil rychle a o zarážce na laně jsem nevěděl) a pak mi tak zhruba došel způsob slézání až poté, co jsem slezl.
![]() | ![]() | ![]() | ![]() |
![]() | ![]() | ![]() | ![]() |
![]() | |||
Teď tedy ta ochutnávka, poté slanit, zaplavat si, nasadit batoh a dát si 20-ti kilometrovou procházku domů. Což by tak pro dnešek mohlo stačit. Jdu první a rovnou sebou beru batoh s foťákem. Při prohlížení úlovků za dlouhých večerů se ukazuje, že tato pečlivost se vyplatila. Mám Ondru předvádějícího pokročilou techniku slaňování hlavou dolů. Úplně to samé, jako když jsem na Chan Tengri slaňoval z ledovcové stěny cinknutý výškovkou. Co se vlastně stalo?
Slaňování je samo o sobě v pohodě, ale nástup zde není úplně začátečnický. Jdete přes perfektní převis. Sklouzáváte podél hrany mostu. Od ní se ještě můžete odtlačovat nohama a pod ní – nic. Skutečně je nutné se těma nohama opírat tak dlouho, až tělem sjedete pod úroveň hrany mostu. Tedy až hlavou dolů. Když skočíte dřív, šlehne to s vámi o okraj mostu. No a Ondra si toho byl naprosto vědom, a spouštěl se tak dlouho, až se úplně přetočil. Dokonce dodržel i ten detail, že mu také spadla čepice.
![]() | ![]() | ![]() | |
Tak už jen pidikoupačka a procházka vlahým večerem domů po této krásné akci na „ukončení“ sezóny ;-)