 |  |  |  |
 | |||
Datum: 12.10.2008
Autor: Mapař
Zpočátku to vypadalo, že na dnešní vyjížďku pojedeme jen ve dvou lidech. Respektive v jednom: Tomáš totiž tvrdí, že tu nikdo není a že já jsem inventář. Chvíli si společně postěžujeme na jednoho kreativního kolegu, který často navrhuje trasy vedoucí neznámým směrem (tj. neznámým i pro něj), takže do míst vzdálených 20 minut jízdy lze jet i hodinu. Ve chvíli, kdy už jsme po akademické čtvrthodince našlápnutí k odjezdu, přijíždí Radek s návrhem trasy.
Původní záměr jízdy za Lamplberk je nahrazen plánem na jízdu na Hardegg přes cesty vedoucí hlouběji Rakouskem. To nezní špatně. Zvlněná krajina kolem Podyjí je hezčí, než roviny a pole ve směru na Jaroslavice. Krátce po přejezdu hranic se šedivý příkrov trhá a otevírá se pohled na „štíty hor“ mizející ve zbytcích mraků.
Vzhledem ke snaze o využití polních a lesních cest se nedaleko obce Mitterretzbach ocitáme mimo zamýšlený směr. Cesta sice vede nahoru, ale stáčí se příliš k severu. Radek na první odbočce zahýbá doleva v domnění, že to bude to pravé. Stoupáme tedy po ní a po několika desítkách metrů se ocitáme uprostřed ohrazeného palouku. Místo vypadá, jako past na divočáky: Stačí je tam nahnat, zavřít ohradu a začít to kosit kulometem. No nic. Sestupujeme k rozcestí. Od něj pokračujeme ve stoupání po zelené a na další odbočce opět doleva. Po dalším kusu prudkého stoupání cesta opět končí. Tentokrát u chaty. Radek nezaváhal, sesedl z kola a začal ho vést dolů skrz roští směrem, kde zhruba v kilometrové vzdálenosti tušil silnici. To už nerozdýchal ani Tomáš (prý musí být v pondělí doma) a celá dvoučlenná Radkova posádka se chystala vysadit svého kapitána uprostřed hlubokých rakouských hvozdů. Nakonec se dohodneme na sjezdu zpět k Mitterretzbachu a napojení na silnici. Poslední část tohoto záměru byla trochu kostrbatá, ale jedna zkratka vinohradem a průchod kopřivami vše napravil.
Trochu děsila představa, že by zbytek cesty na Hardegg měl vypadat podobně, ale pak už se jelo dobře. Snažil se k nám dovolat Vlasta Boček, ale to už jsme příliš daleko na společné svezení a ještě pod nesprávným operátorem.
Netrvá ani tak dlouho a překročíme Dyji ve směru na Čížov. Po včerejších 100 kilometrech celkem snadno vyhladovím, tak je U Švestků správná chvíle na dvojitého brabčáka. Během posezení slyším nepříliš lichotivá mínění o způsobu zorganizování zabíjačky v Podmolí, kde se podle očitých svědků stály půlhodinové fronty téměř na všechno, takže se tam o pořadí bojovalo i ručně. Také prý po západu slunce nebyly žádné ohně či plynové hořáky na vyvolání dojmu tepla. Nemohu posoudit. Když jsem se v sobotu tudy za tmy vracel od Suchých skal, našel jsem už jen hrstku lidí kolem jednoho ohně.
V Mašovicích se setkáváme s Vlastou a chvíli se zdržíme. Tomáš mezitím odjíždí domů, tak se přes Šafářku vracíme v jiné sestavě. Čirou náhodou se potkáváme s Přibylovými. Petr si může konečně vydechnout. Jeho dnes kletba opustila a přešla na mě: Snad deset či patnáct minut po setkání házím v Gránicích hodně nepříjemnou tlamu. Zdánlivě se nic nedělo a najednou z ničeho nic ve zlomku sekundy leštím pravým bokem kamení na krátkém erodovaném úseku cesty. Nějakým záhadným způsobem se mi pravou rukou povedlo zpomalit z 20 na 0 km téměř okamžitě. Nejvíc to odneslo rameno, ve kterém se vše tahalo a kroutilo. Kosti se naštěstí zdají být celé, ale i tak neunesu v pravačce ani půllitr limonády.
Závěrem bych tedy poděkoval Vlastovi a Radkovi za pomoc v této nemilé chvíli a doufám, že bych za jeden či spíše dva týdny mohl zase jet.
| | | |
| |||