 | |||
Datum: 06.08.2011
Autor: Mapař
Na následující adrese je k dispozici přes 300 fotografií: https://picasaweb.google.com/100767297304402451090/PikLenina#.
Další fotografie jsou od Honzy s Nasťou: https://picasaweb.google.com/118078547477187237630/CentralAsia2011#.
Po roce programování přichází čas vystrčit nos z kanceláře, aniž bych se spokojil s výletem někde doma. Po loňském zájezdu na Chan Tengri jsem se sice v prvotním šoku zařekl, ale ještě jedno léto v teple na pláži a se studeným drinkem obětuji. Budu mrznout na ledovci s teplým drinkem. O jednu „sedmičku“ se přece jen pokusím. O tu samou, na kterou jsem se přihlásil původně – Pik Lenina.
| |||
Mám ještě jeden důvod: Je to ta samá hora, na které Laďka před lety byla. Prý je vrcholový hřeben tím nejhorším, co kdy šla. Je zde možnost uzavřít jeden dlouhý příběh trošku na úrovni. Je 6. srpna. Motory letadla s burácením dostávají do vzduchu krom hodně kil běžné výbavy i něco neobvyklého: Kladivo a dva majzlíky. Tohle má putovat až na samotný vrchol a výsledek může v těch končinách přetrvat celá staletí.
Ale zpět k současnosti. Z Prahy odlétáme ve třech. Za CK Rajbas je vedoucím Jindřich. Takovým prvním vizuálním dojmem při setkání byla vzpomínka na fakt, že Rajbas nabízí i akce na motorkách, ale ta prý v tomto případě míří vedle. Krom mě je v letadle jediným dalším klientem Alena. Už v době, kdy jsme před odletem ladili přehled výbavy, a došla řeč na vhodný trénink, praskly zajímavé věci: Denní dojíždění do vzdáleného zaměstnání na kole a závody se zátěží.
Před odletem se ukazuje, že lopatky máme oba. Alena si chvíli pohrává se svojí lopatkou nabroušenou tak, že ta by na palubu jít nemohla. Zbytek cestujících vyzbrojených během oběda jen kovovými noži by byl bez šance. Vzhledem k tomu, že 2 další účastníci už čekají v Biškeku a o jejich výbavě nevíme nic, bereme obě.
Ale i Achilles měl svou patu. U tradičně obsáhlé bašty v tureckých aerolinkách vyjde najevo Alenina bezlepková dieta. Pozdější kontrola mých 16-ti balení Travellunch odhalí 3 bez těstovin a do mé volby jídla bude zasahovat o jedno kritérium navíc.
Vyřízení víz na letišti šlo, pokud ne bleskově, tak alespoň přijatelně rychle. Po projití zapadneme do auta zdejší cestovní kanceláře. Během 40-ti kilometrové cesty v noci mě nejvíc zaujme název říčky. „Anal“ by byl v českých podmínkách zralý na přejmenování. Po odbočení z hlavní k hotelu mám chviličku dojem, že tato místa poznávám z loňska, ale vzpomínka je falešná.
Naproti hotelu sice není supermarket, ale je zde venkovní hotelový bazén. Protože mám v podstatě vše a před odletem do Oše nemá smysl nic dokupovat, mohu čtyřhodinový časový posun dořešit během dne na sluníčku u bazénu s oním studeným drinkem.
Přesunujeme se z Biškeku do Oše a odtud do základního tábora. Skutečně v jediný den. Je to možné díky pravidelné letecké dopravě mezi oběma městy. Oš má sice největší tržiště ve střední Asii, ale nijak se tam nezdržíme. Rovnou nasedáme do mikrobusu a valíme do hor. Cestou je výborná bašta cestou u jedné místní rodiny. Snad na Leninovi nakonec shodím. Za pár hodin po obědě mikrobus vjíždí do hor. Zde nahoře při přejezdu sedla je silnice blátivá a dává se do deště. U kamiónů před námi vidíme pohyby, jaké u nás běžně nenajdete ani na zledovatělé silnici. I mikrobus má při stoupání problémy. Nic zlého netuše se kvůli záběru hnacích kol přesouvám víc dopředu. Zanedlouho vyjde z pokynu řidiče najevo, že pohon je vzadu.
Sedlo je zdoláno a nějakou dobu jsme zpět na dobré silnici. Pak následuje odbočka, která by mě za normálních okolností mohla napadnout jen s nějakým drsným off-roadem. Následující údaj mluví za vše: Posledních 30 kiláků do základního tábora za 2 hodiny.
V základním táboře je těžký komfort: Snídaně, obědy, večeře, elektřina, internet, WC s osvětlením, atd. Elektřina bude dokonce i v C1, ale to bych předbíhal. V teple a s plnými žaludky si vymyslíme 1. Aklimatizační cestu – Pik Petrovského.
 | |||
Bylo by sice fajn se vyhrabat až nahoru, ale při první aklimatizaci dát kopec o velikost Mont Blancu vypadá už na první pohled divně. Ukazuje se, že hlavní část řešení techničtějších částí asi bude na Aleně díky jejím horolezeckým zkušenostem. Ukazuje se ale ještě jedna věc: Předchozí zkušenosti mě tak trochu manévrují do role konzultanta. Někteří horliví diskutéři na jistém nejmenovaném serveru by to mohli komentovat slovy „Zachraň se, kdo můžeš“. Ale prozatím jsou naše názory na řešení cesty podobné.
Teď přeskočím pár odstavců a uvedu rovnou shrnutí: Pokud vás z mladické nerozvážnosti napadne použít Pik Petrovského k aklimatizaci, spokojte se s hřebenem vedoucím do cca 4,4 a na vyšší partie se vyserte. Vysvětlím.
Než se dostaneme na koncový hřebínek, stojí vám v cestě skalní útvar. Zezdola není jasné, zda ho budete přelézat, či obcházet. Z větší blízkosti nevypadá obchůzka jako dobrý nápad a naopak přelézání nepůsobí úplně krkolomně. Je zde trochu mix, takže nasazujeme mačky. Podivnou a nebezpečně vyhlížející věc provede Nasťa, když se vyhne ledovému dnu úžlabiny a nějakým nepochopitelným způsobem přehopsá po skále na její vršek bez maček, cepínu a jakéhokoliv jištění. Později vyjde najevo, že na tento jev má velmi podstatný vliv její nízká váha, ale po pořádku.
Tento výkon navodil iluzi, že tou úžlabinou lze nahoru snadno prolézt. Honza mezitím vylezl nahoru více vlevo. Prý to docela jde, ale protože bych se k jeho cestě musel nejprve dostat napříč prudkým, zledovatělým a ne zcela pevným krpálem, tak se do toho moc neženu. Jsem s Alenou a Jindrou pod úžlabinou.
Jindřich se na to stoupání moc netváří, tak nabízím, že to vylezu, zajistím lano a Honza nebo já po něm pošleme vybavení. Jdu a Alena zůstává na technickou pomoc Jindrovi. Jindra se vzápětí rozhoduje, že tato výška na poprvé vlastně stačí (cca 4,4 km) a zbytek kopce může vynechat. Ani v té chvíli netuší, jak moudré to bylo rozhodnutí.
Úžlabina vypadající z počátku pevně se po několika metrech mění. Zjišťuji, že sice lezu krpálem, který by byl tak maximálně „trojkou“ při výstupu se zavázanýma očima, ale skála je pevná jako perník. V pudu sebezáchovy si nad polovinou délky zpětný chod už nelajznu a třesoucí se rukou se pokouším najít pevné chyty a očima pátrám v té suti po něčem, co snad bude pevný stup. Nikdy předtím jsem nelezl na něco tak nebezpečného.
Jindra mezitím v klídku sedí pod skálou bez ambicí vyjít nahoru. Zbývá Alena. Byť je v lezení jistě zdatnější než já, tak na tohle tedy s Honzovou pomocí spouštím dolů lano a po počátečních nedorozuměních dáváme dohromady bezpečné jištění.
Jakmile je Alena nahoře, tak v iluzi, že zbytek výstupu už bude dobrý, pokračujeme dál. Nebyl. Naprosto perníkový svah. Začíná mě děsit vize sestupu. Ledovcového hřebínku sice dosáhneme, ale představa další cesty mě už nijak neláká. Zatím jsem relativně čerstvý a na pozadí mých úvah se promítají statistické hodnoty rizika. Lze vyjít na vrchol a vrátit se zpět, ale čím vyšťavenější se vrátím k sestupu té skály, tím víc to smrdí. Nebyla by to Alena, aby se svojí neuvěřitelnou vytrvalostí nenadhodila možnost pokračování, ale v této situaci velice ochotně otočila. Dokonce na ní tento výstup zanechal takový dojem, že zaznělo cosi o možnosti najmutí horského vůdce.
Druhým kolem Kyrgyzské rulety je sestup. Před lety po výstupu na Mont Blanc ukazoval Víťa Kořízek jeden velmi speciální uzel pro řešení určitého problému. Buď to byl přímo požárnický uzel, nebo něco na jeho principu. Tento uzel jsem si pro jednu jeho velmi nebezpečnou vlastnost (když při slaňování zatáhnete za špatný konec lana, tak letíte) zapamatoval s tím, že ho nemám nikdy v životě použít. Ale nikdy neříkej nikdy. Zde se jevil jako menší zlo, tak se o něm zmiňuji Aleně.
Naštěstí se daří pro sestup najít lepší trasu. Pod sebou vidím celkem přijatelnou cestu, a když se otočím, spatřím ke své úlevě tu úžlabinu nad sebou. Pak už normálně dolů. Protože Honza s Nasťou mají aklimatizaci z dřívějška a Alena je úplně výjimečný případ, zbývá na mě krásné první místo od konce. Několikrát se cestou scházíme a dáváme pitné zastávky. Patřičně rozklepaný se vracím do tábora s jasným úmyslem toho Lenina dát a onen několik let trvající příběh dopsat. Žádný další Pik Petrovského.
 |  | ||
Máme před sebou první vynášku do C1. Kdyby jen vynášku. Dle plánu se máme na večeři vrátit. Časově je to vykalkulované tak, že do C1 bychom se měli dostat v čase oběda. Dnes se budeme muset obejít bez snídaně, abychom to stihli. Byť je to s veškerou péčí v obou táborech, lze takto napoprvé po vzoru Churchila slíbit pot a slzy. Krev doufejme ne. Ta přijde až další ráno, kdy se mi spustí z nosu. Dle GPS je to vzdušnou čarou mezi devíti a desíti kilometry. Ani profil trasy není bez výkyvů. Na den tak 25 kiláků s nastoupanou výškou kolem kilometru a samozřejmě s plnou polní.
Cesta povede přes jedno malé sedýlko přibližně ve 4,2 a říčku, kterou ještě dopoledne půjde přebrodit, ale div na ní nepřijdu o boty. Držíme se vcelku pohromadě. Všichni působí po tom včerejšku dobře rozjetí a takové měkoučké kancelářské stvoření jako já drží krok jen tak, tak. Občas potkáváme na koních lidi zásobující C1. To je možná pohodová vynáška (pro jezdce), ale cesta na pár místech není vůbec pěkná. Místy by to chtělo černou pásku přes oči a bezmezně věřit tomu koni. To jsem zažil na zpáteční cestě do základního tábora: Představte si scénku ze třetího dílu Pána prstenů, kdy Aragorn povolával armádu mrtvých do bitvy. Zpočátku mu to nějak nešlo a cesta z hroutícího se zakletého města vedla naskrz „lebkopádem“. Něco trošku podobného nás čekalo na narušeném prudkém svahu, kde napříč pomyslnou cestou tekl proud písku a kamínků. Proč to zmiňuji? Krátce poté, co jsme nějak prošli, slyším hlášku o jezdcích. Ti ani nezpomalili.
Požehnáním jsou koně u řeky. Její tok má odpoledne už docela švunk a místní hoši vás rádi převezou. Dáte 200 Somů (asi 80 Kč) a neřešíte. Opravdu velmi slušné podmínky. I kdyby se vám mermomocí chtělo brodit, proud vody už hýbe i s kamením na dně. Pak je o štěstí, jestli vám nějaký šutr nepřistane na prstě.
Po obědě a s odlehčeným batohem jdeme dolů docela svižně. Odlehčil jsem ho opravdu fest. Pro představu: Nechávám zde i téměř kompletní fotovýbavu. Jen kartu beru sebou, abych chránil data. Svižný sestup vypadá zhruba tak, že Alena s Jindrou a vlastně i Honza s Nasťou jdou svým vycházkovým tempem a já v závěru párkrát přejdu na běh, abych udržel formaci. Nasťa nemá hůlky a je neuvěřitelné, jak to i přesto zvládá. I když jsem ty své do mrtě využil, v cíli mohu přezbrojit spíš na francouzské hole. Po dnešku také začínám mít zpuchýřovanou a odřenou levou patu. Tato naprosto drobná blbost se při závěrečném bilancování na konci dovolené ukazuje dost důležitá, protože nezanedbatelně ovlivní budoucí rozhodnutí a to spustí další řetězec událostí.
 |  |  | |
Dnes se na snídani zdržíme. Pak nás čeká druhá vynáška. Před očima už mi poletuje dnešní odpoledne a celý zítřek. Bude veget. Je sice nabídka výletu do C2, ale to ani omylem. Pokud nenechám tělo zazáplatovat svaly a vazy po stoupáních na těžko, budu další dny k ničemu. Zdá se, že ještě o chlup horší ráno má Nasťa, takže s Honzou půjde nahoru až později. Ale ta se po dnešku srovná lépe, než já.
Až děsivě je k nezastavení Alena. Během druhé vynášky mizí pořád někde v dálce, a když se na chvíli sejdeme v horském sedle, bez uzardění využiji její nabídky na nesení lana – cca 2 kila. To nejlepší přijde v C1, kdy Alena sní nejprve jen polévku a zcela seriózně navrhne výlet k trhlině, aby si ji prohlédla za světla. Dokonce i Jindra si vyvzdoruje hodinku odpočinku.
Po technické stránce ten návrh výletu trošičku znepokojuje. Ledovec se tam zdá být na celkem rovném podloží, kde by nemělo vznikat nic moc zákeřného, ale pokud se vůbec navážou, budou tam na špagátě sami dva v nejhorší denní dobu. Doporučení?
Ale prdlajs. Do náboženských otázek ortodoxních horolezců nedělám. Jde tu jen a pouze o … váhu. Pokud něco povolí pod těžkým Jindrou, nechci vidět, jak ho bude lehká Alena chytat shora.
Naštěstí se to nedozvím. Za chvíli se oba vrací. Původní bezstarostnost je nahrazena určitými obavami z trhlin. Fakultativní výlet do C2 nalehko zmizel z itineráře. Protože bych si další den stejně měl hojit patu a nikam neběhat, mohu si zatím prohlédnout situaci na cestě. Dalekohled je asi 30 metrů od stanu, takže se k němu dobelhám i já.
Noc je trochu neklidná. Každou chvíli vítr. Někdy uprostřed noci mě budí silný pach benzínu v té chvíli ještě nevím, že rezervní láhev netěsní. Pozotvírám větrací otvory a docela mě děsí, že na vedlejším lůžku je najednou ticho. Žádné pochrupování.
Jindru znepokojuje můj bolehlav a přičítá ho výšce. Skutečný stav je takový, že mi na hlavu větší část včerejška foukalo (s nasazováním čepice jsem byl dost laxní) a noc jsem trávil fetováním benzínu. Po snídani je miniaklimatizačka na nedalekém kopci o výšce zhruba 4,7 km.
Neúčastním se jí. Za současného stavu udělám lépe, když dalekohledem omrknu cestu do C2 i s lidmi, nechám hojit patu, vyklopím do sebe pití a konečně něco udělám s tím benzínem. Scházíme se před obědem. Nasťa krom onoho výletu ještě stihla sehnat další lano. Spojením obou pro 5 lidí by vznikla padesátka. Výlet je užitečný ještě v jednom: Asi 150 metrů za stanem, v zákrytu malého návrší, je potůček s čistou vodou. Jindra mě tou zprávou mile překvapil.
Pozorování cesty do C2 vyvrací předchozí poplašné zprávy typu:
„To je v pohodě. Jenom 3x skočíte do kopce přes 4 m širokou trhlinu. Možná bude potřeba rozdělit zátěž v batohu a skočit to vícekrát.“
V reálném světě procházející lidé nedělají žádné divočiny a všude mají normálně schůdnou cestu. Z plánu vynášek jsem trochu rozpačitý. Počítá se se dvěma, ale balení batohů vypadá mnohem více na jednu jedinou. Tak popadnu to své 120-ti litrové monstrum a láduji to tam vše. Po dalším z nekonečné řady výborných obědů zažívám něco, co by mě ve snu nenapadlo:
„Myslím si, že nikdo z nás, jak jsme tady, na ten vrchol nemá.“ Vůbec bych nečekal, že se budu o opaku snažit přesvědčit právě onu nezastavitelnou Alenu.
 |  |  | |
Noc nedává příliš odpočinku. Když se Honza u večeře zmínil, že dnes je neobvykle teplo a já naopak klepal kosu, scvaklo mi, že je něco v nepořádku. Kolem třiceti minut před půlnocí pozoruji mohutnější tep. Přibližně o půlnoci je situace klidnější, ale o půl jedné je tep opět silnější. Vypadá to jasně: Ve zdejších podmínkách jsem se nakazil, tělo zmerčilo problém a vyslalo legie smrti na jeho původce. Může jít o záležitost několika hodin, ale tady přestává sranda. Že bych s plnou zátěží a z části nechcípaný valil do C2, už není jen na mě. Asi se během dne podaří dokončit léčbu, ale jen „asi“. Ranní balení sice pro sichr dokončím, ale od ranní konzultace bych spíše čekal palce dolů a přepnutí na druhou vynášku za pár dní.
Kupodivu celkem nic. Nejsilnější předpoklad zproštění „branné povinnosti“ Honzou, který je lékař, se nepotvrdil. Tipoval bych to na uklidňující vědomí zásoby antibiotik. Fyzické pocity jsou jako po překonání horečky. Trocha pohybu to zlepší, jenže toho pohybu bude trochu víc. Nahoru to jde hrozně pomalu. Ale to je jedině dobře. Výstup je proložen pitnými zastávkami a zastávkami na vydýchání. Honza nás velmi dobře vede. Trhlinami prochází bez jakéhokoliv zmatkování. Zřejmě si je dalekohledem prostudoval také. Jindru rozčiluje pomalé tempo stoupání, ale v tom je Honza nevinně. Se mnou na špagátě nemůže jít rychleji. Dnes ještě jsou úseky k navázání a jištění prusíkem, ale to po dnešku skončí.
Na konci cesty začíná být trochu nervózní Alena. Zastávky k vydýchání v lavinovém dolíku ji nepřipadají jako dobrý nápad. Dělám jedinou věc, která mě může urychlit. Předávám fotobrašnu Aleně.
O stavu, v jakém jsem dorazil do C2, vypovídá můj jediný zájem: Na nejbližším přijatelném místě postavit stan, do něj hodit spacák a do spacáku sebe. Jindrovi přece jen připadá ten postup trochu divný, tak mi ze zdejšího pramene přináší 3 litry vody a já se do ní hned pouštím.
 |  | ||
Aleně, Jindrovi a dost možná i Honzovi s Nasťou to nedá, a přeci jen si kus nad tábor vyjdou. Možná až na Pik Rozdělnaja. Sám mám podobný úkol jako v C1: Trošku se zatím spravit. To jde úplně samo. Přece jen jsem tuto nadmořskou výšku zdolával poměrně brzy, se sedřenou patou a pár hodin po horečce. Byla by docela fuška dosáhnout horšího stavu, než při příchodu.
Podúkolem je přestěhovat stan na lepší místo. Jedno nalézám poblíž vody a odbočky k WC prostoru. Téměř dokonalé. Stačí vysekat pár desítek litrů ledu. Na sluníčku, za bezvětří a bez časového presu je to taková uklidňující práce.
Nalézá mě zde několik lidí z české výpravy. Tuším, že jsou zde s cestovkou Pamír 7000. Zrovna balí před odchodem do C1. Z přebývajících zásob přistává u mě jedna propanbutanová láhev. Ta se může hodit komukoliv z naší skupiny kromě mě – mám benzíňák. Počítám s tím, že podobně zanedlouho vyřeším přebytky paliva a potravin. Než se s tím táhnout až odtud, je pohodlnější si chvíli vydělávat na nové s tím, že mi to pošťák přinese až do kanceláře jako správnému bílému sáhibovi. Je možná cosi symbolického v tom, že zde, na svahu Lenina byl princip komunistického ráje zprostředkován právě Nastě.
Na oplátku se dozvídám, že vynáška je opravdu, ale opravdu na 2x a Jindra proto plánuje sestup do C1.
Protože jsem to všeobecně naznačené balení všeho najednou vzal vážně, chybí mi nějaký hmatatelný důvod k sestupu. Na poradě se mi z návratu do C1 daří vyklouznout. Cítím se zde čím dál lépe a na pendlování mezi C1 a C2 mi chybí ten regenerační rozměr. Lze se například pokusit o Rozdělnaju (včerejší vycházka, které jsem se nezúčastnil), nebo něco vynést. Nabídka na vynesení materiálu zůstane nevyslyšena, ale začínám si utvářet fixní podobu programu. Zítra se pokusím o Rozdělnaju nalehko, pozítří pokus o vynášku svého stanu a pár základních věcí do prostoru C4 a zde v C2 pak využít Alenin stan. Uvidím.
 |  | ||
Dneska žádné extra výkony. Pokusím se o Pik Rozdělnaja jako kolegové včera, ale tváří v tvář ne úplně kompletní aklimatizaci a rozměklému sněhu to v cca 5,9 zabalím. Důležitý má být až zítřek, kdy se pokusím vynést svůj stan + pár drobností nahoru. Pozoruji výrazné zpomalení všech činností. Určitě si trochu přivstanu. Už kvůli konzistenci sněhu.
 |  | ||
Zvonění mám nastaveno na 6 hodin a materiál k vynášce si hoví v batohu. I tak se mi povede vypadnout až zhruba v 7:20. První část stoupání směrem k hřebeni působí o něco rychleji než včera. Občas se snažím hýbat prsty u nohou, protože v nich ztrácím cit. Později zjistím omrzliny. Původní idea je postavit stan v prostoru, kde by měl být C4. Při alespoň trochu normálním postupu by to časově mělo vyjít. Rozdíl výšek mezi C3 a C4 už není tak velký, ale ve vrcholový den může rozhodnout.
Při pozdějším pohledu na hodinky slevuji na C3. Při ještě pozdějším pohledu na hodinky a na zbytek svahu hledám jiné řešení. Mohu být tak kolem 6000 metrů. Zdá se, že u mě je ten proces aklimatizace trošku delší a i tentokrát to ještě nebylo dostatečně pozvolné. Teď k mému nákladu. Přece tu pracně vynesenou výbavu nebudu, snášet dolů a pak zase vynášet. Dokonce, i kdybych ji nevyužil já, může se hodit parťákům. Co dál?
Byla by kravina stavět na svahu stan. Tím spíš, když půjde jen o to, hodit ho do batohu a vypadnout. Nemá smysl udělat z výbavy zátiší na sněhu. I kdybych kolemjdoucím (a že jich je) věřil zcela bezmezně, stačí jeden poryv větru. Jediná možnost: Zahrabat a vyřešit nějaké všepřežíjící označení.
Později se to ukáže jako chyba s tím, že správnější by bylo z míry důvěry ještě ubrat. To značení asi působilo moc bezprizorně.
Na lopatce sjedu do míst, kde se dá na svahu rozumě pracovat, aniž by každá volná věc sletěla bůhví kam. Je to zhruba v 5,8. Lopatkou vyhloubím díru. V ní mizí stan s 10 sněžnými kolíky, litrovka benzínu, 5x Travellunch (z toho 2 bezlepkové) a pytlík se sladkostmi včetně tuby Enervitů. Ze zasypané díry vyčuhuje na nějakých 30 čísel násada lopatky. Tohle by mělo fungovat bez ohledu na počasí v nejbližších dnech a být současně snadno a rychle přenositelné do batohu. Zároveň zde není nějaký typ majetku, na který bych se nemohl vykašlat. Každým dalším dnem se prohlubuje můj závěr, že Pik Lenina je mým posledním výletem expedičního ražení.
Zdá se, že můj návrat dolů dělá trochu nechtěný dojem. Začalo to dvěma Francouzi na hřebeni. I když upozorňuji na vlastní pití, nedosáhnou klidu, dokud do mě nějaký energetický nápoj nedostanou. Tak se jim pak snažím udělat radost a sestupovat dál bez zastávky. Nevím, co může být nápadného na zakuklenci v černých brýlích. Takový jediný další zlepšovák, který mě ještě napadá, je nasadit přes ksicht kuklu. Možná se na horách používá právě z těchto důvodů.
Nedaleko C2 se nedaří minout bez povšimnutí další kontrolní stanoviště. Ukazuje se, že člověk, který mi zde dává zkoumavé otázky je od Ak-sai Travel (Cestovka jejíž služby zde v Kyrgizstánu užíváme). Pak už to dostává rychlejší spád, než jsem původně zamýšlel.
Zde v C2 je zástupců této cestovky víc. Než se naději, piji hodně slazený čaj a dostávám porci sladkostí. Ve chvíli, kdy považuji za vyřízeno a mizím v Alcině stanu, se ukazuje, že mě ještě tento večer chtějí dovést dolů. Představa 1100 metrového sestupu bezprostředně navazujícího na dnešní výlet se mi moc nelíbí. Na zítřejší ráno se mi to ukecat nepodaří.
OK. Vrážím do batohu spacák, foťák a deník. Vím, že 4 zbývající budou chtít jít do C2 zítra ráno. To znamená, že večer budu mít jen minimum času je odchytit a seznámit se zásobami, ale nějaká možnost bude.
Teď na chvilku odbočím. Jak to vlastně se mnou reálně vypadalo? Ani se to nepokusím nějak srovnávat se skutečnou výškovkou, kterou jsem měl loni na Chan Tengri po naprosto likvidačním výstupu bez aklimatizace. To ne. Tady byly 3x výstupy do 4,4 až 4,5 (z toho 2 na těžko), a celý den v C1. To je dobré, ale i tak jsem nahoře takový zpomalený, utahaný, nevyhrabu se za rozumnou dobu nad 6 atd. 2x jsem zkoušel jít nahoru a pokrok prakticky mizivý. Dobře, asi to chce prostřídat nižší polohou, ale na nějakou paniku to z mé strany nestačí. Naopak už poměrně táhlou nepříjemností je odřená pata a nově mírné omrznutí palce na levé noze (možná po obutí dobře vychlazené boty ráno – taky už bych si mohl dávat pozor).
Sestup jde ráz na ráz. Sedák, přicvaknout k lanu a jdeme. Dolů jsme takto vedeni 2. Toho druhého člověka neznám. Průvodci jsou dobře vybaveni. Krom prášků v C2 ve mně mizí ještě injekce Dexametazonu na zpáteční cestě. Pokračujeme svižněji, než jsem se při své únavě odvážil doufat. Přestože se mezitím zatáhlo a sněží, pořád je ještě dost světla. Půldruhé hodiny od tábora potkávám Honzu s Jindrou.
Ukazuje se, že tento nečekaný výlet posune jejich harmonogram o den. Těžko říci. Jednak je tu neznámá v podobě počasí a na druhou stranu Jindra po dnešním výletu do základního tábora má den odpočinku před vypálením někam nahoru. Je hromada času na vysvětlení toho „hračkářství“ zanechaného nahoře k dispozici (vrstvy Moiry, palčáky do -30°C, rozmístění bašty, vařič, atd). Příjemnou změnou je zaslechnutí trošku více sebedůvěry u Alena.
Kladivo a majzlík odpočívají v batohu bez perspektivy na využití. Ale doba kamenná už pominula. Uzavíratelný obal. Několik gramů. Jednoduchý, krátký úkon a dosáhnu toho, co jsem chtěl.
Právě jsem se vrátil od Jindry z vedlejšího stanu. Jindra všechny mé návrhy přijal.
 |  | ||
Někdy kolem páté byla snídaně, ale tento termín se mě dnes netýká. Jen se ještě naposled ráno ozvu. Zdá se, že všem by měla přát jak kondice i počasí. Tak snad. Kdybych měl místo své buzoly mít kompas Jacka Sparrowa, jeho střelka neukazuje na žádnou z těch hraček zanechaných na svahu. Sleduje malou modrou lahvičku od šampónu, stoupající nyní nahoru aby skončila zaklesnutá hluboko v nějaké škvíře rozpraskané skály na vrcholku. 4 až 7 dní čekání.
Dopolední krajina kolem C1 byla jako sen. Konečně jsem si došel na zdejší návrší. Svoji výškou nad terénem připomíná Pálavu – až na to, že ta má víc vinic a netrčí do 4,7. Po návratu zjišťuji, že jsem přestěhovaný. První kolo sklízení tábora začalo. Dnes je v táboře lidí mnohem méně. Krom ruštiny slyším němčinu. Něco výraznějšího se stane až později:
Medím si ve spacáku, když se v mé bezprostřední blízkosti začnou ozývat ne úplně zdravě vypadající zvuky a hovor dalších lidí. Z ruštiny už vážně moc nepochytím, takže nemohu sloužit detaily. I tak to chvíli vzbuzovalo nejistotu, zda se odvedle nezačne ozývat nějaký nezbytný chirurgický úkon. Například ježdění pilky po kosti. Ale naštěstí nic. Pokusím se zjistit, co se stalo. Odpoledne je sice horší, ale to už by kolegové měli být v C2 pod stanem.
 |  |  | |
Vynasnažím se na chvíli nahlédnout do světa zeleně. Horský hřbet jihovýchodně odtud vypadá nadějně. Jeho svahy jsou na pohled krásné, ale vyžadují určitou obezřetnost. Protože jejich pevnost nemá moc daleko k pevnosti písečného přesypu, je třeba pečlivě vybrat cestu. Ať to neprotahuji: Nejlepší bylo nasazení maček a dojití zbytku po sněhu.
Vyhlídka do zeleně vychází jen částečně. Jakési hřejivé a sluncem zalité údolí na obzoru je, ale zdejší oblasti jsou suché.
Dnes sice přestěhován nejsem, ale oběd se přesouvá do menšího žlutého stanu. Pomalu se seznamuji jak s posledními letními hosty, tak se zdejšími zaměstnanci. Získávám dojem, že bych to seznamování moc urychlovat neměl. Právě jsem prodal slaňovací kyblík a rád bych stihnul vypadnout dřív, než zaslechnu otázku, kolik by mohla stát má levá ledvina. Kéž bude zítřek absolutně dokonalým vrcholovým dnem.
 |  | ||
Nové scenérie pro foťák si už pomalu cucám z prstu. Dle hlášení byli na vrcholu 3 lidé a dalekohledem jsem ve 14 hodin zahlédl někoho sestupovat kolem C3. Domněnky jsou následující:
Skutečnost:
Tento stav byl trochu poodkryt večerním hlášením „dva lidi na vrchol“. Ale to pořád ještě nedává dostatečně podrobný náhled. Mohl bych se domnívat, že rozdělení výstupu do dvou dnů řeší problém s vhodnou obuví pro Nasťu. Tohle by možná dokázaly vyřešit rovněž ty 2 páry zimních cyklistických neoprenů, které jsem zanechal v C2. Sám jsem k omrzlinám přišel ještě dřív, než jsem je stačil použít.
Rozdělení vrcholového dne zde způsobuje překvapení. Zaslechnu dokonce otázku, zda to nezkusím také. Pokud bych měl hned, co na to odpovědět?
Jak to vypadá? První varianta je jenom šílená a k ničemu, další 2 jsou šílené a sviňsky nebezpečné. Dokonce, i kdybych to jinak fyzicky zvládal. Při takovém pokusu se ocitnu v noci dost vysoko, tedy v pořádné kose a s minimální ochranou, protože velkou část teplých věcí mám nyní v táborech C2 a C3. Jestli je nějaký výsledek experimentu jistý, tak omrznutí. Je zde ale něco, co mi přece jen nasazuje brouka do hlavy. Na otázku aklimatizace se lze vykašlat. V C2 jsem byl, maximální výška byla asi 6000 metrů a teď tu už kolik dní tvrdnu v 4,4. Tedy pardon - s drobnými výlety na okolní kopečky do 4,7 až 4,8. Ten problém, kvůli kterému jsem zde, už nemá nejmenší šanci na recidivu.
Honza nečeká. Chce to mít za sebou co nejdřív a volí pro výstup první den, kdy má příležitost. Výška spánku moc nepřeje – probouzení mohlo být tak po půlhodinách. Budík je nastaven na 4 hodiny. Už večer a v první půlce noci to vypadalo na příznivé podmínky. Nepříliš zima a bezvětří. Po půlnoci začalo foukat. Odhad kolem 40-50 km/h
V době budíčku se ozval Marcel, zda může dospat v Honzově stanu, protože jeho vlastní stan je malý.
Je připravena klobása, ale ve 4 ráno a ještě pod vlivem nadmořské výšky moc chuti není. Lepší bude vzít ji s sebou. Důležitější jsou ty 3 lahve vody, které si v noci hověly ve spacáku. Balení na cestu bude na VHT trošku atypické, protože … žádný batoh. Vše potřebné se musí vejít do kapes. Takže 5 vrstev, na ně péřovku, kapsy nadít termoskou, tyčinkami Bounty, Snickers a sušenými meruňkami.
V té výšce a v omezeném prostoru stanu, či lépe spacáku, všechny ty oblékací legrace nějaký čas zaberou. Například se do toho vmísí zápas s kuklou péřovky, protože bunda je nová. V okamžiku začátku cesty už je viditelné svítání. Vítr je čerstvý z jihozápadu, obloha bez mraků a plná hvězd. Honza doufá, že se vítr uklidní a tohle skutečně vyšlo. Dnes ještě ano. Ani v té chvíli neví, jak dobré je ono rozhodnutí pro první možný den. Protože došlo k rozporcování vrcholového dne má navíc k dispozici Aleniny hůlky.
První kousek cesty by mě asi trošku rozčiloval. Z C3 vede dolů do sedla v 6016 metrech a pak teprve nahoru. Ten začátek moc nepřeje prstům. Je na ně zima. Ať už na rukách, nebo nohách. No a výška nepřeje už ničemu. Zatímco na začátku cesty jde Honza 35 kroků a pauza, za nožem už je to jen 15 a pauza. Na samotném noži po 5-ti krocích.
Se zahříváním by stoupání ze sedla do prostoru C4 mělo trošku pomoci. Honza se zde sice snaží držet vyšlapané stopy, ale párkrát ji ztrácí. Tím pádem prošlapává náhradní, což je dost vysilující. Kukla dusí. Proto je nakonec jen k bradě. Svou troškou přispívá vítr, jenž působí na pravou tvář až bolestivě. Po východu slunce se Honza kryje s využitím hůlek.
Svítání mezitím postoupilo. Na jihozápadě jsou vidět 2 velké hory. Zřejmě jde o někdejší Pik Komunismu a Korženěvský.
První setkání je se skupinou 5-6 lidí. Zpočátku je jeden z nich zaměnitelný s Jindrou, ale z větší blízkosti jsou vidět jiné vlasy. Bylo by to trochu překvápko, protože jak Jindra, tak i Alena den předtím říkali, že dnes asi ještě nepůjdou.
Nad prostorem C4 je jedna prudší část s fixními lany. Takzvaný nůž. Zde už jsou nějací lidé. Jeden z nich má načasování takové, že působí jako zdržovač. Obsazuje fixy tak šikovně, že Honza nějakých 4-5 minut čeká – a chladne, než se rozhodne zdržovače předejít. To se sice povede, ale taková akce na chvíli vysílí a nad nožem chvíli oddychují usazení vedle sebe.
Za nožem je serpentina a na ní je Honza v 8 hodin. Ten časový údaj je poměrně přesný, protože právě odtud se vysílačkou hlásí Rustanovi a doba pro relaci je právě v 8 hodin. Umístění vysílačky může připadat trochu nezvyklé – v termosce. Taková manipulace jako s vysílačkou, nebo cokoliv jemnějšího je trošku problém. Když tam sundá palčáky, tak 20 sekund bez nich je až dost. Pak následuje cvičení s prsty.
Po hřebeni pak vede traverz o délce kolem jednoho kilometru, s popisem „jako napříč sjezdovkou“. Druhá půlka traverzu zákeřně podstrkuje výhled na něco, co vypadá jako vrchol, ale tohle ještě není. Dál je mírné stoupání po šutrech a sněhu. Na přímý dotaz někdo tvrdil, že do cíle je to kolem 40 minut. Dál je výhled na 1,5 km vzdálenou kopuli vypadající jako vrchol, ale ten skutečný je asi 400 metrů odtud.
Co je tím skutečným vrcholkem, je v těch místech trochu nepřehledné. Honza stojí na místě tvořeném sutí a sněhem a vidí 2 možnosti: Rovně nebo napravo. Po dotazu zamíří rovně a tedy ke správnému vrcholku. Skutečně je zde vrcholový jehlan (vysoký kolem 40-50 cm), křesťanský a pravoslavný kříž a pak ještě nějaká tyč, ke které lidé zřejmě přivazují různé věci. Skutečně ten vrchol je takový nejasný a působí trochu jako úřední rozhodnutí „je to zde“. Na jih a severovýchod jsou podobně vysoká místa. V těchto místech je 5-6 lidí. Samí rusové. Jejich věk může být někde mezi 40-55 lety. Respektive alespoň podle toho, jak vypadají teď. Dva z nich jsou za Saratova.
Ale samozřejmě teď patří k tomu prvnímu si udělat na památku nějaké foto. Pak se ukáže určitá zrada spočívající v tom, že přístroj byl nastaven na focení detailů. Asi je výsledek toho nastavení nápadný, protože jeden z přítomných fotky připomínkoval. Ve zdejších podmínkách jsou ale nějaké složité nastavovačky časově limitovány. Honza pochopitelně nefotí v palčácích.
V 11:55 tasí vysílačku kvůli další relaci s Rustanem.
Zbývá návrat. Doporučená doba pro vrchol dnes všeobecně není nějak přetahována. Lidé, kteří jdou ještě nahoru, jsou asi 3 nebo 4 a skutečně téměř v cíli. Dolů jde Honza se čtveřicí dalších, ale později se rozejdou. Honza kvůli přechodu „sjezdovky“ určitou obavu z větru. Onen svah traverzu je poměrně úzký a přechází do srázu. Ale je relativní teplo a bezvětří. Jde zde spíš o postupující vyčerpání. To je třeba přebýt opatrností a v tomto duchu vypadal sestup nože. Někde před závěrečným vystoupáním do C3 pije zbytek pití, protože teď už si to lze dovolit. I tak se v dnešním dni zahřívá při stoupání trochu nadstandardně. Konečně se potkává s Jindrou a vyslechne gratulaci. V C3 ale není nějaký důvod k dalšímu pobytu, takže konečně do C2 za Nasťou.
Teď by se někdo mohl domnívat, že po takovém dni usnete jako zabití. Omyl. Pořád ještě jste v C2 dost vysoko, a i když nejste přímo zabití, tak alespoň přizabití – výlet nad 7000 není a nikdy nebyl moc zdravou záležitostí. Honza má špatné spaní a do toho vystrkuje růžky vítr, který teď začne Jindru s Alenou trápit naplno.
 |  |  |  |
 |  | ||
Ti, kdo znají mé předchozí články, asi tuší, že něco podniknu. Skupina kolegů se nahoře o den zpozdila. Abych tolik dní přímo ze stanu čuměl na Lenina a točil mlýnek, na to nemám. Fantasmagorické plány ze včerejšího večera se vytříbily do možného řešení:
Po snídani vezmu to nic, co mám, do batohu a skočím přes C2 do C3. Vzhledem k tomu, že mezi tím „nic“ je i spacák, zdá se to průchozí. V C2 přeberu své vlastní věci, které tam ještě zbyly v Alenině stanu. To ostatní je v cíli, v táboře C3. Když si přidali jeden vrcholový den, přidám druhý. Je to regulérní a do nastaveného časového limitu se ještě s jednodenní rezervou vejdu. Rychlé a v celku bezpečné. Pole trhlin je přijatelnou mírou rizika uvozenou početnými nulami za desetinnou čárkou.
Podobně, jako kdysi na Chan Tengri, ani zde neunikl při snídani fakt, že mám svých pár švestek sbaleno. Naštěstí jsem v kultivované společnosti, kde stačí podepsat revers. Rozhodnou podmínku lze popsat tak, že pokud potkám kolegy vracející se do C1, pak jsem se zpozdil a řadím zpátečku.
Jde to snadno a rychle. Možná 2x rychleji, než když jsem přes trhliniště hopsal napoprvé, nedostatečně aklimatizovaný, s těžkotonážním batohem a přivázaný na špagátě. Vyrazil jsem odhadem někdy kolem 9:40 a v C2 bych mohl nabrat věci možná kolem třetí hodiny. Pokud by nevznikl nějaký problém, v C3 mohu zakotvit za soumraku. Pokud by naopak vznikl problém, mám celou tu dobu ústupovou cestu otevřenou.
Dlouho byl svah prázdný, až v prudším úseku vidím sestupovat nějaký pár. Ptám se, jaký ten nedělní výlet je, ale jen se zasmějí a popřejí hodně štěstí.
Další setkání na sebe nenechá dlouho čekat. Vyšplháním prudkého úseku mám technicky nejvypečenější místa za sebou a najednou – Honza s Nasťou. Toho jsem se bál. Skutečně potkávám vracející se kolegy. Krátké seznámení se se situací odkrývá další problémy: Věci mám na příliš mnoha místech. Něco je přimícháno do batohů Honzy a Nasti, pak v C2 už nemá stan Alena, ale Jindra a ten nepoznám. Zásobárna mezi C2 a C3 nebyla nalezena, protože ji někdo „vyzobal“, v C3 něco je, ale bůhví co – rozhodně tam není ten můj stan. Je tam plně obsazený Alenin stan. Stupnice rizikoměru se dostává do červených hodnot. To opravdu, ale opravdu není situace vhodná k pokračování. I když jsem dříve pravděpodobnost nalezení zásob odhadoval na 97%, nějaký dobrák zařídil ty 3% skepse. Zdejší záchranné týmy bude možná zapotřebí rozšířit o mobilní týmy rychlosoudců-popravčích.
Po výborném obědě a pěti vodkách, kterými je oslavován konec sezóny, trávím odpoledne opalováním. Prý je teoreticky možné, byť nepravděpodobné, že by jindra s Alenou po výstupu na vrchol dokázali sestoupit ještě dnes.
Dnešek je už horší, než včerejšek. Asi to není úplná vypalovačka, protože povětrnostní podmínky nestačili zvrátit rozhodnutí sbalit se a vyjít v nemravnou ranní hodinu z teplého pelíšku směrem k vrcholku, ale dokázaly toto rozhodnutí zlomit cestou. Prý to nemělo daleko k vichřici.
Kratší utrpení zvolil Jindra, když se vrátil odněkud z půlky svahu mezi C3 a C4. Když se v 8 hodin hlásil Rustanovi, už byl sám. Kolem jedenácté hodiny je zpět v táboře.
Alena se přece jen ještě pokusila. Dostává se alespoň pod nůž, než se otočí k návratu. Rozhodnutí k otočce by mohlo dávat smysl dokonce i při její vytrvalosti. Její váha ji při silném větru staví do nezáviděníhodné pozice a z Honzova popisu si lze připomenout jeho obavy z traverzování „sjezdovkou“ právě v souvislosti s větrem. Zvláštní, že se dochovala právě její zmínka o spatření postavy celé v černém. Jinak žádný batoh, nic. Ptám se na kosu, ale to ten člověk prý také neměl.
 |  | ||
Batoh je jakž takž plný. V C1 bych asi zdechl nudou. Pasivní sledování vývoje nestačí a zde už je nafoceno vše možné. S Honzou a Nasťou po obědě sestoupím do základního tábora. Odpovídá to tomu, že samotný C1 je odklízen.
 |  |  |  |
 | |||
Jindra s Alenou by měli mít vrcholový den. Poslední pokus a poslední možnost šupnout na vrcholek zprávu. Ještě jednou mrknu na Pik Petrovského, zda jsem se v jeho hodnocení nezmýlil. Po půlhodinovém promýšlení všech možností před vrcholovou skálou a po jednom zastavení pádu mi nezbývá, než horu přejmenovat na Pig Perník. Během posledních dnů zmizela fixace poskytovaná sněhem a ledem. Sáhnete na skálu a její první vrstva vám zůstane v ruce. Chytnete to samé místo podruhé a odnášíte si druhou vrstvu kamene. S tím už nepomohou ani normální fixní lana. Jedině to tam trochu začistit dynamitem.
Stíhám se vrátit na oběd. Pokládám dotaz na okolní jezírka. Ano, jsme sice v 3,6, ale skutečně bývá jedno z jezírek užíváno ke koupání. I s Honzou a Nasťou strávím příjemnou část odpoledne na mé zatím nejvýše položené koupačce.
Večer nečekaně potkáváme Jindru s Alenou. Co se děje? Ukazuje se, že i když dnešek plánovali jako poslední možný vrcholový den, neustálý vítr na hřebeni toto odhodlání nakonec zlomil – ne, že bych se divil. Z toho čekání na příznivější podmínky, z přesunů mezi C2 a C3, ze sněhu, ledu, neustálého větru, některých strašidelných setkání (týpci, kteří jsou na horách už 42 dní, sbírají věci v lepším případě odložené a někteří už nejsou tak úplně normální) z toho by opravdu mohlo jednoho trefit.
 | |||
Zbytek věcí má být snesen na oslících dnes a odvoz do Oše by měl být zítra ráno. Je opar a mráčky se dnes dělají už dopoledne. Uvidíme, jak při tomto půjde koupačka v jezírku. Uviděl jsem. Skutečně bylo odpoledne ještě dost sluníčka a tepla.
 |  | ||
Doprava do Oše jde hladce. Cesty jsou suché. Po příjezdu je řešena drobná nesrovnalost v ubytování a poté je možné nahlédnout na onen největší trh této části Asie. Zatím se v doprovodu Jindry víceméně jen rozhlížím.
Zdejší program bude zahrnovat návštěvu Šalamounova trůnu a mauzolea v 50 kilometrů vzdáleném městě Uzgen. Tím bychom měli 2 zdejší nejvýznačnější památky vyčerpány.
Mezi trůn a mauzoleum se sice přimíchalo stěhování do jiného hotelu, ale pohodlně stíháme. Dokonce i bez nějakých turistických triků. Pro cestu do Uzgenu použijeme normální linku. Zdejší mikrobusy jsou vůbec pohodový systém. Na nějaký jízdní řád či místenky zapomeňte. Přijdete na stanoviště a za nějakých 15-20 minut jedete. Těch cca 50 km stojí kolem 20-ti korun.
Po návštěvě Šalamounova trůnu se podíváme na tržiště ještě jednou. Tentokrát nezůstanu u podívání a využiji příležitosti zvysoka nasrat na český (potažmo evropský) daňový systém. Běžný občan možná bere jako směrodatné procento daně z příjmu, sociální a zdravotní pojištění. Méně lidí si uvědomí, že ta pojištění škubou husu tak, aby moc nekejhala. Tím myslím jejich rozdělení na třetiny, aby 2 ze tří třetin byly před člověkem skryty. Jejich existenci na výplatce odhalí až položka superhrubé mzdy. No, a když už dostanete něco do rukou, tím danění teprve začalo. Nejznámější je asi DPH, ale není jedinou. Dost podstatná je spotřební daň na jednotlivé druhy energií. Uhlím počínaje, přes benzín a elektřinou konče. Takto nahonem mě nenapadne nic, co vyrobíte a dopravíte bez energie. Tím zdraží veškeré zboží na trhu a spotřební daň působí synergicky s onou DPH. Státní pijavice je za normálních okolností přisátá pevně, ale zde konečně mohu tu legislativu srolovat a nacpat jejím autorům do některého tělesného otvoru.
 |  |  |  |
 |  |  | |
Ještě toho troška bude. Pařba v Biškeku a prohlídka Istanbulu. Ale to hlavní už skončilo. I když se Jindra s Alenou snažili a zpráva je zahrabaná někde v hlubině C3, je třeba si přiznat, že to není ten původní záměr. Jako tečka za posledními léty to neprojde.
Tou lepší stránkou je, že lze brát letošní dovolenou skutečně jako dovolenou – zázemí v kempech, poznávačky a všechny ty věci okolo. S loňskem se to nedá srovnat.
 | |||
Návrat přes Istanbul.
 |  |  |  |
 |  | ||