Kavkaz a Elbrus

Datum: 30.06.2007
Autor: Mapař

• Na Šeremetěvu jsme před 1 hodinou místního času. Nalézáme automat na výměnu peněz a navzájem se hecujeme, kdo tam první strčí eura. Naštěstí funguje. Akorát se mu některé bankovky nelíbí, tak je místo výměny vrací zpět.
• V Moskvě přečkáváme čas na mezinárodním Šeremetěvu 2 pod eskalátory. Ráno se přesunujeme na vnitrostátní Šeremetěvo 1, ze kterého poletíme do Minerálních vod. Vašek naštěstí nezná místa odjezdů autobusů aeroflotu (jsou zadarmo), takže se nezdržujeme čekáním a svezem se prvním autobusem, který je k dispozici. Osobně by se mi nechtělo čekat s bágly před letištěm kvůli 15 rublům.
• Órió, startujem... Letadlo není z největších, ale hlavně že letí. Do minerálních vod jsou to dvě hodiny nad nekonečnými lány ruské obilnice.
• Minerální vody. Chvíle napětí, zda dorazila i zavazadla. Naštěstí dorazila.
• V Minerálních Vodách se poprvé setkáváme s průvodkyní Laďkou, dvěmi neodbytnými žebračkami (těm pro jistotu vůbec nerozumím. Když mi ukazují na kapsy, tak z nich vytahuji použitý kapesník.) a první silniční kontrolou kombinovanou s kontrolou dokladů. Laďka potvrzuje, že ve srovnání s veškerým papírováním je pro ni Elbrus všední výkon.
• Po první noci a prvních raních kaších a karbenátcích v Alplageru Elbrus si jdeme do stejnojmenného městečka vynahradit váhový limit pro leteckou dopravu: Chleby, sýry, různé tyčinky... V blízké budoucnosti budou mít velký význam hlavně hořké čokolády a to pro téměř celou výpravu.
• Klasická adventurácká sestava průvodců po vzoru Džedájů - mistr a učedník. Ostřílenou cestovatelku Laďku doprovází Václav. Ten má rovněž řadu zkušeností z Ruska. Krom průvodcovství byl na několika studijních pobytech v Moskvě. Jsme v dobrých rukou.
• Do městečka je to asi 4 km.
• výhled ve směru na Čeget
• na nákupu v městečku Elbrus
• na nákupu v městečku Elbrus
• na nákupu v městečku Elbrus; Severojižní orientace toto zrovna není.
• Laďka vidí můstek přes ledovcovou trhlinu na Gumači. Dlouhou dobu marně hledám Golden Gate. Teprve z ukázky na fotografii vyplynulo, že mostem je nejužší místo trhliny.
• výlet nalehko k čelu ledovce Šelbda; Na druhé straně potoka má být prezidentská chata.
• výlet nalehko k čelu ledovce Šelbda; Cestou tam mírně sprchlo, cestou zpět už víc.
• výlet nalehko k čelu ledovce Šelbda
• výlet nalehko k čelu ledovce Šelbda
• výlet nalehko k čelu ledovce Šelbda; Čelo ledovce v pozadí.
• výlet nalehko k čelu ledovce Šelbda; Čelo ledovce v pozadí. Kolem pohraničníků jsme prošli tentokrát bez kontroly.
• Konečně balíme na těžko. Po obsazených záchodech, polykání živočišného uhlí a shánění dalších čokolád procházka prospěje. Podle Laďky to buď bylo stravou Aeroflotu nebo utkvělá představa. Je zajímavé, kolik lidí má při pohledu na raní karbanátky a bohatě maštěnou kaši nějaké utkvělé představy. Laďka mezi nimi není - do ní ty kaše padají, jak vápno do míchačky.
• Večer z postele fotím objednávání pletených dárků. V té chvíli ještě nikdo neví, že zůstane jen u objednávky. To děvče musí dvakrát denně otevřít závoru před Alplagrem, takže nemá čas na pletení.
• S plnými batohy vyrážíme na první tábořiště. Je pod mrakem a dobře se jde.
• Procházíme kolem děla na odstřelování lavin. Je namířeno tak zhruba do prostoru prezidentské vily. Atentát na Putina by nemusel být tak složitý. Stačí jeden ožralý střelmistr.
• první zastávka cestou k tábořišti; Přesunujeme část jídla a pití z batohů do žaludků.
• Míříme dál směrem k ledovci Baškara.
• Míjíme opuštěné kontrolní stanoviště. Vojáci se nejspíš přesunuli do míst s lepším výhledem. Tady by je nějaký záškodník mohl porostem obejít.
• květy
• pitná zastávka
• pitná zastávka
• pitná zastávka
• Cesta k tábořišti je místy trochu komplikovanější, ale ve srovnání s poskakováním na ledovcové suti je to slabý vývar.
• Nicméně už zde Laďka zbystřila a dává pozor, kdo kam šlape.
• Další level je úzký dřevěný můstek. Ten docela držel.
• Jde to s hůlkami i bez nich.

  

• Tábor je někde kus za valem.
• cestou k tábořišti
• cestou k tábořišti
• cestou k tábořišti
• osada u šedé skály v dohledu

  

• Tábor je v akčním rádiu lehkooděnců. Někteří zrovna jdou po hřebeni.

  

• Máme tu Davida i se stanem. David měl delší dobu nedostatek pohybu, takže napříště půjde po nepálsku - s nosiči.
• Já naopak budu ještě vícekrát zápasit s vařičem. Z ruského benzínu vyždímu modré plameny o dost hůř, než z českého technického. Tento fakt přispěte k elegantnímu černému nátěru ešusů a vnitřku batohu.
• V táboře se střídá světlo a stín. Uvidíme zítra.
• Pomalu se balíme k nácviku pohybu na ledovci. Sněhové pole máme pár kroků vedle.
• Nácvik zahrnoval informace v které ruce a jak cepín nést, jak s ním zastavit a jak kormidlovat směr řízeného sjezdu. Akorát zůstala překvapením jízda po zadku s plným batohem na zádech. Tam je dost problém zvednout při sjezdu nohy.
• Ráno vyrážíme na Gumači. Poprvé je vidět i samotný Elbrus. Ve srovnání s ostatními horami je opravdu nějaký jiný.
• Po chvíli balancování na ledovci konečně nazouváme mačky. Je vítr a ve stínu i docela chladno.
• Ze začátku jde o výstup po ledovci. Slunce se pomalu blíží k nám.
• Prozatím se jde dobře. Sníh je ještě tvrdý.
• Zastávka na brýle, mazání a dezert - v mém případě další ovesné vločky.
• k sedlu pod Gumači
• v sedle pod Gumači; David a Martin zůstanou na místě. Tváří v tvář další cestě se to ukáže jako docela dobrý nápad.
• Dozvídám se, že na Gumači bude třeba asi hodina. Batoh proto nechávám v sedle.
• Necháváme si mačky a nasazujeme sedáky. Nejprve pokračujeme po ledovci prudkým stoupáním nahoru. Některé úseky na skále už jsou s jištěním. Oba vedoucí odešli na prohlídku další cesty a doba, po kterou ji připravují, vzbuzuje obavy. Ze sedla Martin natáčí.

  

• Konečně vyvrcholení. Cesta za čekacím místem už nebyla tak hrozná. Spíše se protáhlo uvazování lan.
• Z Gumači se otevírá pohled na zlatý hřeb programu.

  

• Jana má obavy z posledního nejištěného úseku. Nechá se před posledními 30-ti metry cesty chvíli přemlouvat.
• Teď už je na Gumači i Jana.
• na Gumači (3805 m)
• Při sestupu z Gumači se zúročily zkušenosti se slaňováním Dente del Gigante v Alpách. Pak už jsem pádil dolů. V posledním úseku cesty k táboru jsem šel dolů s Davidem. Laďka nás zvala nahoru na nějakou speciální stezku pro zasvěcené. Celý unavený už výstup o 30-50 m moc neberu. Laďka kapitulovala a nechala nás dva pokračovat v sestupu. Nakonec jsme se cestou necestou dolů nějak proklopýtali, ale kupodivu až po Laďce. Té se výstup zřejmě vyplatil.
• Čeká nás přechod sedla Kojavgan na těžko. Skoro to vypadá, že pan Zao nám posílá na pomoc nákladní koně. Bylo je slyšet už v noci.
• Cestou se skupina roztáhne snad na půl kilometru cesty. Počátek je naštěstí poměrně jednoduchý.
• Teprve u hrany hřbetu byl takový trochu "vyškrábávací" úsek.

  

• Potok budeme přecházet po sněhovém poli a pak s plnými batohy stoupáme až do nebe (nebo alespoň do 3572 metrů). Stoupání je ve stylu několika "cílových" hřebenů, za kterými jsou ve skutečnosti další.
• Na jednom místě je možné nabrat vodu. Pořád mám ještě v batohu 1,5 l rezervy z prvního tábořiště. Ta mi vydrží až večer do druhého tábora a způsobí dotazy, kde jsem tam tu nezakalenou vodu nabral.
• Těch 19 lidí zřejmě míří někam na Gumači.
• Vyrážíme směrem k nejhoršímu stoupání celé dovolené.
• Cesta nahoru už byla na hranici mezi aklimatizací a selekcí. Lze si představit hromadu škváry nasypané tak, aby utvořila co nejprudší svah. Samozřejmě, že pod nohama pěkně ujížděla. Koho už nebavila ta škvára, mohl si dopřát "ledovec", což byl rozbředlý sníh s asi půlmetrovým bořením, ve kterém mohly držet tak dvě ze tří stop. Ta třetí při došlápnutí prostě někam ujela. Laďka razí cestu ve sněhu a přesto mi spolu s Pavlem utíká. Dodatečně se dozvídám, že i ona si pěkně zaklela.
• v sedle Kojavganu
• Údolí, ze kterého jsme do sedla přišli.
• Do tohoto údolí půjdem - či spíše pojedem.

  

• Odjedu až jako jeden z posledních. Vašek zatím nevěřícně sleduje průběh ostatních sjezdů. Když se ptám, jestli se mám podívat na dění dole, říká, že snad raději ani ne. Podle všeho David neudržel brzdy a na skluzavce to trochu "oroštoval". K saltu mortale pak už jen zbývalo v panice zaseknout mačky do sněhu. Na svahu s takovým sklonem zastavení chvíli trvá. Naštěstí odešel po svých. Akorát ztracené brýle se najít nepodařilo.

  

• Navzdory tvrzení o pohodovém sjezdu jsem místy brzdil "zuby, nehty". Párkrát jsem zastavil jen proto, abych ulevil zápěstí. Ale přece jen to docela šlo. O nějaký kus dál nacházíme za večerního stínu prázdné tábořiště a rozbalujeme stany.
• Programem na dnešek je sestup do údolí Adyrsu (2250 m) a následný výstup na Nočevky (3200 m), kde přespíme. Cestou bude možné dokoupit zásoby v údolí. Laďka frčí do údolí, jak dělová koule. Už se tak trochu smiřuji s tím, že při své váze na její sestupové tempo nikdy mít nebudu.
• Dole u řeky se mi úplně třesou nohy a na chvíli zouvám boty. Dál je na programu brodění na východní stranu údolí. Foťák nechávám přes nejhorší proud přenést Janou. Sám se setkávám s první situací, kdy na pár metrech opravdu potřebuji hůlky. Dno je kamenité, ale s ohlazenými kameny. Také se zde na kamenech nikde nesetkávám s tím kluzkým slizem, jako někde v nížině. Vše dobře dopadlo a na břehu nechávám rozmrznout nohy.

  

• Zde v údolí Adyrsu mají velmi dobré chyčiny. Je ale nutné přímo říct "bez másla", jinak jsou dost maštěné. Také jsou k mání ovocné štávy, čokolády i jiné zboží.
• Krásný letní den přímo vybízí k nákupu teplého upomínkového svetru. Také jsou k mání čepice "sauna", "Kavkaz", "Elbrus". Lze si objednat i den dopředu, protože se tudy budeme vracet.
• znovu na cestě; Zhruba ve 2800 metrech nás zastavují pohraničníci a chtějí vidět pasy. Poté uvádějí, že na Mestija Tau se nesmí (je v Gruzii) a budou nás sledovat. Je zřejmé, že jsme před gruzínskými partyzány dobře chráněni. Kalašnikovy pohraničníků jsou prý účinné na 2,5 km. No nic - Mestija nebude.
• Po hřebeni valu pokračujeme vzhůru k Nočevkám. Zeleně postupně ubývá, suť je drsnější.
• Pelíšek pro dnešní noc je jak na dlani. Je vidět i plechovou boudu. Akorát zbývá přejít skrz ledovec.
• Hřebeny takovýchto valů bývají používány jako cesty. Z celého údolí jsou často nejschůdnější. Stačí se podívat dolů, aby bylo jasné proč.

  

• Přeskákání kamenů u okraje ledovce byl druhý případ, kdy jsem využil hůlku. Ta suť byla zvlášť vypečená. David na ní dokonce svou hůlku zlomil. Pak jen zbývalo překonat "potůček", s mačkami přeběhnout ledové pole poseté kameny a u Nočevek se protáhnout další sutí nahoru.
• Fotografie zde trochu zkresluje rozměry. Snad jen Laďka ten potok přeskočila. Na druhou stranu převzala foťák a podala mi tyčky. Já s nimi rýpnul do protějšího břehu a šel jsem hledat jiný přechod. Přece jen mohu být o nějakých 20 kilo těžší a na zahájení koupací sezóny jsem se necítil.

  

• Při pohledu zpět jsem nadhodil myšlenku, že Elbrus si musíme nejprve zasloužit. Vašek ji potvrdil.
• Na tomto tábořišti jsme nebyli sami. Přišlo tam ještě 5 drsných horolezců. Nás je 8 a míst v chatě snad 11 nebo 12. Kupodivu jsou stany tak oblíbené, že to není problém. Osobně téměř vždy dám přednost pevné prostorné stavbě před stanem. Mimo jiné se v ní dá posadit, udělat pár kroků, když hodím batoh někam do rohu, tak nevytrhnu kolíky, není nutné skoro vše dělat venku, necloumá s ní vítr ...
• Předchozí argumenty zda stan, nebo chata nakonec uznal jen David. Za zvuků meluzíny si schrupnem na krásně rovných dřevěných deskách v poloprázdném přístřešku. Nad ránem některý z těch horolezců začal řezat dříví. Zřejmě měl k dispozici ucpávky do uší stejně jako já, protože na hluk nereagoval.
• Za krásného letního večera vycházím na lov záběrů.
• květiny

  

• údolí Adyrsu

  

• ledovec Adyrsu
• květiny
• květiny
• květiny
• ledovec Adyrsu
• Ledovec v pozadí může být kolem 400 m daleko.
• Dle mapy by ten vrchol měl mít přes 4200 m.
• Večer se na Nočevkách prohánělo stádo kamzíků.
• kamzíci; Bohužel. Tak daleko a tak málo světla.

  

• kamzíci.
• večer na Nočevkách
• večer na Nočevkách

  

• večer na Nočevkách

  

• večer na Nočevkách

  

• Zářící skryl svou tvář. Odcházíme z Nočevek s mírným předstihem.
• Jak se začínají objevovat první kapky, pochod do údolí plynule přechází v úprk. Tentokrát můj sestup urychlila hůlka půjčená od Laďky. Cílovou pásku v alplageru Ullu-Tau prorážím jako první. Teprve tam před dalším pochodem přezbrojuji na déšť.
• Bunda ani kalhoty dovnitř sice nic nepustí, ale chtělo by to do nich ještě aktivní čerpadlo, abych se při útěku nemáchal ve vlastním potu. Měním prádlo a láduji se lahodnými sýrovými chyčinami s česnekovou omáčkou. Hory za deště vypadají z útulné hospůdky tak romanticky. U vedlejšího stolu sedí řidič náklaďáku. Má jet dolů, ale ukazuje se, že chce za 10 km cesty 1000 rublů. Podle všeho je to zdejší univerzální cena (mimo sezónu 300, v sezóně 600, za deště 1000, a s blesky 1200).
• Ještě si děláme legraci, nakolik by vyšlo běžení za náklaďákem. Balíme svých pět švestek, natáhneme pláštěnky na batohy a vyrážíme na 10 km pochod do údolí. Na konci údolí se potkáváme jednak s pohraničníky zmatenými z toho, že jsme do údolí nepřišli kolem nich, jednak s jiným řidičem náklaďáku. Toho se z univerzální ceny 1000 rublů daří ukecat na 900 za cca 17 km do alplageru Elbrus. Nakonec - kde jinde zažít jízdu v dešti na otevřené korbě náklaďáku.
• Odpočinkový a sušící den byl třeba. Byl zahájen opatrnou snídaní s důsledným ignorováním másla a vynecháním kaše (na tu měla chuť Laďka a naopak neměla chuť na karbanátek - tak jsme se rychle dohodli). Poté následoval přesun pod Čeget autem, tržnice a výjezd nahoru lanovkou.
• Když na chvíli zapomenu na azbuku a výrobky z ovčí vlny, mohu si představit Alpy.
• tržiště pod Čegetem; Je tu přestávka na suvenýry. Beru čaj a kalendář na 2008. Měli tu i kalendář na 2007 ve větším formátu a se slevou.
• Také do sebe po dlouhé době dostanu nějakou zmrzlinu. Zvláštní. Asi dlouho nezapomenu na tón Ladčina "děkuji" po přenechání jakési zmrzlinové mňamky.
• První přestupní stanice lanovky na Čegetu. Nechali jsme se vyvést jen sem. V pozadí hora Donguzorun.
• Někde tam vzadu zítra budeme.
• Elbrus
• Elbrus; Kameny v první čtvrtině dole jsou Pastuchovky. Jejich nadmořská výška by měla dosahovat ke 4800 m, takže jsou skoro tak vysoko jako Mont Blanc.
• Elbrus; Od poloviny mírně doprava je taková špička a to je vrchol Elbrusu. Je vidět proud lidí jdoucí k Pastuchovkám a další skupinka v traverzu do sedla.
• Se svým vybavením jsme nahoře za atrakci. Nějaké bábušky se tam s námi fotí, coby s alpinisty. Našli se i tací Rusové, kteří zdola přijeli lanovkou do těch 10 stupňů a větru v trenkách. Jdeme si prohlédnout ještě druhou stranu pohoří. Na odpočinkový den se mi to přestává líbit.
• Rododendrony.
• na Čegetu
• na Čegetu; Výhled do údolí Azay. Několik lidí ještě klusalo někam nahoru, ale myslím si, že je to zbytečné. Pokračuji v aklimatizaci u kávičky, čebureku a chyčiny na stanici lanovky. Za posledních několik dní jsem zblajzl dostatek železa a svaly si dnes alespoň odpočinou.
• opět dole pod Čegetem; V pozadí Elbrus.
• Nalézáme slovenskou výpravu cestovky Rokošport. Jde o zhruba 40 lidí, kteří přijeli do Ruska autobusem přes Ukrajinu. Mají jít také na Elbrus, ale den po nás. Jejich bezvadnou vlastností je pobyt necelých 200 m od alplageru Elbrus, takže se nazpět můžeme svézt s nimi.
• Tady na jihu už je sice znát muslimský vliv (absence vepřového a psů, krávy na silnici, chyčiny), ale tihle vědí, kde nakupovat vodku za 30 rublů na láhev. Objednávali rovnou 150 kousků. Zjevně je součástí jejich programu naučit Rusy pořádně chlastat.
• Neobvykle chytlavá písnička "Čórnyje glazá" tam byla něčím na způsob hymny. Z rozhovoru vyplynulo, že v autobuse běží pořád dokola.
• Konečně. Už jsme si doufám Elbrus zasloužili. Startujeme do 3500 m. Lanovky budou 3 za sebou. První dvě jsou kabinové. Poslední bude sedačka.
• 3500 m. Kousek odtud utáboříme. Poté se nalehko vydáme do 4200. Zajímavostí té lanovky je, že vůbec není zapotřebí lístek. Stačí podmazat obsluhu. Zřejmě jsou domluveni s pokladní, protože ta zpoplatňuje batohy jen na vyžádání. To by bylo drahé, podmazávat na každém úseku a ještě při zpáteční cestě. Když to Laďka zjistila, šla dokoupit lístek na batohy.
• To je něco, čemu se říká "absolutní sjezdovka".

  

• Aklimatizační výstup do 4200 m. Počasí má zatím své mouchy, ale zlepší se.
• snadno dostupné WC
• u stanice lanovky; Naše stany jsou po pravé straně někde pod betonovou budovou.
• Zjistil jsem, že horní stanice je i v noci poměrně frekventovaným místem. Z věcí pohozených venku jsem byl trochu nervózní.
• Konečně se ráno přemísťujeme i se stany do 4200. Je tam rovněž možné ubytování za 400 rublů na osobu a noc v plechových boudách s možností použít kuchyni (je v ceně ubytování). Myslím si, že noc před výstupem (a noc po něm) je to dost zajímavá nabídka.
• Na těžko do 4200.
• Ve 4,2. Tato obytná buňka bude na dvě noci mým domovem. Průvodci a část účastníků mají zálibu ve stanování, ale já prostě dávám přednost pevné stavbě, která vždy nabídne trochu víc komfortu, než jen 2 m dlouhý stan. Nicméně noc před výstupem zde přespáváme všichni. Výhodou je i možnost použití kuchyňky. Zvláštní shoda okolností: 8 lůžek a 8 lidí. Poprvé jsme jednu noc pohromadě.
• Hromada kamení v dálce jsou Pastuchovky. Jsou zhruba ve výšce Mont Blancu asi 600 m nad námi. Tam si dnes zaaklimatizujem.
• Zapůjčení hůlek a dva týdny požívání železa určeného pro ženy v období menstruace zřejmě zabírá. Vedlejším efektem je bohužel to, že zbytku výpravy zdrhám. Pavel sice zůstává dost rychlý, ale ten den už na něj výška působí.
• David se s vidinou dnešního nevelkého převýšení okolo 600 m hrne nahoru poměrně rychle. Co to? Že by mu Laďka nestačila?
• A ještě jednou se zasazením do prostředí. Z tohoto místa už vypadají Pastuchovky poměrně blízko. Jako by stačilo udělat pár kroků a jsem tam. Laďka říká, že jsou ještě 30 až 45 minut daleko. Nevěřím. Podívám se na hodinky a jdu.
• Téměř nezbývá, než ji dát za pravdu. Pod 25 minut jsem se nedostal. Jana začíná mít potíže. Večer vypadá zdrchaně a další cesta nahoru je u ní s velkým otazníkem. Mohlo se stát to, že se na slunci při stoupání trochu zavařila.
• Sedím na Pastuchovkách, sleduji blížící se výpravu a trosky jdoucí z vrcholu.
• Je zde znát docela silný vítr. Pořád lze říci, že na pětitisícovku je to velmi slušné počasí, ale stejně je odporný.
• Dole ještě bojují Jana a Ondra. Janě zřejmě opravdu, ale opravdu není dobře.
• Laďka za chvíli bude nahoře.
• Už tu bude Vašek.
• Pavel je tu také za okamžik.
• Sedíme za kamenem, abychom se chránili před větrem. Mimo jiné je k vidění, jak někdo vede svrchu asi 13-ti letého kluka. Ten je možná zvyklý na ledacos, ale připadá mi, že tahat ho na pětitisícovku je tak na návštěvu od sociálky.
• Pastuchovky jsou plné aklimatizujících se lidí. Bez toho se nahoru jít nedá. Je možná pár frajerů, co zlezli několik himalájských velikánů, ale pokud to nebylo před týdnem, tak je jim to na prd. Na výšky se zvyká poměrně těžce a rychle odvyká.
• Tenhle se občas převalí z boku na bok, takže tuhý ještě není.
• Úsměv z hlubin bundy. Protivítr mi nadouvá kapuci.
• V pozadí je vidět zástup sestupujících lidí.
• Nějaká doba padá na prohlídku panorámatu a samozřejmě na pití a dobrotky.
• Pouhých 600 m pod Pastuchovkami peče slunce v téměř bezvětrném dnu.
• Správci areálu patří jak obytné buňky tak rolby. Rolby jsou sice dovezené z Německa, ale nazývány jsou ruským "retraktor". Správce je zřejmě dost vstřícný a seriózní člověk se zájmem o turisty. Laďce nabídl svezení skupiny za dobrou cenu navzdory zledovatělému povrchu (ten pásům moc nesvědčí) a dokonce (to už směrem ke mě, kdy jsem rozuměl každému pátému slovu) nabízel zařídit pozvání do Ruska, případně snad nějakou cenovou výhodu při vstupu do národního parku.
• Svezení bohužel nakonec nevyšlo, protože se pár lidí cuklo. Trochu trapas, protože v té cestě "jeli" i dva Rusové (bylo potřeba jim odříct) a správce mezitím stačil Laďce darovat láhev koňaku. Se svezením by mohlo jít o příjemný rodinný výlet, protože by se do 5642 m šlo z cca 4730 m.
• Tak toto nás čeká.
• Správce je jistě činorodý člověk. Na jednom zájezdu byznys nestojí.
• Je zajímavé, jak jdou někdy nejkrásnější večery nafotit dva metry ode dveří chaty mezi čištěním zubů a vysypáváním písku. Ostatně ta druhá činnost se ani pořádně nedala provádět v k tomu určených místnostech. Šlo o kadiboudy postavené na útesu ze kterých to vše mělo padat dolů. Otvor v nich byl takový, že se do něj mohl trefit každý druhý. Odpadní část byla krytá plechem. Jak je jednou zahřálo odpolední slunce, tak jsem na vstup dovnitř prostě neměl.

  

• Večer před výstupem. Zatímco se kochám krajinou, Jana ještě trpí ve svém spacáku. Ale dostane se z toho. Ráno bude dobrá.

  

• Večer před výstupem.
• Večer před výstupem; Dnešní vítr na Pastuchovkách vzbudil obavy. Laďka však přináší dobré zprávy: Na místě čeká už pět dní jeden iránský hvězdopravec na zítřejší den. Z karet vyčetl, že má být dokonalé počasí. Usínám uklidňován vichrem za dveřmi a příznivou předpovědí.
• Odchod je stanoven na pátou hodinu. Daří se ji dodržet. Krom dvouhodinového posunu není na foťáku nastaven letní čas - proto ten údaj 02:04:26.
• Jdeme všichni. Dle Laďky tím nejpomalejším tempem pro bezpečný návrat. Jana s Davidem přestávají nad Pastuchovkami stíhat. Rozdíly ve výkonech podporují nervozitu. David se ráno navzdory varování nasnídal jen polívky. Ondra už v této chvíli nese věci Janě. Tato fakta si zapamatujme, protože bude hůř.

  

• Spolu se sluncem nás u Pastuchovek vítá příjemný mírný vánek. Iránský hvězdopravec měl pravdu. Toto je nejlepší den týdne.
• ráno u Pastuchovek
• Ondra už v této chvíli dělá ze svých zad korbu náklaďáku. To však neznamená pro Davida žádné významné zrychlení. Lze si snadno spočítat jaké zrychlení přinese odlehčení z cca 96 kilo na 90 (dospělý chlap + zimní oblečení, těžké boty, mačky, hůlky). Navíc se začíná projevovat odbytá snídaně. Ondra je na tom i se zátěží zatím lépe. Navíc je oproti Laďce vybavený konkurenčním odhadem času a nenechá si ho vymluvit. Uvidíme.
• Konečně v sedle Elbrusu (5400 m). Už dostat se sem je slušný výkon. David vyhecovaný neustálým pobízením chvíli v traverzu běžel. Naštěstí se ho povedlo zastavit dřív, než se úplně odrovnal. Na mě ještě nervozita čeká - těsně před vrcholem. Je vidět Vaška, jak doprovází Davida. Janě a Ondrovi ponechal jejich tempo a raději ho dál neřeší. Zbytek skupiny nemá větší problém. Martin při výstupu nevyčnívá tak, aby jeho kamera nebyla v centru dění.
• Žrací zastávka v sedle trvala půl hodiny. U Pavla se včerejší problémy s výškou přeměnily na euforii. Jana s Ondrou přicházejí do sedla o něco později a později i odcházejí. Laďce taková maličkost nemůže zabránit poslat dolů vzkaz, že mají přezbrojit z hůlek na cepíny.
• Odkládám zbytečná kila vody a hůlky, beru do ruky cepín. Vzhůru. Potřebujeme se posunout zhruba o výšku Eifelovky. Cestou lze dobře sledovat fyzikální procesy související s dávkováním výkonu: Ať jdu za kýmkoliv, setkám se s tím, že dotyčného uvidím udělat pár svižných kroků, pak jeho tělo zjistí, že takhle asi ne. Chvíli se stojí, pak zas několik kroků, zas se stojí a pořád dokola. Protože se snažím o plynulý nízký výkon, tak mě ty přískoky brzy začnou vadit.
• Ptám se Laďky a ta mě krátce před vrcholem vypustila na široké turistické dálnici. Konečně volný. Sice mě varovalo motání se, jak po šesti becherech, ale stačilo ubrat plyn a vše se srovnalo.
• Nahoře jsem nepocítil bolest hlavy známou z Alp. Během cesty byl k ní mírný náběh, ale ten překvapivě odezněl. Na záběru je nižší z obou vrcholů Elbrusu.
• Do takových záběrů hor se obvykle malují sjezdovky.
• Vůbec jsem netušil, že jsou v oblasti nějaké stolové hory.
• nižší z obou vrcholů Elbrusu
• V této chvíli čekáme na kompletní složení.
• pohled na severozápad

  

• Laďka nosí v batohu českou vlajku. Asi už za svou kariéru stačila zabrat území velikosti Čech. Zjevně není zapotřebí AČR - stačí Laďka. Bohužel jsou všechna anektovaná území trochu hůř přístupná. David, jako správný byznysmen tasí vlajku České spořitelny. Ze sedla už si batoh donesl sám a docela zabojoval.

  

• Ještě jednou vrchol s vlajkou.
• O pár kilometrů níž je krajina tepla a zeleně...

  

• ... plná květů a vůní, kde se cesty vinou do daleka.

  

• Blíží se Jana s Ondrou. Za chvíli budou nahoře.
• Za pohořím se rozkládá kraj vesnic, lánů, mezí, potoků a řek - obilnice Evropy. Nahoře sice není zrovna vichr, ale přece jen se při focení usadím na místo kryté před čerstvým jižním větrem.
• Moment, budou tu za dvě až tři chvíle. Co se děje? Vždyť jsou kousek od cíle. Jana se zdá být aktivnější. Ondra se moc nepohybuje. Nakonec se přece jen setkáme společně na vrcholu. Časový posun už ale zůstane. Odcházíme o něco dřív.
• Zdá se, že zapracovaly dva batohy s trojím obsahem na cestě do sedla. Mohlo to být podpořeno chabou snídaní nebo malým množstvím jídla a pití na cestu. Na zpáteční cestě jsem Ondrovi dával dva krajíce chleba (táhl jsem sebou trochu předimenzovanou baštu). Pavel nic zlého netuše chtěl napít, tak jsem se s radostí zbavil jeden a půl litrové lahve. Při sestupu mi za ten dobrý skutek kolena poděkují.
• Ani po maximálním odlehčení jsem Laďce dolů nestačil. Zvlášť, když byla pevně rozhodnutá odrovnat při sjezdu svoje starší kalhoty. Také mě zdržely střevní potíže, díky kterým jsem nerad musel zamazat ledovec. Ke konci se snažím brzdit sestup v kyprém sněhu zanechaném retrakem a nechlastat smradlavou vodu z lahve. Do boudy přijdu vyšťavený, zaplatím další noc ubytování a ve spacáku si řeším zimnici. Velký dík Janě za to, jak do mě lila čaj.
• Důstojnou tečkou byla ožíračka s ruskými záchranáři u alplageru Elbrus spojená s národními víny a národními písněmi. Na méně důstojné sekvence s cikánkou servírující bezmasý šašlik za 100, bezřepý boršč za 50 a zvláště na tu s rozbitým záchodem a vytopenými místnostmi existuje paměťová jednotka zvaná okno. Rusko jsme si všichni moc oblíbili a nemohli se s ním na Šeremetěvu rozloučit. V době bouřky nabrala letadla v Moskvě zpoždění. I poté, co se pilot konečně vydal na cestu, s námi pojížděl půl hodiny po ranveji. Zřejmě se nás rozhodl pohoupat jako mrňata v kolébce, abychom neřvali.