Přechod Krkonoš

Datum: 13.12.2008
Autor: Mapař

Někdy po půl šesté vycházím na Pankráci z metra. Vedle mě je slečna s batohem, v pohorkách a s balíkem, který vypadá jako běžky. Ptám se na přechod Krkonoš a ono opravdu. Nevíme, kde přesně má stát autobus, tak ranní tmou sledujeme jiného osamělého běžkaře. Za křižovatkou se ukázalo, že několik dalších lidí sledovalo nás. Nakonec potkáváme někoho, kdo zná přesné místo nástupu.

Původní záměr dospat v autobuse bere zasvé. V částečné dřímotě sleduji tříhodinovou diskusi, ve které se Laďka výjimečně nedostává ke slovu.

U Pomezní boudy opouštíme autobus. Zatímco většina lidí má běžky, několik dalších včetně mě volí tradiční podvozek z pohorek. V té chvíli ještě nevím, že tato akce horolezeckého klubu podporovaná autobusem z cestovky Adventura se dá za „příznivých“ klimatických podmínek srovnat s mnohem nákladnějšími zážitky na Alpských čtyřtisícovkách. Sněžka je malá, ale snaživá. K Jelení chatě byla cesta pohodová. Pak už by na odkrytých hřebenových místech přišly vhod i brýle a má oblíbená „bankovní“ kukla.

Sedím s několika dalšími lidmi ze zájezdu v restauraci na vrcholu Sněžky a čekáme na svoji nezdolnou vedoucí. V té chvíli ještě nevím, že někteří juniorští účastníci přechodu v ubíjejícím větru výstup vzdali a Laďce nezbylo, než se vrátit s nimi. Nakonec se doptám na lidi jdoucí dvoudenní variantu přechodu a vyrážím s nimi.

Dle předpovědi a sněhového zpravodajství má být na hřebenech středně zasněžená ledová krusta přijatelná pro pěší pochod. Víceméně to odpovídalo. Přijatelná byla, ale nic víc. Občas se propadáme nebo boříme v závěji. Jasným dnem duje ostrý vítr z jihu dosahující v nárazech i stokilometrové rychlosti. Díky nesenému sněhu to má při zemi stejný efekt jako mlha. Párkrát zaměřím fotoaparát proti větru směrem k zapadajícímu slunci. Den se mění v šero dlouhého zimního večera. Máme před sebou ještě několik kilometrů po šikmé zledovatělé plotně severního svahu Krkonoš. Vítr ani na okamžik nepolevuje a snaží se nás vytlačit do Polska.

Až ke slunečním skalám jdeme víceméně na dohled od sebe. Na nejšikmějších místech se začínáme trhat. Když se otočím, zjistím, že dvě děvčata za mými zády jsou mimo dohled za závojem neseného sněhu. Až mi někdo zmizí v létě v parku uprostřed města cestou z pizzerie do kavárny, nechám to plavat. Ne tady, ne teď. Řvu na dvojici před sebou a doufám, že překřičím vítr. K mé úlevě se ochotně zastavují a čekají na ostatní. Jak se ukázalo – naštěstí. Aniž by to kdokoliv z nás tušil, v zadu se začalo odehrávat bezmála jedno z těch dramat, kterými horská služba straší neukázněné turisty.

Olinu a Máju jdoucí vzadu doprovázeli dva psi. Ti jsou po celou dobu bez jakéhokoliv neprofuku kombinaci mrazu a větru a trápí je led zamrzající v tlapkách. Tak se stalo, že na jednoho z nich to bylo příliš. 26-ti kilové mírumilovné zvíře zalehlo do sněhu a jen apaticky čekalo, až přijde konec.

Co uděláte? Co uděláte v situaci, kdy jste načatí předchozí cestou, šije do vás ledový vítr, do nejbližší chaty jsou to kilometry přes závěje a šikmé ledové plotny a před očima vám umírá věrný přítel, který má mezi třetinou a polovinou vaší vlastní váhy?

V tomto případě se svého psa pokusila nést. Smekám. Zjevně nejsem mezi žádnými béčky. Ale i pokud by to vydržela, má slušnou šanci se po několika hodinách připotácet na chatu už jen s mrtvým tělem na ramenou.

Po chvíli čekání se Kuba rozhoduje vrátit pro zmizelá děvčata. V bílé tmě tak mizí z dohledu třetí člověk a na mobilu ani čárka signálu. Využívám posledních zbytků světla, abych si prohlédnul svah vedoucí do Polska. Je možným únikovým směrem z hřebenů, tak na něm hledám jakýkoliv pohyb. Čekám se čtyřmi zbylými. Minuty plynou. Po chvíli, která se některým vlekla jako půlhodina, se z již šedivé opony sněhu vynořuje Kuba a oznamuje příchod děvčat. Teprve po další chvíli se objevuje i s děvčaty nesouc vysíleného psa.

Co dál? Pes do bundy a nést kolem krku? Zpočátku to tak vypadá, ale bunda prostě není šitá na psa. Nesení téměř bezvládného zvířete je pak zhruba podobné jako nesení pytle obilí. Před očima mám apatického zmrzlého psa, kterého bunda téměř nechrání a na zádech batoh s variabilním objemem 60 až 100 litrů. Jen přeskládat obsah a povolit popruhy. Ptám se na váhu psa, ale to je zbytečná starost. Zbytek skupiny se zaradoval natolik, že po přeskládání věcí a ubytování psa v batohu mě po zbytek cesty nikdo k nesení ničeho těžšího už ani nepustil. No dobře. Dokud se drží na nohách, proč si to nenechat líbit? V nesení psa se dva nejsilnější střídají a cesta ubíhá prakticky normálním tempem. Zanedlouho se ze tmy vyloupnou hřejivě působící světla Špindlerovy boudy.

Zbývá cca 2,5 km. Asi po hodině opouštíme teplo Špindlerovy boudy a vydáváme se k cíli dnešní cesty. Pes jde s námi. Je až neuvěřitelné, co s tím zvířetem dokázala provést chvíle odpočinku. Když jsem před Špindlerovkou viděl hlavu čouhající z batohu, připadalo mi, že se vzpamatovává již od okamžiku, kdy do něj po několika hodinách konečně přestal mlátit ledový vítr. Na chatě jsem se mu pokusil pomoci jednou sladkou sušenkou. Navrhl jsem i Enervit, coby rychlý zdroj glukózy, ale to u paničky neprošlo ;-) Tentokrát jdeme po cestě projeté rolbou a rychle se dostáváme do cíle na Novopacké boudě.

Čas nemáme nijak špatný. Budou přicházet další lidé, kteří se předtím „zasekli“ na Luční boudě. Hlavně má přijít i ten, kdo místo Laďky přinese peníze vybrané na ubytování. Svorně tedy doufáme, že nepadne cestou.

Na chatě probíhá po večeři degustace přinesených nápojů a různé společenské hry. Nejsem moc večírkový typ. Ostatně v pátek už jsem jeden večírek měl – a hned po něm Sněžku. Jdu spát a slyším něco o tom, že ti mladí dnes nic nevydrží. Pojal bych to tak, že uvidíme ráno. Je až nechutné, jak musím mít vždycky pravdu: Ráno je batoh vysušený. Oblékám se připraven na další porci kilometrů ve vichřici a vzápětí se dozvím, že rada starších a společensky unavenějších mezitím stačila přesměrovat autobus z Harachova do Špindlu. Ten máme pár kilometrů přímo z kopce, takže běžkaře čeká už jen „náročný sjezd“.

Někteří si zajedou alespoň kolem Bílého Labe, ale tam by mi běžkaři okamžitě zmizeli. Z možností tak zbývá nanejvýš potupně sejít s pěšími dolů, nebo potupně sejít s pěšími dolů. Tady letošní příběh o přechodu Krkonoš končí. Navzdory zkrácení docela zajímavá zkušenost.

Nejsem jediný, kdo fotil. Dobré fotky a dokonce z více ročníků najdete na adrese http://www.asu.cas.cz/~shrbeny/pic/hory/pk/.