Přechod Krkonoš 2010

Datum: 11.12.2010
Autor: Mapař

Přechod Krkonoš je každoroční akce, které se účastní velké množství lidí. Na tu letošní bylo přihlášeno 70 lidí (nejedná se o překlep – skutečně sedmdesát). Z toho důvodu byl k normálnímu velkému autobusu doobjednán ještě jeden menší pro 25 lidí. Ale co se nestalo: Nemalá část přihlášených po zhlédnutí předpovědi počasí najednou „byla na antibiotikách“. Ne, že by zimní Krkonoše byly bůhvíjaká sranda (http://www.mapar.cz/articles/20081213_dovolena/index.html), ale zpátečku tentokrát řadí dost lidí.

Je to jednoduché: Po odhlášení na poslední chvíli se prachy za již objednaný a přistavený autobus nevrací a je v nich všude spousta místa. Eskorta, která by dotyčné z vyhřátých postelí dovedla až na to sedadlo, letos ještě není vyřešena. Snad příští rok. Autobus odjíždí v 6 hodin. Lze si tedy představit 2 postavy v dlouhých kožených pláštích, jak ve 4 hodiny ráno zazvoní u dveří (samozřejmě za přítomnosti zámečníka) a pána domu vyzvou, ať se rozloučí se svými nejbližšími, protože bude odveden na přechod Krkonoš.

Kdybych to měl brát symbolicky, tak včerejšek myslím důstojným způsobem splňoval představy o poslední večeři. Dojem ze 7 chodů v restauraci Alcron v kombinaci s polední kachničkou v Hybernii by mohl chvíli vydržet. Na přechod Krkonoš se balím poměrně pečlivě, protože vím, jaké dokážou být Krkonoše sviňské pohoří – především na hřebenech. Ale po všem, čím vším jsem v minulosti nějak prolezl, si dovolím až moc ležérní přístup a pár chyb udělám. Tou nejvýraznější je dopuštění spánkového deficitu, protože v kritičtější situaci by taková „maličkost“ mohla rozhodnout. Na letošním přechodu Krkonoš tím figurantem naštěstí nebudu já. Bude jím někdo jiný, ale to bych předbíhal.

Den první - sobota:

Pouhých několik hodin po večeři se během cesty do Harrachova snažím dospat. Moc se to nedaří. Z mapy tak zhruba vyplynulo, že z Harrachova máme vyjít někudy po modré. Skutečně po modré vyrážíme, ale po pár kilácích se dozvídám, že opačným směrem, než byl ten předpokládaný. Ale dobře. Vyřešilo to záhadu cesty bez značených odboček a navíc je to přímější.

Na cestě jsou mimo skupiny ostřílených borců i zahraniční účastníci, kteří se letos poprvé setkávají se sněhem. No nevím. Myslím, že by bylo něžnější je někdy v létě dokopat na nějakou čtyřtisícovku v Alpách. To by mohl být relativně dobrý základ pro zimní přechod Krkonoš. Pak tu je naopak dost známých tváří. Například Aleš, Karel a Karel, Laďka, Štěpánka, atd.

Letos bude přechod Krkonoš opravdu zimní. Možná ještě zimnější, než zimní. Na celkem netknutý podklad má během tohoto víkendu napadnout 70 cm sněhu. Povrch znemožňující nějaký delší pohyb jen tak v botách v neprošlápnutém terénu. Ač běžky v normálním případě moc nemusím, tentokrát po nich (v pudu sebezáchovy) sáhnu. Najdou se i účastníci využívající sněžnice. Těžko říct. Na delší trasy mi to přijde docela odvaz. Sám mám běžky se šupinami. Ty sice moc nejedou, ale zato zabírají ve stoupáních – a to je přesně to, co se po nich tentokrát chce.

K prvnímu samostatnému rozhodnutí dochází na rozcestí Krakonošova snídaně asi 2 km pod Voseckou boudou. Nacházím zde skupinu (jednu z mnoha), kde se na rozcestí řeší, kterým směrem se vlastně vydat. Je zde dost protlačován směr po modré na Labskou boudu, protože tam je alespoň nějaká stopa. Podobná vzdálenost je k Labské boudě přes Voseckou boudu. Protože mi zevnitř v tomhle mokrém počasí vlhne oblečení a snažím se co nejrychleji dostat do větší zimy, odbočuji po žluté na Voseckou. Mohl bych si to možná ještě rozmyslet, ale jistě uznáte, že po autoritativním „Mapaři, stůj“ už není cesty zpět. Na světě je jen jeden jediný člověk, který mi to může nařídit.

Cesta je ještě netknutá. Aby ne, když vítr se sněhem stopy během pár hodin zahladí. Cestou po modré jsem viděl běžkařskou stopu odbočující vzhůru. Při kontrole dle mapy se ukazuje, že tato cesta se stopou by se měla napojit na zelenou a ta se spojuje se žlutou na rozcestí Na pastvině. Doufám v nejlepší, protože produpávat čerstvý sníh je opravdu záhul. Na pastvině zjišťuji, že budu i nadále dupat jako králík, protože sem žádná stopa nevede. Mysl se upíná k plánu B: Pokud dostatečně fouká, hřeben Krkonoš by mohl být pokryt slabou vrstvou umláceného sněhu. Ten by umožnil rychlý postup na západ. Vítr jde naštěstí od západu, takže by mohl dost pomoci.

U liduprázdné Vosecké boudy chvíli zaváhám mezi vystoupením na hřeben a cestou po zelené. I zde dost fouká a zelená působí celkem sjízdně. Pokračuji tedy po ní. Obdobně se rozhoduji ještě jednou a naposled u pramene Labe. Krátkou chvíli postupuji po žluté směrem na hřeben. Žlutá je navzdory odkryté poloze v takovém stavu, že rezignuji na hřebenovku a vracím se zpět na zelenou, abych pokračoval k Labské Boudě. Když v tom … Plná cesta běžkařské pěchoty razící stopu. Samozřejmě naše skupina. Kdo jiný by tam v takové psotě byl. Laďka se jen zeptá, zda jsem šel po hřebeni. Po pravdě přiznám, že ne a s jistým pocitem úlevy zapadám do davu. Za těchto okolností snad bude možné si ten přechod Krkonoš konečně odškrtnout. Zachytil jsem později nějaké pochvalné řeči o tom, že cesta, kterou lidé v čele skupiny zdolávali, už nebyla panna, protože jsem ji předtím trochu vojel. Inu - dle vkusu.

Společně se dostáváme na rovněž liduprázdnou Labskou boudu. Ani se mi nechce věřit, že by tohle monstrum schopné sloužit jako protiatomový kryt mohlo zůstat opuštěné jen kvůli zimě. Ale je. Od Labské pokračujeme na Martinovku. Tam si také konečně něco dáme. Při prohlídce účtu je to jasné. Při 30 korunách za jediný čaj by personál jistě šel rád do šichty třeba bosý v metrové závěji proložené skleněnými střepy.

Další krátká zastávka bude u Špindlerovy boudy. Nastává soumrak. Zde se část z nás pouze schází, ale dovnitř nejdeme. Ještě o několik hodin později dostanou události výraznější spád, ale zatím je vše v klidu. Stav je takový, že z celé skupiny pokoušející se o přechod Krkonoš jsou větší či menší podskupiny rozeseté po mnoha kilometrech trasy. Je tomu tak vždy. Takový dav pohromadě neudržíte a ani by to nebylo účelné. Každý má své tempo, případně nějakou svoji modifikaci trasy. Někteří na Luční dojdou, někteří zmizí dřív. Samozřejmě není nějak vhodné, aby se i ty menší skupinky nějak moc rozpadaly. Hlavně v případě, že za nimi už nejde nikdo další.

Stoupáme od Špindlerovky a pokračujeme na východ k Luční boudě. Už nijak moc nečekám. Jednou nohou jsem na hřebeni Krkonoš a druhou v Hajanech. Nastřádaný spánkový deficit se už dost ozývá, tak mažu do boudy. V batohu mám sice dobrý spacák, ve kterém by se to tady dalo přečkat, ale průser by nastal ráno: To, co mám na sobě, jsou už jen mořské řasy. Dvě věci by je mohly přes noc ochránit před zmrznutím:

Nakonec se po nekonečném prodírání klečí provázeném kvantem nadávek (Ježíšek asi nebude) objevují světla Luční boudy. Zapadám dovnitř, setkávám se s částí skupiny, neřeším, lehám na batoh. V mailu sice byla instrukce, jak je to zde s rezervovaným ubytováním, ale na to už jsem zapomněl. Dopis připomíná Laďka, která je zde zanedlouho a pomůže mi s přihlášením. Po rozložení spacáku už opravdu jen nezbytné minimum. Mám vlastní baštu, pro kterou stačí natáhnout ruku a nehnat se do žádné restaurace. Jen se pokusit nechat nějak schnout oblečení, opláchnout vlka (už chodím, jako bych měl plné kalhoty), sníst pár sušenek, napít se a spát. Nabídky čaje jsou milé, tak alespoň v rámci fair-play upozorňuji, že mám vlastní.

Teď, když jsem čtenáře navnadil a uvedl do situace, mohu začít popisovat něco vážnějšího. Večer se ozývají nějaké zmínky se jménem Jeff (jeden ze dvou organizátorů této akce), něco a tom, že někde bloudí a o 50-ti lidech, kteří ho hledají. Asi si dovedete představit, že tohle vzbudí jistou pozornost. Poměrně záhy se ozývá hláška o tom, že Jeff sestoupil dolů a je u jakési chaty. Pufff – tak tohle dopadlo dobře.

Chyba lávky. Večírek teprve začíná. Jak se to celé událo?

Jeff zvolil cestu přes hřeben. Nebyl sice sám, ale skupina byla menší, pohybovala se v těchto končinách docela pozdě, začala se trhat a navíc byla tou poslední. Kombinace nic moc. To by ještě mohlo jakž takž normálně vyjít třeba alespoň na tu Martinovku. Ale jen, pokud nenastane nějaká neplánovaná, případně neplánovaná neplánovaná událost a nepůjde to celé do kytek. Jeff zůstává vzadu a občas si dá čouda. Někde na rozcestí červené a modré usuzuje, že už to přece jen časově trochu přeťápl, že na těch hřebenech je dnes kurva hnusně a zdržovat se zde moc dlouho může být „bezbolestná“. Rozhoduje se tedy k sestupu.

Perfektní. K Martinovce to může být asi kilák z kopce a na lyžích není moc co řešit. Tím zdržením tedy máme neplánovanou událost odbytou. Teď můžeme konečně přejít k té neplánované neplánované. V té chvíli už Jeff komunikuje s horskou službou. Tahle reakce není nijak divná, když budete vědět, že mu v bateriích čelovky došla šťáva. Pořád se však může pohybovat dál, i když víceméně naslepo. Později v této gamese přejde na pokročilejší level s tím, že i možnost pohybu bude dost omezena, ale to bych předbíhal.

Konečně uvidí světla Martinky a telefonem posílá echo. To je asi ta zpráva, o které se večer mluvilo. Pak ale nastává něco divného: Po dalším kusu cesty světlo mizí. Nezbývá než zkusit držet směr. Mohli tam zhasnout, může to být za terénní nerovností nebo něco takového. Nic. Hlavním výsledkem je, že se ocitá někde v pytli mimo cestu. Na ni tak jako tak bylo bez čelovky prd vidět.

Ty „drobnější nepříjemnosti“ tedy máme za sebou a můžeme přejít k něčemu pořádnému pro uspokojení potřeb běžného čtenáře: Jeff se nyní pohybuje někde mezi Martinkou a Labskou boudou v cca 70 číslech netknutého sněhu někdy pozdě večer několik set metrů pod značenou cestou, má jen velmi zběžnou představu, kde přesně je, světlo žádné, špatný signál ve kterém rychle dochází baterie mobilu, žádné věci k bivakování a směr jeho dalšího pohybu kříží několik potoků…

Jeden z nich tomu nakonec nasazuje korunu. I když sněhu by mělo být dost, zde se pod Jeffem propadá. Na zahájení plavecké sezóny ten potok sice nestačí, ale k dosavadním problémům se přidávají mokré boty, kalhoty a mokré… vázání. Lze si tak zhruba představit, že sundání lyží je po této události docela nutné. Potřebujete z té díry vylézt, alespoň trochu něco dělat s vodou v botách a ponožkách atd. Až to vyřídíte, tak byste ji možná rádi také nasadili. Přece jen jste v hlubokém sněhu, a kam se v něm chcete dohrabat? Respektive, kdybyste věděli, kterým směrem. Nasadit se zamrzlým vázáním zcela pochopitelně nejde. Game over. V tomhle sněhu lze tak nanejvýš stát a čekat na rozednění.

Horská služba mezitím dělá, co může. Projíždí tam kdejakou cestu a skutečně se dostává na dohled od Jeffa. Průser je v tom, že ten „dohled“ je poněkud jednostranný. Jeffa může krom nepromáchaných částí oblečení hřát vědomí, že se o něj někdo zajímá, protože vidí světla horské služby. Ale tím podíváním to také končí. I když sám řve, jak jen to jde (to si asi dovedete představit) nepřekřičí vítr a zvuky motorů. Čelovku má vybitou a mobil nakonec také, takže mu ve finále nezbývá nic, čím by mohl dát o sobě vědět.



Na Pankráci se setkáváme.V Harachově vystupujeme. Moc hezky není ani zde dole.

Den druhý - neděle:

Jaké tedy bude „konečné řešení“ Jeffova problému? Nelze prakticky nic. Předchozí spatření horské služby naznačuje, že je někde poblíž cesty. Pokud se někam pohne (i kdyby to nakrásně bylo dolů), vzdálenost k obydleným místům je v těchto sněhových podmínkách a bez lyží značná. Pokud si bez spacáku lehne (třeba i do nějakého záhrabu), sníží výkon bazálního metabolismu, tělo začne „odpojovat“ prokrvení končetin, aby ochránilo životně důležitá centra ... Možnost také nic moc. A že nutkání by bylo. Zbývá to poslední, co dává nějakou naději. To samé, co v Pánovi prstenů: Zůstat stát a bojovat. Rozednění do toho celého snad vnese trochu světla a ukáže cestu z téhle hromady sraček. Je třeba několik hodin vydržet. Na dorážku promokl i zbytek cigaret. Jen zapalovač funguje – což by mohlo být v dosahu chvojí také řešení.

Místo toho si Jeff po zbytek noci spořádaně coby uvědomělý návštěvník národního parku osvěžuje slovník sprostých slov, jako by z něj měl po rozednění dělat státnice. Dle jeho vlastních tvrzení to příjemně hřeje. Docela bych tomu věřil. Když ho ráno v 8 hodin konečně nalézá horská služba, má jen lehký náznak omrznutí prstů. Prý ani ne stupeň 1. Je to někde v blízkosti Labské boudy. Tak blízko, že ta by i v tomhle stavu byla dosažitelná.

Naprostá bomba. Když po probuzení zjistím, že tím sestupem to neskončilo a byl nalezen až v 8 ráno, tak v duchu vidím havrany. Dodatek, že Jeff žije, je naprostým a příjemným překvapením. Vzápětí se ukazuje, že novináři byli skoro rychlejší, než horská služba. Mezi záchranou a článkem to bylo dost natěsno:

http://www.novinky.cz/krimi/219401-horolezec-zaostal-za-skupinou-musel-preckat-chladnou-noc-v-labskem-dole.html

Zbývá dokončit ten přechod. Přehoupnout se přes nedalekou Sněžku a mazat dolů vypadá na první pohled, jako ta nejjednodušší věc na světě. Kapitánka Laďka ve snaze zvednout morálku posádky hlásí dobré větrné podmínky. Akorát se zapomíná zmínit o dvou věcech: Zatímco včerejší údaj je v kilometrech za hodinu, ten dnešní v metrech za sekundu a to ještě po vydělení dvěma (na vrcholu Sněžky možná číslem e). Vítr tedy bude příjemných 14 km/hod…

Tohle samozřejmě praskne hned, jakmile z té díry vystrčíme nos. I tak podmínky na svahu Sněžky překvapí. Přechod Krkonoš je rok od roku čím dál větší underground. Jako naprostý základ pro absolvování této akce bych viděl alespoň tak 3 nebo 4 čtyřtisícovky v Alpách. Sám jich mám 5, jednu „pětku“, na jedné sedmičce do cca 6,6, ale tahle zimní Sněžka je stejně největší vývar.

Pro takovou zběžnou představu: Jdu po hlavním chodníku nahoru a nezbývá mi, než si uvolnit ruce a pečlivě přivázat běžky na batoh. Vítr se mnou totiž mlátí tak, že by se mi při nějakém pádu mohly vysmeknout a pak budu mít velký problémem při sestupu. Další příklad: Mých 80 kilo je v posledním úseku cesty doslova vytlačeno větrem do kopce. Jen koriguji směr. Komu je i tohle málo: Pouhé použití WC je na Sněžce zpoplatněno 5-ti Zlotými. Přesto tam není jediný člen personálu, aby ty poplatky mohl vybírat.

Shromažďujeme se v opuštěné restauraci. I když je Laďka otrlá horolezkyně, tentokrát mám určitý důvod k obavám. Jak s jejími cca 50-ti kily musí cvičit ten vítr, když s mými 80-ti dělal tohle? Samozřejmě jde v doprovodu těžší váhy, což přece jen trochu uklidňuje. Zanedlouho se ve dveřích objevuje její rozzářená tvář obalená vrstvou námrazy. Laďka v dobrém rozmaru komentuje tohle počasí a za chvíli vymýšlí zbytek cesty.

Kamínka to zde vytápějí mírně nad nulu, aby nezamrzla voda. Po předchozí procházce „trochou průvanu“ se zde řeší nejvhodnější sestupová cesta. Nevysloveným podtitulem této diskuse mi přijde, jak se odtud se zdravou kůží dostat.

Výsledek: Dolů po žluté, za chvíli jsme v lese, odbočit na zelenou. Tím se vyhneme hřebenu. Od Jelenky pokračujeme na Pomezní Boudy nejlépe po žluté.

Bereme roha. Sestup po jižní straně k odbočce na zelenou ohromě pomohl. Vítr samozřejmě je, ale proti stavu na hřebenech slabá hra. Zpočátku se po zelené snažíme převážně jít, ale zanedlouho nasazujeme lyže. Ti, co mají sněžnice, zde samozřejmě vyměňovat podvozek nemusí. Prostě jdou. Celkem v klidu se tak dostáváme k Jelence. Pár pádů jistě, ale na běžkách je tohle vždy. Navíc mám nasazenu cyklistickou přilbu, což vzbuzuje trochu veselí. Na druhou stranu: Při setkání s nějakým neodbytným stromem může přijít vhod. Včerejší vlk začíná na oněch místech opět dost kousat. Už se moc do ničeho nepouštím. Jen odtud co nejdřív vypadnout.

Na Jelence poslední teplá bašta tohoto výletu. Autobus má být přistaven na 16:00 a přibližně to i vychází. Jen ho ještě na točně vystrčit ze závěje.

Cesta probíhá v příjemné společenské atmosféře. Mimo jiné jsou předčítány nejzdařilejší komentáře článku o zmizení Jeffa – teď, když to dobře dopadlo. Zvláště při těch o navázání skupiny lanem, se řeže celý autobus. Také tam byla jakási zmínka o adrenalinu při dobývání osmitisícovek – kurva, kolik má ta Sněžka doopravdy? A podobně. Jeffa zanedlouho vyzvedáváme z vinárny, kde dokončoval léčebný postup. Když na benzince dáváme pauzu a Jeff se chvíli zdrží, rozvíjí se diskuse o tom, jací jsme kamarádi, když ho na onu místnost necháme jít samotného bez navázaní na splachovadlo.

Zatímco do Krkonoš jely 2 autobusy, vrací se jeden. Ale to bylo jen slabou účastí. Nic dalšího v tom nehledejte. Těšíme se na Vaši přihlášku k příštímu ročníku. Možná už půjde sehnat někde v sekáči ty dlouhé kožené pláště.

Crrr.
Crrr.
„Prosím kdo je? Co tak v noci? Něco se stalo?“
„Prý máte nějaké potíže. Přišli jsme pro vás.“
„Ale vy nevypadáte jako doktoři...“
„To teď není důležité. Máte 15 minut ke sbalení výbavy na přechod Krkonoš. Pevná linka je odpojena a signály operátorů rušeny. Nevyužijete-li na balení celých 15 minut, můžete zbytek využít na rozloučení s rodinou.“
...



ráno na Luční bouděNa Sněžce dáváme krátký oraz.Na Sněžce dáváme krátký oraz.Na Jelení boudě máme poslední teplé jídlo výletu.
Na Pankráci se opět rozcházíme. Jeff je zde s námi.Na Pankráci se opět rozcházíme. Jeff je zde s námi.Na Pankráci se opět rozcházíme. Jeff je zde s námi.